Po smrti Dustyho Hilla, kterému bohužel nebyla věnována žádná část vystoupení, už je jasné, že ZZ Top v původní sestavě nikdy znovu neuvidíme. Jejich poslední český koncert se odehrál v Edenu, kde v roce 2019 předskakovali na už tehdy zaručeně posledním turné neméně legendárních Kiss. Tentokrát ale měli jednoho z nejznámějších vousáčů čeští fanoušci mnohem blíže a právě tato skutečnost byla jedním z nejdůležitějších kladů celého večera.

Ani přes poměrně masivní reklamní kampaň se ale bohužel nepodařilo O2 universum vyprodat, horní sektory zůstaly prázdné a několik volných židlí zůstalo jak na ochozech, tak dole na ploše, neboť koncert byl uzpůsoben k sezení. To ale nemusí nutně znamenat, že by slavné jméno už tolik netáhlo. Jen se pohybujeme v koncertně nejnabitějším měsíci v roce, kdy už zároveň jsou vidět důsledky inflace, a hudební fanoušci si tedy chtě nechtě musejí více vybírat. Ostatně pořadatelé skoro souběžně konaných festivalů Metronome Prague a Basinfirefest o tom ví také své.

Předskokani byli vybráni velmi vhodně, na velkém pódiu si tak asi po delší době zahráli legendární Flamengo, respektive jejich aktuální podoba nazvaná Flamengo Reunion Session, ve které se z původních autorů "Kuře v hodinkách" sešli na basu Vladimír Guma Kulhánek a na kytaru Pavel Fořt. Sestavu následně dotvořili Jiří Zelenka (bicí), Honza Holeček (zpěv, klávesové nástroje), Vladimír 'Boryš' Secký (saxofon, flétna) a publiku předvedli desku, která je tak důležitá, že ji svého času časopis Rock & Pop označil za nejdůležitější album v historii české populární hudby a nejednou mu věnoval speciální články. Živé provedení v O2 universu mělo bohužel dva nedostatky - v prostoru pro sezení u pódia nebylo zpěvu Honzy Holečka moc rozumět a také to byl koncert, který by si zasloužil delší časový slot než jen přibližně půl hodiny.

Billy F Gibbons pojmenoval svou novou kapelu The BFG's, a ačkoliv podle oficiálních zdrojů se za těmi třemi písmeny neskrývá nic jiného než jeho iniciály (jeho prostřední jméno zní Frederick), zkratka BFG má ještě jeden význam. Ve videoherním světě se tak označuje Big Fucking Gun, tedy ta nejvzácnější a nejničivější zbraň hromadného ničení, se kterou můžete v legendárních hrách od id Software, jako je "Doom" nebo "Quake", naprosto zdevastovat okolní svět. Oslím můstkem se tak dostáváme k tomu, jak to probíhalo v O2 universu.

Zpěvák a kytarista samozřejmě nemohl vystoupit bez svého ikonického plnovousu, klobouku a slunečních brýlí. Na sobě měl ještě béžový overal, takže kdyby mu kolem krku nevisela oranžovomodrá kytara, mohli byste si ho splést s chlápkem, který vám opravuje váš Ford Mustang. Tím spíš, když jeho dva kolegové měli tu image úplně stejnou. A jen co všichni společně začali hrát, měli jste chuť si zvolit, zda to ze zbývajících modelů v garáži tentokrát bude Plymouth Road Runner, Chevrolet Camaro nebo řádně vyleštěný Harley Davidson a už jste v myšlenkách přejížděli Texas zprava doleva.

Burácivé motory, krásné slečny a flaška kvalitní kořalky, to byly vždycky propriety, které k ZZ Top neodmyslitelně patřily. Špína, dobrodružství a koňská dávka pořádného chlapství. Vždyť i oni sami kolikrát hráli na různých srazech amerických muscle cars, a i když je tato poetika v dnešním světě už mnohdy překonaná a někdo by ji mohl dokonce označit za sexistickou či jinak nevhodnou, kapela s třiasedmdesátiletým frontmanem se už měnit a přizpůsobovat neplánuje. Ať už se v O2 universu na pódiu vyzdobeném čtyřmi skateboardy s logy Playboye hrál hard rock, boogie rock nebo místy i blues, bylo to v podání tří gentlemanů především o staromilství, radosti z hraní a o velké lásce ke zvuku kytary.

Pravda, těch druhů kytar mohlo být v průběhu večera i více, aby se zvuk takříkajíc občerstvil a Billy mohl říct publiku i víc než jen sotva dvě věty, v nichž pouze představil následující skladby. Lépe by to asi uteklo a i atmosféra v sále by díky tomu mohla být vřelejší. Jenže když vám je tolik, co jemu, a prožili jste tak bohatý život jako on, nejspíš už je vám ukradené, jestli zrovna nějaký divák z České republiky bude cítit, že jste mu mohl dát i víc. Vy si prostě děláte, co chcete, a děláte to stejně dobře, jako to svého času dělával třeba Lemmy. A jestli k tomu za vámi půjdou desítky tleskajících fanoušků nebo jich budou zástupy, to už je přece úplně jedno. Jste na pódiu a hrajete hudbu, která je celý váš svět. Na ničem jiném nezáleží.