Aqua, Twenty 4 Seven, Eiffel 65, Five, East 17, No Mercy, 2 Brothers On The 4th Floor, Down Low, Snap!, Dr. Alban a spousta dalších. A k tomu Tereza Pergnerová a Pavel Cejnar. Program v dnešní době tak fascinující, že jsme u toho museli být. Kdy naposledy jste se na nějakém koncertě cítili jako mimozemšťani?
Live:90s Explosion
vystoupili: Aqua, Twenty 4 Seven, Eiffel 65, Five, East 17, No Mercy, 2 Brothers On The 4th Floor, Down Low, Snap!, Dr. Alban a spousta dalších
místo: Výstaviště Holešovice, Praha
datum: 20. května 2023
Fotogalerie
© Marie Trávníčková / musicserver.cz Jednou za čas to přijde i na hudební pisálky. Potřeba si odfrknout. Přestat přemýšlet, která deska
Muse je nejlepší nebo jestli příští album
Arcade Fire bude zase jednou pecka. Někdy prostě chceš vidět nějaký ten hudební bizár a dobře se zasmát něčemu, u čeho se každý s alespoň troškou hudebního vkusu musí nutně škodolibě ušklíbnout.
A tak jsem vyrazil na čtvrtý ročník čím dál tím populárnější akce 90s Explosion. A ano, tentokrát budu psát v první osobě, protože tady to snad ani jinak nejde. Jestli mé texty čtete už delší dobu, asi jste si všimli, že mám nutkavou potřebu vidět prostě VŠECHNO. Miluju nové hudební zážitky a je mi úplně jedno, z jakého žánru jsou. Občas ale potřebuju vyrazit i na něco obskurního, čím budu bavit sebe i všechny kolem.
Třeba jako když jsem byl na koncertě Davida Hasselhoffa na metalovém festivalu Nova Rock. Nebo když jsem asi před deseti lety viděl tehdy ještě kompletní
Lunetic, jak v brněnském Semilassu brečí dojetím, že na ně dorazilo tolik lidí. Nebo když ve stejném městě odehrál nezapomenutelně otřesný koncert
Marilyn Manson. A zmínit určitě musím i playbackové mnichy z
Gregorian nebo
Michala Davida na opavském náměstí. Anebo taky revivaly, to je téma samo o sobě.
© Marie Trávníčková / musicserver.cz Máloco ale člověka připraví na akci, jakou je 90s Explosion. Stačil jen příjezd na Výstaviště. Lidi v šusťákovkách, paní, co si přímo přede mnou znechuceně odplivla. Jako by snad tušila, co ji v onen sobotní podvečer všechno čeká. Myslím, že je fér úvodem poznamenat, že jsem celoživotní abstinent, tady jsem toho ale nejednou zalitoval. A taky bych měl dodat, že jsem ročník 89, což znamená, že většinu hitů jsem si užil ještě coby sotva desetileté děcko na táborové diskotéce. Právě tam jsem poprvé a naposledy byl přesvědčen o tom, že "Barbie Girl" od skupiny
Aqua nebo "Coco Jamboo" od Mr. President jsou výborné písničky.
Později už jsem získal něco, co dnes známe pod pojmem hudební vkus. Alespoň v to doufám. A ano, byly to právě tyhle dvě skladby, kvůli kterým jsem na této specifické akci chtěl být. Vždyť kolikrát se ještě taková možnost může naskytnout? Té nostalgie! Stačilo lusknout prsty a zase jsem jako osmiletý procházel v převleku Donatella táborovou maškarní přehlídkou za doprovodu právě takovýchto hitů.
A pak tam přijdete. Už to intro - úryvky z "Titanicu", "Přátel", "Forresta Gumpa", smrt lady Diany nebo nabíhající obrazovka k PlayStation One. A strašidelné množství lidí! Tolik jich na Výstavišti nebylo snad ani na Metronomu!
