Řada zejména odpoledne vystupujících účinkujících asi cestou na Výstaviště docela koukala, když viděla, že Pražany v sobotním parnu mnohem více než jejich hudba zaujal souběžně konající se Prague Ice Cream Festival, který se odehrával v těsném sousedství s Metronomem Prague. A zatímco tam se stály fronty na vstupenky, tak třeba taková Annet X koukala do publika s jen pár desítkami hlav.

Držitelka ceny Apollo za poměrně povedenou desku "Až budu velká, chci být Aneta Charitonova" s sebou měla jen DJe a její představení bylo spíše takovým civilním, klidným rapováním s občasným kroucením boky, mizernou výslovností písmena "L" a dáváním důrazu na jiné slabiky, než by to mělo správně česky znít. Scházel tomu wow efekt.

Jestli to performerka s česko-ruskými kořeny jednou dotáhne do fáze, kdy bude mít i propracované kostýmy, tanečníky, živou kapelu a další hvězdné propriety, tak jedině dobře, prozatím ale spíše může zapůsobit na mladé slečny v publiku, které si po takovém koncertě řeknou: "Tohle přece zvládnu taky!" a začnou to zkoušet. Což koneckonců není špatný výsledek.

Rozhovor s White Lies konaný v jednom z pavilonů byl k účastníkům jejich formátu až nedůstojný. Diváků na půlhodinové interview v angličtině přišlo všehovšudy tak dvacet a moderátor se střelil do nohy hned první otázkou. To když se skupiny, která v našich končinách koncertuje od samého počátku své kariéry, zeptal, jestli je v Praze poprvé. A aby ukázal, jak moc se nepřipravil, tak hned jako druhou otázku vypálil dotaz, kdy tedy v Praze byli naposledy.

A zatímco britské trio trpělivě a se správnou českou výslovností odpovídalo, že má rádo koncerty v našem Lucerna Music Baru a na pivo chodí do Lokálu, moderátor mu místo pořádných otázek pořád jenom podkuřoval, případě se chvástal, že s producenty, s nimiž muzikanti nahrávali svá alba, se prý zná taky. Z rozhovoru, ve kterém se počítadlo facepalmů regulérně splašilo a během kterého si frontman zcela otevřeně zívl, tak šlo vytáhnout snad jen dvě zajímavé informace, které se na Wikipedii nedočtete.

Tou první je, že producent Alan Moulder patří k lidem, kteří si neberou servítky, a klidně vám jako skupině řekne, že cokoliv, co jste zatím vytvořili, "jsou totální sračky, které je potřeba předělat". A pak je skutečně pomůže přetvořit v hodnotnější hudbu, kterou i takoví kreativní nerdi, za které se White Lies sami označili, musejí zpětně docenit.

Druhá zajímavost spočívá v tom, že z nějakého záhadného důvodu se zpovídané formaci extrémně dobře daří v Mexiku, tedy v zemi, která by vás asi na první dobrou nenapadla. Dlouhodobě tam prý má největší koncerty z celého světového turné.

Nechtěnou třetí zajímavost vytvořila až situace po oficiálním rozhovoru, kdy se moderátor při východu z pavilonu snažil ještě s bandem konverzovat, a zatímco basák s bubeníkem ještě zdvořile odpovídali, zpěvák Harry McVeigh přidal do tempa, aby se zbytku osazenstva vzdálil a bez většího zájmu o okolní dění se do sebe pokusil dostat co nejvíc svého oblíbeného nikotinu. Možná že právě proto mu to posledně v LMB tolik nezpívalo.

Fontána stage je místo, kde by se podobně jako v přilehlých plechových pavilonech koncerty konat neměly. Nikdy. Akustika je v okolí Křižíkovy fontány příšerná a je úplně jedno, jestli jsou na jevišti drum'n'bassoví Camo & Krooked, jako tomu bylo po pandemickém rozvolnění, pop-rockeři typu Mig 21, nebo klidně jen moderátoři a jejich hosté, které tam bylo možné sledovat na nedávných automobilových slavnostech Legendy. Zvuk se tady tříští na všechny směry a užít si tu vlastně cokoliv lze jen s velkou dávkou tolerance a sebezapření.

