Uteklo to. Je to už skoro šest dlouhých let, co Macklemore po skončení spolupráce s Ryanem Lewisem vydal svou poslední studiovku "Gemini". Na té se, stejně jako na těch předchozích, mimo jiné řešilo, jestli se rapper ze Seattlu snaží být ve svém žánru více klaunem a hitmakerem, nebo zda mu jde o vážnější sdělení. A podle témat, ke kterým se přikláněl právě na "Gemini", to vypadalo, že první varianta je mu bližší. Ostatně přiznával to svého času i v rozhovorech.

Neveselý vývoj světa v posledních letech ale zapříčinil, že na novém albu "Ben" znovu přináší obě své tváře. Technicky vzato je možné to dílo rozetnout po první třetině na dvě části a přiklonit se k té, která je vám bližší.

V úvodu kolekce se totiž pokračuje v hitové krasojízdě. Žádný z už vydaných nebo případně teprve chystaných singlů tady nemá instantní líbivost megahitů "Can’t Hold Us", "These Days" nebo "Downtown", to je třeba říct hned ze startu. Pokud vás ale od autora baví i méně třaskavé kousky typu "Glorious", "Dance Off" nebo "White Walls", pak už máte z čeho vybírat.

Dnes už čtyřicátník si do svých slok zve lidi, kteří mu rádi zazpívají ryze popový refrén, a jeho desku tak dostanou k lidem. Tudíž například "Chant" nebo "No Bad Days" jsou skladbami, na nichž další rapperův komerční úspěch do velké míry stojí. K oběma z nich navíc vznikly pěkné videoklipy, přičemž zejména ten druhý zmíněný je podobně kouzelný jako jízda s dnes už bohužel nežijící babčou v "Glorious".

Na druhou stranu jsou to ale právě tracky z první třetiny alba, u nichž se při poslouchání textů budete chytat za hlavu. Otec tří dcer se v nich zase jednou dojímá sám nad sebou, rozjíždí egotripy ve stylu "začínali jsme na nule a teď plníme stadiony" a jako celek je to tak bohapusté chvástání, že máte chuť to místy úplně vypnout.

Kdyby to aspoň bylo nějak lyricky zajímavé a dalo se těch rýmů pár vypíchnout, bylo by to v pořádku. Bohužel toto nikdy nebyla protagonistova silná stránka a i na svých starších řadovkách se mu většinou v písních povedl maximálně jeden dva rýmy, nad nimiž jste spokojeně pohladili bradu, ale tím to většinou haslo.

"I was supposed to be a one hit ringer, now i got too many rings and not enough fingers" ze singlu "Chant" tak budiž jedním z mála příkladů, které tady stojí za to ocitovat. Jinak je to bída.

Popové smyčky a líbivé melodie se ale trochu zbrzdí, když se ve stopáži dostanete za první třetinu. A to dokonce tak moc, že ryze hudební část se v naprosté většině zbytku nahrávky stane naprosto nevýraznou. Tím spíš ale na povrch začnou lézt skladby, v nichž už takříkajíc o něco jde.

Třeba v "Heroes" Macklemore vzpomíná, jak v pubertě poslouchal N.W.A, prodával trávu a jeho hrdiny byli kriminálníci, zatímco teď se svýma holkama kouká na Olafa z "Ledového království". Je to také song, kvůli němuž se pohádal se svou ženou. Ta mu totiž tvrdila, že už je moc starý na to, aby v něm použil slovo "bitch", zatímco on tvrdil, že jako rapper přece musí taková slova používat. A tak ho tam najdete.

V "Grime" Ben Haggerty přiznává, že diamanty, které nosí na červeném koberci, nejsou pravé, upozorňuje na to, že v drogách se vyzná (ostatně má za sebou i pobyt v léčebně), a také zmiňuje, že peníze z evropských festivalů, které už poněkolikáté za sebou v létě obráží, nejsou v jeho rozpočtu vůbec zanedbatelné.

Velkým tématem pro něj jsou sociální sítě. I v rozhovorech k aktuální studiovce mluví o tom, jak nikdo z velkých hráčů ve vydavatelstvích dneska nerozumí TikToku, jak se tam hážou stamiliony do toho, aby se daný umělec zalíbil algoritmu, a jak ani hvězdy jeho velikosti absolutně netuší, co udělat, aby tam měly požadované výsledky. A také jak se lidi včetně jeho samotného pořád jenom porovnávají na sociálních sítích v počtu lajků a zhlédnutí, i když i mnohé superstars využívají fejkové způsoby k tomu, jak takových čísel dosáhnout. A právě o něčem takovém je "Lost / Sun Comes Up".

V "God's Will" ještě rapper vyvolá na rtech drobný úsměv vzpomínkou na to, jak moc se své babičce líbil, když se objevil v americké verzi jejího oblíbeného pořadu "Riskuj!". Vůbec nejvíc ale tepe do živého, když v "I Need" konfrontuje sám sebe i posluchače s tím, jak honění se za mamonem a nakupování dalších a dalších věcí štěstí do života nepřináší. To právě tuhle píseň by si dnes měli pouštět všichni ti, kteří kupují lístky na motivační konference plné prázdných slov Marka Kalety a jemu podobných. Střet s tím, co všechno také přináší cena za slávu, je tou vůbec nejhodnotnější zpovědí, jaké se zde držitel dvou cen Grammy dopouští.

Je škoda, že podobně silných momentů nenabízí album "Ben" víc. Jako celek tedy není nikterak převratným počinem a nelze ho bez výhrad doporučit všem. Na to je až příliš plytké a nosných nápadů má spíše méně než více. Po opakovaných posleších je zřejmé, jaká je jeho hlavní role - udržet Macklemorea v povědomí posluchačů a prostě mu jen pomoci k další sezóně plné koncertů, která nebude nijak zvlášť odlišná od té předchozí, ale vydělá dost peněz na to, aby měl zase pár let klid a mohl sledovat své dcery růst. Nic víc za tím není.