Umění odejít s grácií, v době, kdy se svými výkony nedělám ostudu sám sobě, to je umění, které by se mělo vyučovat jako první lekce ve škole populární hudby. A američtí glamrockeři Kiss nejsou zrovna zářným příkladem toho, jak by se to mělo dělat. Loučí se už posledních zhruba deset let - každé turné se tváří jako už to poslední.

Nyní to už ovšem vypadá na definitivu. Minimálně co se týče neustálého kroužení po arénách a stadionech po světě a každovečerního pobíhání po jevišti na vyvýšených platformách s rachejtlemi za zády. Věřím ale, že to partě s Paulem Stanleym a Genem Simmonsem v čele nedá a na nějakou tu speciální show přece jenom ještě dojde.

Kiss se přijeli rozloučit i do pražské O2 areny. V České republice hráli za posledních sedmadvacet let třináctkrát, většinou v Praze, jednou v Ostravě a jednou v Brně. A samotný poslední koncert v zásadě kopíroval to, co jsme na tom samém místě viděli před rokem.

Jedinou změnou v setlistu bylo nahrazení písně "Tears Are Falling" skladbou "Making Love", mírné zkrácení "100 000 Years" a naopak nastavení "Lick It Up" o úryvek z "Won’t Get Fooled Again" od The Who. Jinak to byla přehlídka osvědčených rádiových hitů a tedy i stoprocentních jistot. Vadí to? U kapely, která poslední studiové album vydala před jedenácti lety a aktuálně z něj nehraje ani notu, vlastně ani ne.

Navíc na rozlučkovém turné chcete dát publiku přesně to, co žádá. Tedy hity a také over-the-top show. Takže i v Praze to už od začátku notně bouchalo, svítilo, laserovalo. Plivala se krev, střílely rachejtle z kytar, létalo se nad publikem, sypaly se balonky. A tentokrát (jako před rokem) nebyl ani zvuk takový průšvih.

A nad čím lze skutečně smeknout klobouk, je fakt, že kapela s věkovým průměrem téměř 68 roků svoje show nešidí. Její členové jsou neustále v pohybu, čile komunikují s publikem, stereotyp z písniček, které už jim musí doslova lézt krkem, i z choreografií - jak ostatně ukázaly projekce -, jež opakují večer co večer už desítky let, nechali v šatně a asi je to pořád baví. Nebo se tak alespoň snaží tvářit.

Kiss se dokázali rozloučit důstojně. Věčné a neustále odkládané odchody sice nechávají v ústech jistou pachuť, mám ale dojem, že nakonec pánové správně vyhodnotili, že aby zůstali legendou a ne pouze parodií, jednou tu tlustou čáru udělat musejí.

A po zásluze jim tleskala vyprodaná O2 arena, v níž se na jednom místě sešli zasloužilí pamětníci, ale také překvapivě hodně zástupců rockové omladiny i vyloženě dětí. S koncem Kiss končí i jedna zásadní éra v rockové hudbě. Můžeme se maskovaným muzikantům smát, jejich vliv je ale prostě neoddiskutovatelný.

Díky za vše, bylo to fajn.