A poznal to i James Harries, kterému v "Salvation" vypomohl Eve Quartet. Rodák z Manchesteru usazený v metropoli je sice skvělý folkař, který kromě ryze písničkářských krás zvládne udělat i hitovku pro Evropu 2, jenže i on narážel na limity místa, kam ho pořadatelé umístili. Byl sice asi vůbec prvním sobotním vystupujícím, kterého přivítalo mnohem početnější publikum, než tomu bylo v dřívějších hodinách, ale stejně. Kdyby ho dali na jednu z hlavních scén, bylo by jeho sympatické vystoupení ozdobou finálního dne.

Snad se mu tedy třeba na Metronome Prague 2024 dostane zadostiučinění, které si jako stále ještě trochu skrytý diamant naší folkové scény rozhodně zaslouží. A mimochodem - "Superstition", ve které mu na kytaru hostoval Honza Ponocný, je vážně mimořádně povedená skladba. Možná dokonce jeho životní.

O pár hodin později se na stejném místě představili MYDY. I ti patří k řadě českých zástupců, kteří se na tomto festivalu ukazují snad každoročně. A znovu - jakkoliv byl jejich výkon tradičně výborný a diváků přilákali až obdivuhodně mnoho, tak ten otřesný zvuk, který zde byl, jejich snahu zcela sabotoval. Něco takového si jedna z nejlepších českých skupin určitě nezasloužila.

White Lies se na svou show převlékli do černého a po zvukovém fiasku u žánrově blízkých Editors se konečně jeden koncert odehrál bez problémů. Skupina se při rozhovoru zmínila, že zatímco u svých sólových vystoupení se snaží o to, aby si diváci oblíbili její nové písně, festivalové sloty skládá tak, aby to vzhledem ke kratšímu času bylo hlavně takové best of.

A přesně tak pojala i svou pražskou zastávku. Z nové desky "As I Try Not To Fall Apart" pánové zahráli jen tři věci: "Trouble In America", "Step Outside" a asi nejlepší "I Don’t Want To Go To Mars". Kromě silných singlů ze začátku a konce setu si zaslouží zmínku i kousek "Hurt My Heart", ve kterém si zpěvák netradičně lehce zasóloval na kytaru.

Jinak ale byl spíše rezervovaný a od příchozích si až na pár pobídek k tleskání či zpěvu držel odstup. Nebyl to tedy koncert, který by si jak White Lies, tak lidi do budoucna pamatovali jako zásadní či přelomový. Pro Brity to byl jen další den v práci. Tu sice odvedli dobře a všechno bylo v pořádku, jen to zkrátka nebylo pamětihodné a jejich příští zastávka v české metropoli to tak nejspíš hravě překoná.

"Tohle je asi trochu jiný vibe, než na jaký jste tady zvyklí," uvedl svůj výstup rapper J.I.D. Byl si evidentně vědom toho, že není na festivalu, který by byl ryze věnovaný rapu. A tak - místo toho, aby jako spousta jiných machrujících macho milovníků teplákovek jen házel silnými gesty - naopak sympaticky pokorně ukazoval publiku, že by ten "exotický" hiphop mohlo mít rádo.

Jeden ze členů vydavatelství Dreamville Records, za nímž stojí i u nás známý J. Cole, vytrvale navazoval vztah s návštěvníky, i když věděl, že ne všichni jsou jeho hudbě nakloněni, a snažil se ukázat, že nějaký ten skill přece jen má. V tričku s logem Metalliky a kulometnou dikcí se uměl trefovat do rytmu hudby, ale poradil si i zcela bez ní, většina textů se mu navíc i řádně rýmovala. Možná vás to překvapí, ale to už dnes v rapu dávno není standard. Body tedy dostává nejen za odvahu a správný přístup, ale i za to, že něco vážně umí.

Pro ty nejotrlejší se ještě po půlnoci představila i začínající muzikantka Holly Humberstone, která nezapomenutelným koncertem omráčila publikum při závěru loňského Szigetu. Jenže nejen že začínala zbytečně pozdě, ona zároveň musela hrát i v Ploom Moon Stage a to po zkušenostech z předchozích aktů na stejné scéně působilo dopředu jako promarněná příležitost.

