Když hrajete skoro dvacet let jeden "styl", v tomto případě thrash/heavy metal, je to proto, že ho prostě milujete, nebo proto, že se na nic jiného nezmůžete. Nebudu se do Overkill opírat a předhazovat jim druhou variantu, ale je fakt, že při poslechu novinky "Kill Box 13" se nemůže nevybavit otázka: 'Proč hrají pořád to samé? Vždyť se jim to už musí plést.'

Po krátkém úvodu se do vás opřou riffy kytar, palba kopáku, přidá se basa a na závěr ten nejtypičtější heavymetalový zpěv (polokřičený, přiškrcený, ve vysokých polohách až pištivý), jaký si jen můžete představit. A tvrdá jízda pokračuje. Ve skladbách se místy zpomalí, kytary si odpočinou, vynikne basa, aby se do toho zase kytaristé opřeli, krátká sóla samozřejmě také zazní, ale onanie to není.

Ve srovnání se stylově příbuznou Metallicou (nemyslím její měkké desky z 90. let) vynikne problém. Overkill chybí nápad, který by chytil, nejen melodický. Tedy ne úplně, taková "The One" nebo "Crystal Clear" mají refrén rozpoznatelný, druhá je zajímavá změnami tempa. Ale to je trochu málo, i když je vzhledem k obsahu textů jasné, že se nechtějí s ničím a nikým mazlit, s melodií a další invencí se to nevylučuje. V "No Lights" nebo "Until I Die" připomenou své kolegy v období "Master Of Puppets" až příliš, zachránilo by je jen to, pokud to měl být vtip (např. vůči recenzentům, kteří jim je pořád předhazují).

Na otázku položenou v upoutávce na recenzi (Není toho zabíjení už dost?) lze tak odpovědět dost jasně. Pro fanoušky kapely či stylu má deska cenu, úroveň je slušná. Ostatní mohou sáhnout po starších deskách Metallicy, dostane se jim lepší kvality, tohle je standard. I když není nutné být za každou cenu progresivní, snad kromě zvuku nepoznáte rok vzniku nahrávky. Ale ne každý chce být novátorem, mému kamarádovi se noví Overkill budou líbit a vám třeba taky.