Já si vás pamatuju před zhruba deseti lety v Olomouci a už tehdy mně vrtalo hlavou, co je to Nylon Jail... Co váš název znamená?

Roman: My jsme k tomu měli samozřejmě několik historek, ale za takovou tu oficiální jsme považovali tu, že se v tom názvu kloubí jakýsi umělohmotný svět s tím živým lidským, Divoký západ a tohle támhle. Ale vlastně jsme si řekli, že už není třeba víc lakovat. Takže za tím není nic složitějšího než pubertální nápad. Když jsem byl pubertální a rozdivočelý láskou, když jsem dobýval ženskou krásu, tak mi vadilo, že na sobě mělo děvče v jistý moment dobývání nylonky. Ty jsem považoval za vězení, které je třeba co nejrychleji odstranit, víš jak.

Jiřin: Vždycky jsem to vysvětloval na klasické kytaře s nylonovými strunami jakožto odkazu k nástroji, ke kterému nás to vždy nakonec odválo, i když jsme už několikrát chtěli dělat elektroniku bez kytar. Pokaždé když jsme k elektronice spěli, jsme však narazili na problém, že vlastně neumíme "pořádně zapnout počítač", takže nás to samo vrátilo zpět k táborákovým písním. Takže je to pro nás trochu takové vězení, ze kterého nemůžeme ven. Ale úplně se za to nezlobíme. Každopádně pravdivá historka o významu názvu je ta Romanova.

Pamatujete si ještě na svůj první koncert s touhle skupinou?

Roman: První koncert se odehrál v roce 2013 v Jazz Tibetu a měli jsme obrovské štěstí, že se nám v Olomouci podařilo zarezonovat už nějaký čas před vystoupením. Ten barák byl plný a myslím, že to byla velká událost jak pro nás, tak pro lidi. Velmi jsme se bavili, nervózně samozřejmě. Máš první koncert s kapelou, musíš být nervózní.

Jiřin: Musím lehce opravit Romana. Bylo to v roce 2012 a v tu dobu jsme používali ještě mandolínu a housle. V roce 2013 jsme měli koncert s takzvaně původní sestavou jakožto první oficiální.

Na základě čeho ti lidé přišli? Jenom díky vaší pověsti?

Roman: Myslím si, že se nám podařilo v našich osobách skloubit něco, na co byli lidé zvědaví. My jsme s Jiřinem měli už předtím svoje kapely, a ty se nám jaksi rozpadly. Jiřin mě v roce 2011 oslovil, jestli to tedy nedáme spolu dohromady. Já jsem tehdy neměl moc času, měl jsem v plánu odcestovat na Kubu a dá se říct, že jsem tam chtěl zůstat. Nevyšlo to, tak jsem se po nějakém čase vrátil a Jiřin přišel znovu. Tak jsme to dali do kupy. Co tím chci říct - v té době už se o nás trošku vědělo. A taky tam zafungoval jeden fakt, že jsme natočili demo a to demo jsme rozšiřovali po hospodách. Takže třeba ve Vertigu svého času jedna naše písnička poměrně rotovala.

S prvotinou jste dost vystřelili, dostali jste cenu Vinyla, nominaci na Anděla. Jaký to byl pocit? Překvapilo vás to?

Roman: Já jsem to v té době moc nesledoval. Tenkrát to bylo období takového fakt rokenrolu, dá se říct, že tenkrát jsme žili ze dne na den. Takže když někdo přišel s tím, že ta deska se mu líbí a že je to nominované na něco, tak mě to potěšilo, o tom žádná, každý má rád, když někdo z okolí oceňuje jeho práci. Ale vlastně jsem to moc nevnímal. Spíš nás zajímalo, jestli tam bude dobrý večírek a tak.

Jiřin: Já jsem byl překvapený trochu ze všeho, co se tehdy kolem NJ dělo. S předchozím projektem jsme nějaké dílčí úspěchy měli, ale tohle byl v krátkém čase moc velký kolotoč, na který jsem vlastně nebyl ready. Hrát na revoluci a ještě pro plný Majdan byl psychický masakr, k tomu různá ocenění desky a mediální zájem, to všecko nám vytvořilo v hlavách trošku maglajz. Do toho jsme žili rock and roll i mimopódiový.

Skočím trošku dál, ke druhé řadovce. Tu doprovázela i prohlášení, že končíte. Co byl důvod k tomu, že to vypadalo tak beznadějně?