Řada diváků si proto nechala její druhé české vystoupení utéct a zřejmě si počká na chvíli, kdy bude tato velmi talentovaná zpěvačka a multiinstrumentalistka hrát na místě odpovídajícím jejímu významu.

Metronome Prague je i po svém šestém ročníku akcí, která se stále trochu hledá. Dramaturgicky se snaží oslovit každého, ale jelikož kapel ve finále mnoho nepřiváží, najde si v soupisce většinou každý jen pár jmen, která ho doopravdy zajímají. A pak není divu, že si vstupenku, která stojí plus minus stejně jako nejprestižnější hudební přehlídky u nás s násobně bohatším programem, koupí mnohem méně lidí, než by asi organizátoři chtěli.

A je to vidět tím spíš, když se tam různí spřátelení umělci pravidelně rok co rok opakují. Drobné kroky kupředu od loňska vidět jsou (příkladný přístup k bouřce u Jamiroquai a výrazně lepší komunikace na sociálních sítích i přímo na festivalu, drobné změny přímo v areálu, nepoužívání čipů k placení), přesto je ale pořád dost věcí, které té pravé festivalové atmosféře brání.

Kupříkladu podivné VIP sekce sponzorů naštosované nejen za Park stageí stále připomínají firemní teambuildingy velkých korporací, byť je ale třeba uznat, že kravaťáků v areálu letos ubylo. Je také otázkou, jestli je Metronome Prague skutečně tím správným místem, kde by policie měla mít svůj stánek ve snaze rekrutovat nové kolegy. Nebo zda je potřeba, abyste na hudebním festivalu měli stánek Kosmasu. Nebo vy snad někdo chodíte na hudební festivaly kupovat knížky?

Mimo to, přes všechny ty stánky docela zaniklo, že na akci je i Tree stage, která je volně přístupná i lidem bez lístku. Kolik diváků na ni asi za všechny ty dny zamířilo? Přitom je to skvělý nápad, a kdyby se toho marketingový tým festivalu správně chytil a patřičně to propagoval, mohla být čísla návštěvníků, kteří si z namlsání na malé scéně koupili plnohodnotný lístek, mnohem větší.

A dalo by se pokračovat. Třeba objevení stánku, kde je burger s hranolky za 398 Kč, taky nepotěšilo, to už bude nejspíš nějaký nový rekord, protože i na německém Rock im Parku se najíte levněji. A postavit někde cisternu s vodou, aby se lidi s kelímky nemuseli štosovat u záchodů ve frontě na teplou vodu v pavilonech, by taky nikoho nezabilo.

Vůbec největším problémem celého eventu ale zůstává zvuk a s tím související umístění samotných scén. Snad jen Park stage byla postavená tak, že jste si koncerty na ní mohli plnohodnotně vychutnat. Pořadatelé by ale udělali lépe, kdyby do pavilonů dali nehudební program nebo je klidně i kompletně vypustili a posunuli areál o pár desítek metrů dál. Pamatujete ještě na tu scénu, která byla v úvodních ročnících zasazena ještě hlouběji do Stromovky? Kam ta se poděla? Vždyť byla výborná! A tak dále a tak podobně.

Zkrátka - jsou festivaly, malé i velké, kam přijedete a okamžitě cítíte, s jakou láskou a péčí jsou připravovány. Vnímáte, že za nimi stojí srdcaři, kterým jde hlavně o hudbu samotnou a o to, aby se tam lidé měli co možná nejpříjemněji. V téhle riskantní branži to ostatně ani moc jinak dělat nejde. Ale i když i v tomto případě tomu tak může být, tak Metronome Prague přes veškerou snahu Davida Gaydečky a jeho týmu podobným dojmem zatím nepůsobí.

Je mrzuté to napsat takto natvrdo a nikoho to nemrzí víc než nás, ale ta akce vypadá pořád spíše jen jako něčí kšeft. A my doufáme, že se to brzy změní. Pogratulovat si tak organizátoři mohou především za to, že nedopadli jako souběžně konaný slovenský Topfest. Snad nám všem příští ročník se šťastným číslem sedm nakonec přinese těch radostných momentů alespoň jednou tolik.