"Vždycky jsem věděl, že to je to, co chci. A taky že se vždycky najde někdo, kdo to bude chtít víc než ty. Koukal jsem na své kolegy a říkal si: 'Vy hrajete jeden koncert týdně, já budu hrát tři za večer,' " říká Ed Sheeran v úvodu dokumentu "The Sum Of It All" na Disney+.

A říká tam toho mnohem víc. Jednoho možná až zarazí, jak často se tam mluví o číslech. Ano. Čísla. O tom to všechno je. A právě k nim se písničkář vrací nejen na své nové desce, ale i v životě. Někdy je to vědomě, jindy si toho možná všimnete jen jako pozorovatel zvenčí. Ale pořád tam jsou. A ovlivňují úplně všechno.

Hodně vody v řece Stour uplynulo od doby, kdy si Ed s jednou ze svých prvních kytar, takzvanou Little Martin (ta s pluskem nakresleným fixkou, pamatujete?), přál prostě jenom lepší looper. Tehdy hrál na přístroj značky Boss a nedostižnou koncertní metou pro něj byl klub Shephard’s Bush. Právě tam jeho dvorní fotografka Christie Goodwin pořídila jedny z prvních profesionálních snímků. Následně zaznamenávala, jak se zpěvák proměňuje, a nakonec svůj pohled na jeho kariéru shrnula v knize "Ed Sheeran před objektivem". Je tam mimo jiné zachycený i okamžik, jak se svým tour managerem s chutí hráli v zákulisí koncertů ping-pong.

Dnes už má looper udělaný na zakázku a říká mu Chewie Monsta. A tu fotku ze Shephard’s Bush mu táta John pověsil nad dveře jeho dětského pokoje. I Suffolk, v němž rodák z Halifaxu žije od roku 1995, se změnil. Dnes v něm najdete hospodu, která je plná jeho memorabilií - jsou tam vstupenky na koncerty, staré kytary, výstřižky z novin. Hotové Hard Rock café.

A i když tohle všechno začalo songem "The A Team" a kamarádem Jamalem, který přibližně před dekádou rozjel SBTV coby jakousi alternativu k YouTube a udělal z Edových songů virální hity, byla to až skladba "Lego House" s Rupertem Grintem ve videoklipu, která jeho popularitu dovedla za hranice. Ostatně k jeho začátkům se váže dnes už trochu zaprášená recenze debutu "+".

V roce 2023 je ze Sheerana globální megastar, jež vyprodává fotbalové stadiony po celém světě a překonává jeden rekord za druhým. Jednou je to nejvýdělečnější turné (před "Divide Tour" se museli uctivě poklonit i U2), jindy jsou to jedničky v hitparádách. Padají také streamovací rekordy a i množství hudebních přátel v jeho okolí roste. Čísla.

Ačkoliv Ed rád tvrdí, že v showbyznysu nemá mnoho přátel, je dobře vidět na lidi, kterými se obklopuje. Taylor Swift byla ta, která mu nabídla předskakování na jejím turné, díky čemuž prorazil v Americe. A dodnes patří k jeho největším kamarádkám, chápe totiž jeho pozici. A byla to také ona, kdo mu zavolala, aby k natočení aktuální studiovky přizval Aarona Dessnera z kapely The National, s nímž pracovala na svých intimních kolekcích "folklore" a "evermore". "Myslím, že by se ti někdo jako on mohl teď hodit," řekla mu tehdy do telefonu.

Pharrell Williams byl člověkem, který v podobné době stál za singlem "Sing", který Sheeranovu písničkářskou kariéru obrátil vzhůru nohama. Pamatujete ještě, jak byli v roce 2014 všichni paf z toho, že uplakaný akustický zrzek náhle vydal rozjuchaný popový song? Musel to udělat. Byla to cesta k ještě větší slávě.

Protože zatímco "+" získalo název coby soubor songů, které jejich autor vydal navíc oproti těm, které už lidi znali, druhá řadovka "×", čili "Multiply", měla za úkol doslova znásobit to množství fanoušků, které Ed do té doby měl. A kdyby tehdy vydal další akustickou baladu, skončil by možná jako Passenger, další z jeho dlouholetých kamarádů. Tedy člověk, který sice vydává hromady kvalitních desek, ale lidi si ho pořád spojují jen s tím jedním velkým hitem.

Ve výčtu důležitých person nesmíme opomenout Eminema. To jeho Ed ve svých dvanácti letech poslouchal, to kvůli němu se pokoušel naučit se rapovat. A byl to také on, kdo mu nevědomky pomohl s koktáním. Když se totiž Teddy vyklubal na svět, měl u levého oka nebezpečně vypadající mateřské znaménko, které lékaři postupně odstraňovali laserem. Jednoho dne ale zapomněli dát budoucí superstar jakousi umrtvovací mast, a ta bolest z laseru se tak stala nejstarší vzpomínkou, kterou si zpěvák ze svého dětství vybavuje.

A právě kvůli ní začal koktat. Potom se ale naučil všechny texty z alba "The Marshal Matthers LP" a to mu pomohlo se této vady řeči zbavit. Když se pak o mnoho let později setkal se svými idolem a natočil s ním "River" nebo "Those Kinda Nights", jako by jeho život opsal kruh.

Úplně odlišný kruh má ale i díky Eltonu Johnovi. To on jej před lety podepsal pro svou agenturu v době, kdy zpěvák objížděl všechny možné koncertní štace. Hrával a zpíval i na jazzových či soulových akcích, představoval se i na událostech velebících poezii. Právě na takových místech začal rapovat třeba i "In Da Club" od 50 Centa a dost tím lidi překvapoval. Nečekali, že takový pohublý ryšavý kluk může mít nějakou, natož ještě dobrou flow. Nebyl figurkou. Odmakal si to.