© Marie Trávníčková / musicserver.cz Na pódium nabíhají tanečnice s dost primitivní choreografií, a zatímco z repráku vyhrává "Can’t Touch This" MC Hammera,
Tereza Pergnerová převlečená za puberťačku hlásá:
"Čágo bélo, šílenci!"
Začínají
East 17. Jsou tři, na sobě mají středoškolské bundy z amerických teen komedií s nápisem "
Wu-Tang Clan" na zádech. Vypadají jako čmeláci. Ale nejsou sami. Kolem sebe mám dámy v pokročilém věku s upnutými legínami a pivním pupkem čouhajícím zpod trička o číslo menšího. Choreografie úvodních vystupujících v "House Of Love" je strašná, hned ve druhém songu "Steam" jim paradoxně dojde pára a na pódiu už se jen procházejí. Pardon, opravuju se - před posledním refrénem předvedli všichni tři kopulační pohyby, která znáte z polohy
"na pejska".
A zatímco na třetí song dva z nich sundávají bundy a začínají rozhazovat rukama jako
Backstreet Boys, já přemýšlím, proč vlastně na obrovské projekční obrazovce za nimi chybí její podstatná část. Je to kvůli větru? Netuším. Zato ale vím, že jistě oduševnělé texty East 17, které se na ní promítají, si kvůli tomu nepřečtu. Ale lidi mávají do rytmu a mají se fajn. Ze střechy přilehlého pavilonu na to koukají dva policisti. Něco mi říká, že zvládnou ještě tak tři písničky. Pak skočí.
© Marie Trávníčková / musicserver.cz Koncert, při kterém na pódiu chybí jedna nedůležitá věc, tedy kapela, pokračuje dál. V "Let It Rain" začne jeden ze členů - a je mi úplně šumafuk, jak se jmenuje - breakovat. Dámy jásají. Kolem mě právě prochází asi pětačtyřicetiletá žena v klobouku prestižní značky Captain Morgan, s rukama nad hlavou paří jak o život, přičemž v jedné z nich už má prázdný kbelík od rodinného balení jakési kořalky. Nejspíš si jde pro nášup.
Breakující borec právě zvládl několik přemetů vzad a slaví to chycením se rozkroku. Svého. Kolegové mezitím hulákají letitou mantru:
"Put your hands up in the air! Put your hands up! In the air!" Dva z nich už si stihli sundat i tričko. Čekám, jestli poletí dolů i kalhoty. Jo, a jediný hit, balada "Stay Another Day"? Tak ten mezi těmi asi pěti písničkami vůbec nezazní. Tereza Pergnerová si s nimi dává ťukanec a v krátkém předělu hlásí, že bychom si všichni měli jít do stánku s merchem koupit festivalové tenisky. Tak určitě.
"To bude rychta, když se v nich tady příště všichni sejdem!" huláká její kolega Pavel Cejnar. Jo, ten je tu taky.
© Marie Trávníčková / musicserver.cz Asi už jste si to domysleli sami, ale pro pořádek - jestli něco (skoro) všechny vystupující spojuje, pak je to skutečnost, že jejich
koncerty kolikrát nepřekročí ani magickou hranici pěti písniček. A pak taky playback. Někdy částečný, kdy z empétrojky slyšíte podkres a backvokály, někdy úplný. Ale mají ho skoro všichni.
Jedeme dál. Mr. President FKA Layzee dává "Coco Jamboo" a ještě jednu písničku, kterou jsem v životě neslyšel. Zpívá se tam:
"Dam dam dubi di dam dam." Zdá se, že zpěvačka ve vypasovaném korzetu zpívá živě, ale není to nic, o čem byste psali domů. Její rapující kolega u toho rádoby svůdně kroutí zadkem, tuším, že to má být salsa. Kolem procházející stážisti záchranné služby zastavují a fotí si je. A než se vzpamatuju, hudební duo je pryč. No fakt! Kolik to bylo, stěží deset minut? Není to nějaký rekord?