Roman: Myslím si, že to bylo to, na co ses ptal v předchozí otázce. My jsme vystřelili poměrně rychle, hodně jsme hráli, kolem toho jsme trošku divočili a myslím, že to dospělo do takového stadia, že jsme velmi zdárně došli k ponorce. Ta první etapa, jak tomu říkáme, skončila v roce 2015 a myslím si, že jsme byli přetažení. Jako dvojice, s Jiřím, jsme si dali na nějaký čas oddych, a jak to tak bývá v těch rokenrolových příbězích, tak to špatné bylo zapomenuto a dali jsme se do kupy.

Jiřin: Je to, jak říká Roman. Přistupovali jsme k tomu trochu devadesátkově a nebyl nikdo, kdo by nás v tu dobu trochu zkrotil.

Byl tam nějaký impuls? Nějaký bod, který vás nasměroval k tomu "Pojďme to zase spojit"?

Roman: Hele, v tomhle je dobrý Jiřin, on umí tohle hodit za hlavu a vyčistit se, mně to trvá déle. Já jsem byl furt takový zaseklý a Jiří to rozfouknul. Takže už jsme se nevrátili v původní sestavě, s Míšou Štaffovou, s Vaškem Hruškou a Davidem Machačem. Ti řekli, že se v tom mezičase začali věnovat svým kapelám, a ten návrh už pro ně nebyl zajímavý. Takže jsme se do toho pustili s Jiřinem sami jako na začátku.

Jiřin: Já to měl tak, že mě to prostě začalo celé chybět. No, a taky jsem pořád cítil, že to má co nabídnout a že to má potenciál. To si neskromně myslím pořád.

Takže ta sestava je teď vy a hosté.

Roman: Dá se to tak nazvat. V tom čase kolem druhé desky to tak bylo a dá se říct, že i tu třetí desku jsme ještě nahráli s hosty. Nicméně teď jsme se rozhodli, že ty živé koncerty chceme hrát s borci, které máme chuť považovat zase za partičku, která se točí jako kapela kolem Nylon Jail, takže máme aktuálně, troufnu si říct, relativně stabilní sestavu.

Jiřin: Tahle sestava je složená z lidí, kteří mají zájem pracovat a někam celý projekt směřovat. Povedlo se nám si rozdělit role a práci a myslím, že to jde správným směrem.

A tuhle skupinu, řekněme, hostů jste dávali dohromady jak? Jak jste ty lidi přetahovali na svou stranu?

Roman: Hele, jsou to přátelé, kteří tu víc, tu méně procházeli Nylon Jail. Třeba Roman Vícha, který nám natočil bicí částečně už na druhou desku. Tak jsme ho oslovili a on nebyl proti. On si přitáhl Kubu Vejnara, se kterým je v kapele Muff, druhou kytaru nám tam nahrál Tony Dlapa, který taky prošel Nylon Jail a s kterým aktuálně účinkuju v kapele Synové smrti. To je moje bokovka, tam tedy paradoxně hraje na bicí. On je prostě šikovný. Hodně tam zpívá Míša Štaffová, která s námi hrála na basu u první desky, pak jsou tam hosté, které si přitáhl Ondra Ježek.

Jiřin: Na desce je to parta kámošů, kteří nám pomohli ve studiu, a naživo je to parta dalších kámošů, se kterými se snažíme vytvořit onu partu, o které Roman mluvil předtím.

Takže do toho zasahoval i Ondra Ježek...

Roman: Je to tak, my už máme Ondru v podstatě za takového nehrajícího kapitána mančaftu. Produkoval všechny tři desky a myslím, že už tu kapelu poměrně dobře zná a umí i působit poměrně zdárně jako mediátor, takže tam, kde se s Jiřinem ne úplně shodneme, tam on umí velmi vkusně rozhodnout, co je správné.

Jiřin: Ondra nám pomáhá, nejen co se týče nahrávek, ale taky nám spoluvytváří jakousi identitu svým originálním pohledem na věc. Docela si libujeme v používání jakýchsi neotřelostí jako třeba štěkot lišky v písni "Idle Hands".

Ten pravidelný odstup pěti let mezi řadovkami se docela povedl. Je to náhoda?

