Úvodem je třeba dát pořadatelům kredit za to, že se od předchozích ročníků a zejména od loňska v řadě směrů viditelně polepšili, a nezbývá než doufat, že se to brzy začne projevovat na návštěvnosti a postupném zahuštění programu. A to třeba i dalšími nadějemi, jakými byla mladá Biig Piig, která je jednou z nominovaných v nejdůležitější hudební anketě, a sice BBC Sound Of 2023. Ta jen zřídka sáhne vedle a vystoupení zpěvačky narozené v roce 1998, která mezi žánry umně přeskakovala, toho budiž důkazem.

Ale zpět k těm pochvalám - stánků s jídlem je víc a nemají všude jen burgery, k placení si nemusíte nabíjet náramky, protože tady žádné nejsou, a několika vylepšení se dočkal i areál, byť stále není ani zdaleka dokonalý (například Ploom Moon stage je na tom s akustikou i klimatizací pořád tristně).

Také se před hlavním pódiem nově objevila štěpková směs, aby se netvořily kaluže a bláto, a dokonce už po konci Aurory organizátoři oznámili všemi dostupnými kanály, že se Jamiroquai posouvají z bezpečnostních důvodů o 45 min dříve, tedy na 21:00 (nakonec sice začali 21:15, ale to je detail). To proto, že podle předpovědi mělo kolem jedenácté večer dojít k bouřce možná ještě horší, než byla ta, která loni zasáhla Becka.

Že na městském festivalu, který si za headlinery skoro pokaždé volí lehce zaprášené hvězdy devadesátých let a na kterém snad vždycky najdete některou z kapel, v nichž účinkuje někdo z tria Ruppert-Holý-Bárta, dříve či později vystoupí jako hlavní hvězda Jamiroquai, muselo být jasné každému, kdo trochu sleduje, jakým směrem se tato akce vyvíjí.

A skupina s výrazným frontmanem Jayem Kayem tentokrát nedorazila s novou deskou v zádech, jako tomu bylo na Colours Of Ostrava 2017, a na rozdíl od nezaplněné O2 areny v roce 2019 si na Výstavišti z dosud posledního alba "Automaton" nevytáhla už ani kousek. Novinky jsou zatím taktéž v nedohlednu, jak se totiž členové formace nedávno vyjádřili, jde jim to pomalu.

Místo toho muzikanti sahali do starších kolekcí k více či méně ověřeným hitům, které místy protahovali repetitivním opakováním frází do ještě delších kusů než obvykle. Během plných dvou hodin tak sice zaznělo pouhých patnáct písní, jelikož má ale kapela tendenci svůj snadno identifikovatelný zvuk v průběhu let příliš nevyvíjet, pocitově se lidem, kteří ji nemají tolik naposlouchanou, mohl koncert zdát ještě delší.

U dlouhou dobu platícího vítěze za nejrychleji objeté kolo v Top Gearu a jeho bandu jde ale často o drobnosti. Musíte si jako posluchač všimnout detailů, lehce odlišných zvuků a nástrojů, které daným skladbám dodávají koření a určitou jinakost, protože pokud to neuděláte, budou vám ty songy i díky stále stejnému (ale výbornému!) zpěvu principála splývat.

Například v "You Give Me Something" nejprve dal Sola Akingbola drobné sólo na perkuse, brzy nato ho vystřídal se svým sólem klávesák Matt Johnson. Abstraktními projekcemi velkoměsta a růžového tunelu doprovázená "Seven Days In Sunny June" je mezi fanoušky oblíbená nejen pro svou lehkou, optimistickou náladu, ale i proto, že díky vybrnkávání na kytaru zní krapet odlišně než většina zbývající tvorby Jamiroquai. A zase v "Angeline" je výraznější beat než jindy a Rob Harris si v ní střihl kytarové sólo.

Vůbec nejpříjemnější na celém letošním výstupu ale kupodivu nebyla muzika, nýbrž možnost poznat frontmana a milovníka supersportů mnohem víc jako člověka. To jeho osobnost byla skutečným středobodem pražského večera a byl to také chovatel dvou německých ovčáků, který celou show táhl kupředu. Zatímco před lety se v Ostravě fanoušci těšili hlavně na hity, mezi nimiž mimochodem na "Virtual Insanity" i kvůli počasí a zdravotní indispozici ani nedošlo, tentokrát jste se těšili spíše na zpěvákovy průpovídky.

"Nevím jak vy, ale já tady cítím mariuhanu. A to mi přijde jako něco, co bych v životě nezkusil!" zavtipkoval. "A vůbec, neměl bych teď na vás zavolat úřady?" přisadil si, načež poznamenal, že své texty zapomíná i bez trávy.

Jindy lamentoval nad tím, kolik let už uplynulo od doby, co on a jeho kumpáni patřili mezi žhavé zboží, a jak jej štve, že se od té doby svět v mnohém zhoršil. Ta zlost stárnoucího muže, který přestává rozumět okolí, se ale nijak nepodepsala na lehkosti, s níž jemné funkové a acidjazzové melodie podával se zavřenýma očima publiku. Škoda jen, že ten koncert byl tak potichu, vždyť jen pár metrů od pódia jste se mohli klidně bavit s vedle stojícími lidmi.

"Kdyby vás zajímalo, kde mám svůj pohyblivý, elektronický klobouk, tak právě teď někdo v Británii sedí doma v ložnici na posteli a diví se, co to všechno umí," vysvětlil s trochou hořkého zklamání situaci, kdy před dvěma týdny svůj ikonický doplněk zapomněl ve vlaku, a Česká republika se tak stala po letech první zemí, kde musel vystoupit bez něj.

Jak je z fotek patrné, vrátil se proto milovník všemožných huček k jednomu ze starších modelů, jinak si ale hlavu s outfitem nelámal a prostě přes sebe hodil obyčejnou teplákovou bundu s nápisem "Replay Chronicle Deluxe 1981-2018". Divákům, mezi nimiž nemohla chybět ani Žofie Dařbujánová z MYDY, to ale bylo jedno. Jakmile se viditelně uvolněný a dobře se bavící frontman pustil alespoň do krátkého tanečního čísla, byli z toho u vytržení.

Nemilou zkušeností byly technické potíže před přídavkem, kdy se část zvuku úplně vypnula, naštěstí se ji ale podařilo rychle nahodit a na pódiu s netradičně nasměrovanými bednami odposlechů směrem ke zpěvákovi (neměl in-ear odposlechy), se všechno blížilo do hitového finále. To obstaraly singly "Cosmic Girl", "Love Foolosophy" a nakonec ještě už zmíněná "Virtual Insanity" a šlo se v poklidu domů, případně na další program. Ta bouřka, která měla koncert Jamiroquai původně ukončit předčasně, totiž nakonec přišla. Ale k radosti všech až mnohem později.

Celkové shrnutí úvodního dne si přečtěte zde.