© Marie Trávníčková / musicserver.cz Přicházejí poprvé v Česku vystupující
Five. Ale jsou jenom
Three. Jejich předělávku "We Will Rock You" od
Queen ještě dnes rádi zahrají na Evropě 2 a kytary z playbacku si užíváme všichni.
Super je i to nazvučení mikrofonů - jejich rapování skoro nejde slyšet. Možná je to i dobře. Jeden ze členů si u toho chce strhnout košili. Nejde mu to. A dokonce dojde na freeze moment! To už se dneska často nevidí. Trpící policajty na střeše mezitím přišla podpořit druhá dvojice.
"Kdo tady přišel na 'Get Down'"?, hlásí Five.
"Nikdo," soudím podle nulové odezvy. Tu ale dostávají skoro všichni, zdá se totiž, že tohle publikum + angličtina nerovná se VSL. Hodina programu je za námi a já se přistihnu, že jsem ještě nezačal tancovat. A jestli dobře počítám, od Five, jejichž člen Scott Robinson je také trojnásobným držitelem ceny Best Haircut z let 1997, 1998 a 1999, jsme slyšeli celkem tři písničky. Podpořilo je u toho devět vesměs jen tleskajících tanečníků.
"Oni to prostě uměj!" hlásí Tereza, když je vyprovází z pódia.
Pavel Cejnar motivuje publikum k akci odříkáním refrénu "I Like To Move It" z filmu "Madagaskar". Tereza Pergnerová začíná rapovat a odměnou jí je velký potlesk. Začínám toho mít dost. Nemohla by třeba přijít ta bouřka, která loni zasáhla na stejném místě koncert
Becka, aby na světě byla alespoň nějaká spravedlnost? A neměl bych jít radši hledat ten stánek s teniskama?
© Marie Trávníčková / musicserver.cz Přichází Black Box. Ti se proslavili mimo jiné tím, že francouzská modelka Katrin Quinoi, která se stala jejich hlavní tváří na přelomu osmdesátých a devadesátých let, byla ve skutečnosti podvodnice. Její pěvecké party totiž ve skutečnosti obstarala Martha Wash. Jó, devadesátky.
V prvním songu dělá DJ pořád dokola jen "Ow", mně to ale zní jako
"Au!" Soucítím s ním. Pak se ale k němu, bubeníkovi a kytaristovi přidá náhradní zpěvačka Celestine Walcott-Gordon a je to - světe, div se - dobré! Troufnu si říct, že je to tentokrát i naživo, byť u těchto spolků to málokdy víš s jistotou, a hlásím kamarádovi, že se mi tady poprvé něco začíná líbit.
"Má to blízko k hudbě", odpovídá.
Finále obstarává hit "Ride On Time" a mi se líbí, že vždycky když se zpěvačka otočí směrem dozadu, Tereza Pergnerová začne vlažně tančit. Když se kapela po svém setu balí a dělá si selfíčko s publikem, doběhne k nim Pavel Cejnar, vecpe se k nim a donutí je vyfotit se ještě jednou, aby tam byl s nimi. Je mi za něj stydno. Ale vážně - Black Box byli dobří. Myslím, že už si je znovu nepozvou.
© Marie Trávníčková / musicserver.cz Přemýšlím nad zdejšími spolutanečníky a nad tím, jak se vzteknou, až si tento text přečtou.
"Tihle lidi články o hudbě nečtou," říká mi kámoš. Asi má pravdu.
"Čím to je, že jsou devadesátky tak speciální a že třeba milénium takto dobře nefunguje?" pouští se do jemné filozofie moderátorské duo.
"Já myslím, že je to tím, že tady jsou ti nejlepší lidi!" odpovídá si moderátor Evropy 2. A hned vzápětí se přihlásí, že má zítra narozeniny, a vynutí si od své kolegyně a celého publika zazpívání narozeninového přání.
"Můžem ještě jednou? Já jsem si to nenatočil," zahlásí, když máme hotovo. A tak se zpívá znovu.