To je pravda, ale tak to spíše vyšlo. My jsme to původně chtěli směřovat k tomu desátému výročí existence skupiny. První pokusy byly v roce 2011, ale až rok nato začala kapela regulérně fungovat. Nakonec se to trochu posunulo a vznikl tam jakýsi prostor a Ježek na tom v mezičase pracoval. Měl víc času na to čištění a na tyhle věci, to tomu prospělo. A druhá věc: Na skladbách ze třetí desky se, co se týče dema, pracovalo poměrně dlouho. Řekněme u sedmi osmi z dvanácti jsem měl už nějakou představu a věděl jsem, že bych rád dodržel tu náladu z dema. U těch předchozích alb to tak nebylo, tam jsme prostě natočili demo, pak jsme šli do studia a tam vznikaly nové songy. Jasně měly ty akordy, sloky, refrény jako na tom demu, ale co se týče produkce a postprodukce, Ježek pracoval s nepopsaným listem papíru. A u té třetí řadovky jsme se shodli, že tu podobu danou na demu zkusíme dodržet.

Jiřin: Trochu doufám, že tu pravidelnost pěti let při dalším albu porušíme a přijde o něco dříve.

Byla na tom shoda? Ondra Ježek se nebránil?

Roman: Poprvé ne, poprvé se nebránil. Na první a druhé studiovce ta příprava nebyla tak hnidopišská, řekl bych.

Jiřin: Ondra dělá tak, že ho obecně až tak dema nezajímají. Ale tady jsme s nimi velmi pracovali.

Takže to bylo i ku prospěchu věci. Jak vlastně skládáte? Kde je ten zdroj nápadů?

Roman: Je to tak, že ty nápady do kapely nosím já a dá se říct, že jsem si tu roli trošku uzurpoval pro sebe. Otázka je, co by se stalo, kdyby ostatní muzikanti začali chodit s nápady. Ale do té fáze jsme se ještě nedostali.

Jiřin: Na "Kings of the Weaklings" jsme víceméně sahali do Romanova šuplíku s nápisem Nylon Jail. Baví mě na tom sledovat ten rozdíl mezi tím, jak věci znějí původně a pak výsledně. Stojí za to pozorovat ten vývoj procesu. Jak písně zněly třeba v roce 2012, pak po několikerých Romanových úpravách a pak po nahrání a zásahu Ondry Ježka.

Hudba i texty jsou tvoje, Romane?

Roman: Na těch předchozích dvou deskách je to bezezbytku, na této jsem měl asi polovinu textů a pak jsem řekl, že by mě bavilo, kdybych druhou půlku nemusel psát. A tak jsme oslovili Alasdaira Bouche, rodilého mluvčího, Angličana a - dá se říct - spřáteleného muzikanta. U něčeho jsem měl já jakýsi pocit, o čem by ty písně měly být, ale tentokrát jsem byl rád, že Jiřin chce něco slyšet v té hudbě. Sám mu převyprávěl nějaké příběhy a spolu to přepsali do srozumitelné angličtiny.

Jiřin: Spolupráce s Alasdairem byla dobrá a přínosná. Včetně toho, že mi korigoval angličtinu ve studiu.

Na tom albu se hodně odráží to, co se děje ve světě kolem nás. Jaké v té společnosti vidíš největší problémy? Co tě nejvíc štve?

Roman: Hele, ta společenská témata jsme se pokoušeli na deskách mít vždycky.

Jiřin: Snažíme se celkově být kapelou, která není postavená jen na tónech a akordech, ale chceme přinášet i trochu přesahu. Obecně společenská témata řešíme jak jednotlivě, tak v hospodě nebo dodávce a společenské dění nám jaksi není ukradené. Takže logicky se to odráží i v textech nebo občasných aktivitách mimo pódium.

Teď je to takové všeobecně viditelnější, mi přijde, jasnější.

Roman:Na debutu je třeba písnička "Sun in Hell", která odráží příběh malého autisty, kterého rozhodnutím státu strčili do blázince. Tříletého kluka, do dospělého blázince. Tenkrát se na základě toho i rozjela debata, jestli autista patří do blázince. Došlo se k závěru, že ne, že to není typ choroby, která se má řadit prostě k nějakým schizofreniím, při vší úctě. Tím chci říct, že nás tahle témata zajímají a i na novince jsme se trochu škareději podívali na věci, které nám nejsou jedno. No, prostě malá česká zaprděnost, která se tady používá na jakoukoliv jinakost, ať už je to rasová odlišnost, nebo přístup k Ukrajincům, kteří teď v podstatě za Evropu válčí, anebo potíže kolem covidu, kdy se dřív nebo později vystrčí na povrch taková ta špatná stránka společnosti, takový úžasný český chaos. Takže máš pravdu, ta doba je taková, že inspirace chodí sama, a stačí se jenom porozhlédnout kolem sebe a zapnout rádio.

