Jestliže minulá deska "This Unruly Mess I've Made" byla i přes úspěch skvělého singlu "Downtown" spíše komerčním propadákem, muselo se něco změnit, jinak by jeho následovník mohl také dostat stopku. A změnilo. Macklemorovi tentokrát zcela absentuje jeho dosavadní parťák Ryan Lewis - "Gemini" je jeho druhé ryze sólové album.

V recenzi předchozí řadovky jsme naráželi na nejistotu nad tím, jestli chce být rapper ze Seattlu spíše za komedianta a hitmakera, nebo se hodlá pouštět i do vážnějších témat. Kritika farmaceutického průmyslu nebo rasové segregace z předchozí kolekce ale na novince ustoupila snaze vykřesat ještě nějaký ten hit, a tak tady najdeme téměř výhradně jen egoistické a rozjívené etudy.

Je dobře, že se album jmenuje "Blíženci", protože samo přibližuje ten vnitřní rozpor jeho osobnosti a protože Macklemore není hloupý a uvědomuje si, co a proč dělá. V rozhovoru k vydání se nechal slyšet: "Nejsem příliš orientovaný na politická nebo obecně vážná témata, která musí mít nějaký koncept. Jde mi spíše o to, jakou muziku chci poslouchat, když jedu autem. Chci, aby to byla zábava." V interview pro Zanea Lowea ještě dodal: "Vždy jsem se snažil míchat různé žánry, styly a nálady. Při práci na této desce jsem se ale měl skvěle. Jasně, jsou tam nějaké temnější věci, ale z většiny platí, že když se mám dobře a život je úžasný, mělo by se to projevit i v muzice". Fér přístup, ale na druhou stranu nelze čekat, že si z "Gemini" sedne kritická obec znovu na zadek.

Novinka totiž lyricky nepřináší mnoho okamžiků, nad nimiž bychom mohli sprásknout ruce a zajásat, jak na nás Ben Haggerty zase vyzrál. Když si totiž texty přeložíte, zjistíte, že naprostá většina písniček je jen o tom, jaký je vlastně Macklemore pašák a jak bohovsky si žije. A to jsou přesně ty důvody, proč spousta lidí nemůže hip hop ani cítit.

Pravda, naleznete tady i egotripy, které jsou protkané humorem, není jich ale mnoho. Příkladem může být například singl "Marmalade", v němž chválí maminčiny lasagne a správně konstatuje, že "Toy Story 3" je skvělý film. Nebo "Ten Million", což je prý počet desek, které prodal, i když přiznává, že je dost špatný v matematice. Do třetice si zmínku zaslouží "Corner Store", v níž vtipkuje o tom, jak se při balení holek ve dvě ráno stavuje ve večerce a máma na něj křičí, ať si vytáhne kalhoty.

Z těch vážnějších kousků je třeba vypíchnout nejlepší song - pokryteckou sondu "Intentions", v níž rapuje o tom, jak by si měl přečíst knížku, ale místo toho čumí na televizi, jak by chtěl být střízlivý, ale přitom si vždy rád přiťukne, a že když ráno vstane, tak první věc, co udělá, je, že se podívá na nějakou obrazovku. Na samý závěr v "Excavate" po všech těch frajerských jízdách dodává, že to nejsou peníze ani úspěch, o co mu jde, ale je to jeho dcera. Patřičnou hloubku má i přiznání na úplný závěr: "Kdo vlastně jsem, když světla zhasnou a nikdo se nedívá? Blíženec."

Poněkud rozpolceně působí i fakt, že téměř v každém songu naleznete něco o Bohu. Žádná písnička se mu přímo nevěnuje, vždycky je to něco ve smyslu: "Jo, baby, sleduj, jaký jsem machr a jak jsem tady tu holku naučil hrát na flétnu, ale mimochodem - věřím v Boha." Co se myslí tou flétnou, snad není třeba vysvětlovat, ten rozpor a nesourodost z toho ale asi cítíme všichni.

Pokud bylo hlavním cílem desky nahrát ještě nějaké ty hity, není si v tomto ohledu nač stěžovat. Ať už je to nostalgická "Good Old Days" s Keshou, lovesong "Zara" nebo nezvykle tvrdá hymna "Willy Wonka", lze si snadno představit, že by nalezení úspěšného nástupce "Thrift Shopu" nemuselo dát takovou práci. Jestli ale album dostane dostatečné promo a dostane se k lidem, to už je věc druhá. Například pilotní hit "Glorious" se Skylar Grey je hudebně perfektní rádiový hit a speciálně je třeba ještě pochválit doprovodný klip, protože nic lepšího snad letos ještě nevzniklo. Bude se ale hrát tolik jako "Can't Hold Us"? To už je otázka.

Jako masově přijatelná nahrávka, která má potenciál vyhrávat ze všech těch Óček a Evrop 2, "Gemini" uspělo, bude ale zajímavé sledovat, jestli se tak skutečně stane, a Macklemore tak dostane možnost zase trochu experimentovat i s něčím hodnotnějším. Přece jen je třeba brát v potaz, že v prvním týdnu se novinky v USA prodalo něco málo přes padesát tisíc, což je podobně nízká cifra jako minule. Každopádně kdo chce kvalitu, musí si ještě pár dní počkat na nového Eminema. Je totiž dost pravděpodobné, že to bude zase právě on, kdo ukáže, jak má znít dobré rapové album.