© Marie Trávníčková / musicserver.cz Mezitím na scénu přichází chlapík s tričkem plným medvídků. Znáte ho pod jménem No Mercy a já celou dobu u jeho vystoupení přemýšlím, jestli na tu španělku doopravdy hraje. Nechci mu křivdit, ale na tomhle místě není jisté vůbec nic. Křoví mu dělají čtyři tanečnice, ty si ostatně všichni vystupující půjčují, pokud o ně mají zájem. Ať už ale tancují komukoliv, úroveň školní besídky to nepřekročí. Začíná jedna z nejslavnějších odrhovaček všech dob - "Where Do You Go?". Policajti opouštějí střechu. Po schodech.
Program pokračuje s Londonbeat, triem postarších pánů s křížky kolem krku, a ti hned ze startu vytahují svůj největší hit "I’ve Been Thinking About You". Moment, co se mi to děje s kolenem? Začalo nějak pružit. Málem bych si nevšiml, že ta písnička má sotva jednu větu.
© Marie Trávníčková / musicserver.cz Poprvé jdu prozkoumat stánky. U jednoho z nich se asi pětačtyřicetiletá paní houpe do r’n’b rytmů Down Low a u toho si hladí poprsí. Kolem ní prochází asi třicetiletý pán s kraťásky z nejslavnější éry Paľa Habery. Mezitím 2 Brothers On The 4th Floor tvrdí, že chtějí šířit lásku pomocí hudby, a skoro celou jednu skladbu jim trvá, než komusi z prvních řad podepíšou vinyl. Je smutné sledovat je, jak se snaží svými hlasy trefit se do playbacku, když už ale mám pocit, že stačilo, mrkne na mě lascivně zdejší švihák lázeňský v rozhalené bílé košili s opálenou, chlupatou hrudí. Golden circle tedy opouštím.
Jak se asi teď cítí organizátoři
skutečných hudebních přehlídek, když vidí, jak je tohle hudební panoptikum zaplněné lidmi? Přichází na poslední chvíli oznámené duo
Snap! s doprovodnou kapelou. A jeho prý šedesátiletá, ale ve skutečnosti osmapadesátiletá zpěvačka Penny Ford hned v první písničce ukazuje podprsenku. Chybět nesmí hity "The Power" a vystřelenými rolemi papíru doprovázená "Rhythm Is a Dancer", jako mnohokrát dříve si ale i tady říkám, že pro některé vystupující jsou tři odehrané písničky až moc.
Přede mnou v tu chvíli stojí asi čtyřicetiletý pán s tričkem
Metalliky. Ale ne nějakým opraným, má na něm turné z roku 2019. Nepaří. Je tu sám. Přemýšlím, proč přišel. Možná chtěl podobně jako já taky vystoupit ze své komfortní zóny. Navštívit jinou sociální bublinu. Škoda jen, že u lidí, kteří se tady upřímně baví, tohle nefunguje i obráceně. Chtěl bych vidět, jak by se tvářili třeba právě na
Muse.
© Marie Trávníčková / musicerver.cz Faithless pro chudé podle všeho chtěli dopřát publiku ještě jeden song, někdejší moderátorka "Esa" je ale vyponklonkovala a prostor dostalo nevýrazné duo Maxx. Tomu na stage nejprve dorazily půjčené tanečnice, pak začal hrát playback, teprve potom se spustily projekce jak z nejslavnější doby Windows Media Playeru a o chvíli později už jsem spolu s tradičním eurodance duem zpěvačka-rapper zpíval trefný refrén:
"No more, no more, I can’t stand it!"
Chlapík vedle mě mezitím stihne pořádně propleskat zadek své připité přítelkyni. Přistupuje ke mně člověk, kterého jsem v životě neviděl, a ptá se, jestli nechci dojíst poslední kousek jeho hot dogu. S díky odmítám.