Jiřin: Já osobně se snažím trochu posouvat sebe i okolí ke zdravému přístupu k přírodě a ekologii, což je obsaženo i v několika písních na "Kings of the Weaklings". Stejně tak nám není jedno, co se děje v rámci dezinformací nebo politice celkově. Jsem rád za to, že nejsme kapela bez názoru, a ještě raději jsem za to, že se ho občas nebojíme použít.

Hrajete, zase vyrážíte do klubů. Kdo jsou ti lidé pod pódiem? Jsou to pamětníci, nebo potkáváte i nové tváře?

Roman: Myslím si, že ve větším procentu jsou to pamětníci plní života. Ale čas od času se tam objeví i mladší lidé, kteří jsou třeba i odrostlé děti těch starších fanoušků a další mladí fandové, ke kterým se ta muzika dostala. Tím, že máme ty mezery mezi hraním, neměli jsme příležitost to konečně zas vidět naživo. A pak se stane, že za námi přijde mladý fanda, že desku dostal od táty, že je nadšený a že musel přijet. Takhle za námi přijel na koncert do Uherského Hradiště třeba fanoušek z Polska.

To je skvělé.

Roman: Tak jsem mu slíbil, že do toho Polska se za ním podíváme, že jo.

Jiřin: Na klubovém turné bylo příjemné pozorovat, kolik lidí je ochotno přijít jen a pouze na koncert Nylon Jail. Vnímal jsem to trochu jako takovou sondu, a když jsme řešili nějaký support, abychom posunuli návštěvnost, byl tohle jeden z faktorů pro rozhodnutí, že to pojedeme nakonec vesměs sami.

V jakém poměru máte v setlistu nové songy k těm starým? Přece jen říkáš, že jsou tam i pamětníci.

Roman: Malinko jsme přemýšleli, když je to ten koncert k deseti letům, že bychom do něj tu retrospektivní část trochu zařadit měli, a tak jsme to udělali tak, že je to v podstatě pade na pade staré k novým. Je tam něco z první, něco méně z druhé a něco z poslední řadovky.

Jiřin: První a poslední část setlistu obsahuje písně z "Kings of the Weaklings" a prostředek je, jak říká Roman, z první a druhé desky.

Ty dvě - první a třetí - k sobě mají mnohem blíž...

Roman: Já mám takový dojem, že ta druhá je postižená tou zodpovědností k návratu. A myslím si, že tam byla i určitá změna - předtím jsme byli zvyklí pracovat jako tým, jako banda, jako kapela, a tentokrát jsme byli donuceni začít fungovat jinak. Neměli jsme naučený ten styl dělat ve dvou. Na druhou desku jsem většinu nástrojů nahrál sám. Tak si myslím, že je to hudebně téměř sólový projekt. Měl jsem určitou chuť se na tom albu jaksi vyznat z lásky ke grunge a nechtěl jsem při tvorbě moc přemýšlet. Prostě grungeovat. Chtěl jsem přitvrdit a vzpomenout, co nás na začátku formovalo jako mladé. Ale na té třetí řadovce se to poměrně vrátilo ke kořenům toho, co jsou Nylon Jail.

Jiřin: Na druhé desce jsme pracovali jiným stylem. Méně studiovým. Více jsme si s Ondrou některé prvky písní posílali a celkově jsme byli v oné nahrávací místnosti méně času.

Zaznělo tady slovo grunge... Jak jste na tom vlastně s westerny a filmovou hudbou?

Roman: Miluju. Já jsem filmový fanda a mám rád emoci spojenou s filmem. Sám sebe neumím hudebně moc dobře rozebírat, ale myslím si, že v těch skladbách je pokus o takovou filmovou náladu, filmovou výpravnost nebo nějakou filmovou emoci. Už mi to pár lidí řeklo, že za těmi songy cítí nějaký filmový příběh, i když k tomu nepoužíváme klasické nástroje. Je to tvrdší, ten žánr není úplně k tomu stvořený, ale zároveň cítím, že mě baví tam tu emoci dávat.

Jiřin: Já obecně nejsem filmový, i když pár favoritů mám. A "Tenkrát na západě" k nim patří.

Nahrávka v sobě podle mě musí mít alespoň nějaké drobné otazníčky, proč to tak je, proč jsou tam tyhle obraty v textech, proč je to pojaté právě takhle, k čemu to odkazuje...

Roman: A musí to v první řadě vzbuzovat nějakou emoci. Myslím si, že se od toho v moderní muzice nebo v přístupu mladších muzikantů trošku trestuhodně upouští. Dneska mlaďoši umějí skvěle hrát na nástroje, ale ta emoce tam chybí. Já vlastně chci být muzikou zasažený, chci, aby mě dojala, chci, aby mě rozzlobila, aby ve mně probudila agresivitu třeba. Potřebuju být emocionálně zasažený. Proto si myslím, že je tu možnost, že si to píšu tak trochu pro sebe, že píšu hudbu, kterou bych chtěl poslouchat.

Jiřin: A mě to, co říká Roman, baví. Co se textů týče a jejich otazníků, já rád vzbuzuji v lidech touhu po hledání, po možnostech si jednu věc vyložit více způsoby. Nemám rád věci předložené tak, že už jsou definitivní, ale baví mě ta interakce a spoluúčast při poslechu.

Romane, máš toho v šuplíku víc?

Roman: Člověče, ještě by se tam něco našlo. U téhle desky přišel docela silný impuls a mně došlo, že to je můj splněný sen. K té nahrávce dal impuls Honza Lauro, který je kastelánem na hradě Helfštýn. My mu tam hráváme na jeho slavnostech a on po jednom vystoupení s námi seděl a říká: "Hele, hoši, já tu muziku mám tak rád, že vám zasponzoruju desku." A nakonec z toho vyšel jakýsi částečný sponzoring, deska se kvůli tomu delšímu času prodražila, tak jsme museli sehnat peníze i jinak, ale on byl hlavním motorem a hlavním impulsem. Jsem mu za to neskonale vděčný, protože když jsme byli na začátku, slýchávali jsme to jako pohádkový příběh, že jednou někdo přijde po koncertě a řekne: "Ta vaše muzika se mi líbí tak, že vám dám prachy a dělejte si, co chcete." A nám se to v podstatě splnilo. V reálu to je jinak, není to tak romantické, v podstatě jsou to velmi intenzivní řešičky, co a jak se zaplatí, rozhodně jsme museli počítat, ale jsem nadšený, že Honza Lauro se objevil a tohle gesto udělal.

Ještě se vrátím k vystupování - v létě budete hrát na festivalu Metronome. Proč jste si z velkých festivalů letos vybrali právě tuhle městskou akci uprostřed Prahy?

Roman: Hele, my jsme na Colours hráli už dvakrát. A myslím si, že budeme muset chvilinku počkat, až zas bude zájem. Tam se nám tenkrát v roce 2015 podařilo otevírat scénu alternativní muziky, Drive Stage. Každopádně jsme byli první kapela, která tam ten den byla, a strašně jsme si to užili. Byl plný barák, plný stan a bylo to skvělé. Ale k tvé otázce - proč městský Metronome? Já jsem nadšený, protože ten festival má svou kvalitu. Loni jsem tam poprvé narazil na Nicka Cavea. A byl jsem z toho uhranutý, úplně hotový. Téhle akci fandím a vlastně to považuju za poctu, že nás pořadatelé oslovili a že mají zájem, abychom byli její součástí.

Jiřin: Metronome je skvělý festival, který souzní s naším hudebním vkusem. Já osobně tam viděl zatím asi svůj nejlepší koncert celkově a byl to David Byrne v roce 2018.

Budete mít nějaký speciální set?

Roman: Přemýšlíme, vymýšlíme, ale set budeme mít asi relativně podobný, s nějakými jemnými překvapeními. Uvažovali jsme o nějakém vizuálu, jak ten koncert udělat jakoby správně, malinko si myslím, že na naše fantazie a velké vylomeniny nebude moc prostor, protože ať chceme, nebo ne, je to festival. Ale něco chystáme.

Jak vidíš budoucnost Nylon Jail? Spory urovnány?