Dr. Alban mě od svého posledního vystoupení na Nova Rocku pobavil tím, že je ještě horší. Ke svému setu totiž přizval půvabnou mladou slečnu, nechal ji celou dobu tančit a u toho do ženských vokálů z playbacku otevírat pusu na prázdno. A svůj jediný hit "It’s My Life" dal rovnou dvakrát. Jednou s puštěnými ženskými vokály, podruhé svou kolegyni poslal pryč a dal si to sólo.
Pouštěče empétrojek mu udělal Pavel Cejnar, kterého si prý sám Mistr vyžádal. Tak určitě. A ta část, kdy v úvodu setu slyšitelně otočil knoflík hlasitosti v první třetině písně doprava, byla určitě v plánu. Spoléhal tedy Dr. Alban na to, že má proti sobě úplné blbce? Je to možné. Taky se ale naučil jedno české slovíčko, kterým publikum hned dvakrát počastoval, když mu nereagovalo na otázku, jestli ví, kde je Stockholm:
"Katastrofa!"
© Marie Trávníčková / musicserver.cz "Devadesátky nebyly o penězích, ale o tom, kým jsi a koho máš rád," pouští se zase do jemné filozofie moderátorka, u které si nejde nevšimnout toho kontrastu, kdy dnes v podcastech velmi jemně a mile působící žena je na pódiu až podivně ezoterická.
Přichází duo Eiffel65 a jeho DJ je viditelně nespokojený s mix pultem. Vztekle gestikuluje směrem k technikům v backstagei, za celý set mu ale nikdo pomoct nepřijde. Ale hudba hraje a zpěvák Jeffrey Jey dává jeden zapomenutý singl za druhým. Kousek opodál vidím staršího, korpulentního pána s céčky kolem krku, jak mává rukou nad hlavou a drží se u toho konstrukce oddělující golden circle od zbytku světa. Zespodu jej jistí trojice dam.
"Zahraj 'Blue' a táhni!" hlásí mi se smíchem vedle stojící kolega, zatímco já se znovu snažím přijít na to, zda je fyzicky možné, aby třiapadesátiletý zpěvák zněl naživo takto podivně. Největší hit nakonec dává (asi) živě, u těch předchozích si ale jistý nejsem. Moje ostražitost v otupujících italských rytmech mixnutých s
Eurythmics dostala toto odpoledne pořádně zabrat. Už chci domů.
© Marie Trávníčková / musicserver.cz Kouknu doleva a tam už řádně navátý šedesátník tančí robotí tanec. Kolem něj prochází zhruba stejně starý chlápek s nafukovacími vidlemi. Přemýšlím, jestli tady to zdejší peklo řídí. Opodál zuřivě paří paní s krabicí od bot nad hlavou. To budou ty tenisky.
Jedno ze dvou avizovaných překvapení je návrat skupiny Down Low zpátky na pódium, přichází totiž pocta loni zemřelému Cooliovi. A já koukám podruhé - jejich podání "Gangsta’s Paradise" je skoro k nerozeznání od originálu, vokály jsou ale skutečné. Pochvala!
Organizátoři následně ohlašují hlavní hvězdy pro příští ročník, který se bude konat 18. května 2024 opět na stejném místě. Přijedou
2 Unlimited, Me & My,
Vengaboys,
Culture Beat, Daisy Dee z
Technotronic s Papa Bearem, Ice MC, S.T.S.B. FKA
Fun Factory,
Lunetic a taky
Rednex.
© Marie Trávníčková / musicserver.cz V tu chvíli snad deset lidí kolem mě okamžitě začne tančit jako kovbojové a vykopávat nohy vysoko do vzduchu. Stačí k tomu jen tolik, že zazní úryvek jejich jediného hitu "Cotton Eye Joe". A ještě k tomu i
Safri Duo, které jsem ve své době měl fakt upřímně rád. To mi mohlo být tak čtrnáct.
"Kdo přijede příští rok?" hlásají moderátoři. A já automaticky zvedám ruku. Co se to se mnou, sakra, děje?
Na pódiu se mezitím nachystala
Aqua. A pozor, začíná regulérní koncert! Bubeník, kytarista, klávesista, dokonce i vokalistky tam mají! Tady? Jak je to možné?