Roman: Spory jsou urovnány a zapomenuty a členové jsou poučeni. Podařilo se nám do týmu dostat i lidi, jako je Anička Dřevěná, která nám dělá manažerku a PR. To znamená, že v tuto chvíli máme pocit, že se nám plní to, na co jsme během těch prvních deseti let tak trošičku srali. Třeba, že o tobě také někdo musí vědět. Někdo o tobě musí napsat něco na sítích, aby se o tobě vědělo. My jsme hráli. A teď trochu poučeně jsme si řekli, když máme třetí desku a deset let existence, tak to zkusíme udělat tak, aby o nás někdo věděl. Budoucnost je tedy doufám růžová. Vlastně se tak mimochodem prezentujeme i vizuálně, i deska má růžový nádech.

A co bude, na to je možná dost brzy to říct. My jsme nikdy pořádně nezaměřovali náš zájem na zahraničí, tu jezdíváme na Banát, tu jsme byli v Maďarsku, tu jsme hráli na Slovensku, ale nikdy jsme se nezajímali o, já nevím, Německo, Itálii, nemluvě třeba o Austrálii, Americe. Měli jsme to vždycky v nějakých polohách snů, jako že to by bylo hezké. Kdybych to měl zpětně hodnotit, vlastně to považuju za jednu ze základních chyb Nylon Jail. To, že jsme se úplně na začátku, jako kapela se zahraničím soundem a s angličtinou, okamžitě nezaměřili na zahraniční trh a na zahraniční label, co se vydání desky týče. Tohle bych velice doporučoval každé skupině, která zpívá v angličtině, protože se v dnešním světě zbytečně ochuzuje o obrovské příležitosti.

Jiřin: Paradoxně si myslím, že všechny spory, pády, nesrovnalosti a strasti kolem Nylon Jail nám přinesly jakési zpevnění a taky zkušenosti. Několikrát jsme takzvaně vstali z mrtvých nebo z popela a to cením. Troufám si říct, že nás ty nejlepší časy teprve čekají.

Zeptám se ale ještě opačně - nikdy vás nenapadlo to zkusit česky?

Roman: Hele, my jsme byli chyceni právě tím grungem, každý odjinud. Já jsem byl Nirvana a Jiřin byl Pearl Jam.

Jiřin: Několikrát nás to napadlo, ale styl, který prezentujeme hudebně, si říká o angličtinu. Navíc pro mě osobně je angličtina jednoduše zpěvnější a můžu více pracovat s melodií a energií zpěvu.

Nesmiřitelní rivalové, Nirvana a Pearl Jam...

Roman: My jsme se o tom uměli sáhodlouze bavit a je nasnadě, že jsme po revoluci skočili po té západní muzice, která tady nebyla. Byli jsme v tom nejlepším věku, kdy tu hudbu nasáváš a považuješ ji za životní styl. Dneska už to třeba tak není, ale nám to přišlo úplně automatické, že budeme používat angličtinu. Je pravda, že jakési malé náznaky tam byly, svého času jsme si říkali, že bychom měli zkusit oslovit ten český trh. Ale pak jsme to vždycky uzavřeli s tím, že je to blbost, že jsme takhle nastaveni. Ostatně tyhle touhy jsem si zpracoval ve své druhé kapele Synové smrti. Tyhle touhy jsem si prostě začal plnit jinde. Jakože i ta čeština mě zajímá, ne, že ne.

A jak si Synové smrti stojí? Hrajete, točíte?

Roman: Teď jsme ve studiu u Amáka a chystáme desku. Je to na dobré cestě. Amák je velice šikovný a mám z toho velkou radost. Prostě Nylon Jail vydáváme u velkého producenta Ježka, Synci budou vydávat u velkého producenta Amáka. Co si víc přát?

Jak bys tu skupinu charakterizoval?

Roman: Já to asi umím narýsovat v souvislosti k těm Nylon Jail: Synové smrti jsou víc rockoví, ta country se tam ale také určitě nezapře. Něco jako má Cave třeba Grinderman, tohle tedy není tak syrové, tak tvrdé, ale ta chuť vychází ze společných kořenů, chuť nebýt rafinovaný, řekl bych.

Kdy to půjde ven?

Roman: Mým cílem je, aby to vyšlo na podzim, ale v té době, ve které žijeme, raději neslibuju nic.