"Jsme kreslení hrdinové," zpívá duo známé jako
Lene a René Dif. Oběma je kolem padesátky, ale jejich unikátní vokály znějí skoro jako za mlada. A protože jsou neuvěřitelně signifikantní a za ty tři dekády se vám zkrátka vypálí do hlavy, víte, že jsou to oni.
A v tu chvíli ta nostalgie udeří naplno. "Barbie Girl" zazní hned v úvodu a je to zážitek. Ovšem až finální "Doctor Jones" je tou skutečnou párty. Nikdy dřív jsem si nevšiml, jaký je to banger. Tančím já, tančí kámoš, tančíme všichni. A když Aqua znovu asi po pěti písních, které protne dokonce i regulérní kytarové sólo, skončí, vůbec poprvé mi to přijde málo a chci víc.
Zpětně viděno nechápu, jak je to možné. Jediné zdůvodnění, které mě napadá, je, že česká premiéra norsko-dánské skupiny tolik baví hlavně proto, že v průběhu dosavadního programu byla laťka nastavena tak nízko, že nepotřebovala ani držáky. Nemyslím si, že bych takové guilty pleasure zažil, kdyby zahráli třeba na Colours Of Ostrava. Tam by to prostě byl jen bizár. Ale tady? Tady je to naprosto zasloužený headliner, byť je to rozhodně nejkratší vystoupení hlavní hvězdy, které jsem kdy viděl. Málem bych jim i přál, aby díky chystanému filmu "Barbie" s Ryanem Goslingem a Margot Robbie zažili alespoň drobný comeback.
© Marie Trávníčková / musicserver.cz "V devadesátkách byl svět ještě v pořádku!", hlásá Tereza Pergnerová a já si hned vzpomenu na válku v Kosovu, vytunelované kampeličky a v televizi se hádající duo Klaus-Zeman. Druhé a poslední z avizovaných překvapení jsou v programu původně neohlášení
Twenty 4 Seven. Ty prý bude možné vidět ještě jednou, a sice v Brně, kam se tenhle cirkus s novou sestavou interpretů přemístí v září, pak už ale prý rapující Stay C, polovina dua, se svou hudební kariérou plánuje skončit.
Pokračovat tak bude patrně jen zpěvačka, hity "Is It Love?" nebo "Slave To The Music" tady ale zůstanou navždy. Nutno dodat, že ani rozlučkový ohňostroj nezakryl, že to byl kvalitativně zase krok zpátky. Kdyby Aqua zůstala v programu jako poslední, odcházel bych asi s pozitivnějšími dojmy.
Po probrání zážitků s dalšími návštěvníky se ale zdá, že jsou všichni spokojení. Ti, co si tam šli seriózně zavzpomínat na mládí, si po dlouhé době zase trsli a viditelně si vyhodili z kopýtka. Ještě u východu na mě spadla asi čtyřicetiletá, dosti podnapilá paní. A já, hledající neobvyklé a bizarní zážitky, jsem spokojen, že mám zase jednou nové měřítko toho, co všechno je v téhle zemi možné.
© Marie Trávníčková / musicserver.cz Skutečné obavy ale mám ze všech těch mladých a radostně tancujících, kterých v areálu rozhodně nebylo málo a kteří doby největší slávy těchto oživlých hudebních mumií neměli šanci zažít, protože jim je sotva kolem dvaceti. To mě totiž vrací zpátky na zem. A je to pro mě připomínka dob, kdy jsem sám coby DJ na malém městě kdysi odháněl lidi, kteří po mně v rockovém klubu chtěli zahrát Michala Davida.
Ukazuje to, že ještě zdaleka se hudební vkus v České republice nepodařilo pozvednout na takovou úroveň, na jakou jsem si to díky plným O2 arenám na uznávané kapely ještě donedávna občas myslel. Nuže, milí kolegové pracující v hudební branži, máme před sebou ještě spoustu práce.