"Když podepíšete smlouvu s vydavatelstvím, tak to vám ten oheň rozdmýchá. Tu jiskru si ale musíte vykřesat sami," vzkazuje dnes svým mladým kolegům. A tak se nakonec dostal do toho nekompromisního popového světa, o němž tvrdí, že je ještě tvrdší než všechny ostatní hudební světy, byť dokáže být samozřejmě i mnohem víc odměňující.

Obrovsky důležitý je pro něj také Stormzy, i jemu nebo taky AJ Traceymu SBTV pomohla nahoru. A pak taky James Blunt, jehož synovi je Sheeran kmotrem. Rovněž i písničkář Foy Vance je pro něj důležitý a odehrál s ním nejeden koncert. A nezapomínejme ani na producenta a umělce s pseudonymem Fred again.., s nímž náš protagonista už léta skládá muziku.

Tohle jméno si zapamatujte, pokud jste s ním dosud neměli tu čest. I Fred again.. se totiž nyní vydává na svou vlastní kariérní cestu, a jelikož má k zrzavému písničkáři hodně blízko a úspěchy se jeho resumé rychle plní (s Georgem Ezrou napsal jeho velký hit "Shotgun", spolupracoval i se Skrillexem, Dermotem Kennedym nebo Swedish House Mafia), půjde nahoru hodně rychle. Pokračovat by šlo i s Jamiem Foxxem, Examplem, do určité doby i s nevěrnou bývalkou Ellie Goulding a dalšími.

A pak, zničehonic, musel jednoho přítele odečíst. A ne jen tak někoho. Jamal Edwards totiž byl tím nejlepším kamarádem ze všech. Nejen že to byl on, kdo Eda, Stormzyho a mnoho dalších pomohl proslavit. Byl to také kluk, s nímž se Ed nasmál nejvíce ve svém životě a koho si celé ty roky držel u těla.

Není tajemstvím, že jeho velmi blízcí přátelé ze Suffolku a okolí se k němu postupně přidali na turné a že jeho nejbližší tým tvoří celé ty roky skoro stejná skupina lidí jako v jeho začátcích. Otázkou k zamyšlení ale je, nakolik opravdoví tito přátelé jsou, protože když se podíváte na zmiňovaný dokument, uvidíte, že jeden mu na turné vaří, další fotí a tak dále. Zda jsou to skuteční kamarádi, nebo spíše spolupracovníci a zaměstnanci, to už je otázka, kterou si Ed musí teprve položit.

U Jamala ale věděl, jak na tom spolu jsou. A proto je to tak těžké. Jenže to není všechno, co vedlo k tomu, že deska se znaménkem minus dnes zní právě tak, jak zní. Původní plán totiž byl udělat dokonalou akustickou nahrávku. Dokončit řadu alb s matematickými znaménky a následovat vzorec, který jsme naznačili výše. "Divide" tedy mělo být počinem, který bude rozkročený mezi akustickými písněmi a r’n’b. "Equals" mělo všechny hudební žánry a nashromážděné zkušenosti sloučit dohromady.

A "Subtract"? To mělo původně za úkol dát pryč všechno to pozlátko, produkci, rekordy, stadiony a opět - všechna ta čísla. A nechat jenom ryzí, akustickou muziku, která bude od toho všeho kolem doslova očištěna. Mělo vrátit Eda i jeho tvorbu zpátky na začátek.

A ono se to i povedlo, jen trochu jinak, než jak to autor původně zamýšlel. Coby člověk, který je přímo posedlý plánováním a snahou mít věci pod kontrolou, mu najednou zkřížilo cestu něco, s čím původně ve svých výpočtech nepočítal. Život.

Jeho ženě Cherry, dětské lásce ze školy, s níž se po letech náhodou potkal v Americe a které napsal zamilovanou baladu "Perfect" ("Věděl jsem, že to bude vánoční číslo jedna v hitparádě, takový byl plán"), totiž našli rakovinu. V době, kdy čekala druhé dítě. Ačkoliv veřejnost věděla, že je zpěvák ženatý, málokdo tušil, jak vlastně Cherry vypadá nebo jaká je. Bylo to soukromí, které si Ed střežil a veřejný život záměrně plnil jen svou hudební tvorbou.

Najednou ale nebylo jasné, jestli tady Cherry vůbec ještě bude. A i proto začal vznikat dokument "The Sum Of It All". Pro případ, že by věci dopadly špatně. A aby podobně jako se jednou zaplní rámy obrazů vytetované na jeho zádech, i všichni ostatní včetně jeho samotného měli lepší představu o tom, kým manželka přezdívaná Chez vlastně byla.

Aby lidi věděli, že jiskra jejich vztahu zažehla znovu ve chvíli, kdy se v New Yorku cítili odloučení od rodiny a přátel. Aby věděli, že se v Americe jeho choť prosadila nejprve v ženském hokeji, pak ve finančním sektoru a nakonec v oboru udržitelnosti. Aby věděli, že Ed nechal vyrýt datum zasnoubení na prsten, a tak před ní v daný den klekl ve chvíli, kdy ho při večerní hádce nazvala č*rákem, protože lepší moment najít nemohl. A taky proto, aby si lidi samotného zpěváka nepamatovali jenom jako mašinu na hudbu. Robota na hity, chcete-li. Ale aby věděli, že je taky manžel. Otec. Lidská bytost.

Song "Vega" je tak jednou ze sedmi skladeb, které napsal v únoru 2022. V den, kdy se dozvěděl o rakovině své ženy. Ta byla tou dobou v šestém měsíci. Po dalších a dalších vyšetřeních naštěstí zjistila, že nemusí vyvolávat předčasný porod, že je možné počkat s vyříznutím bulky, až jakmile se dnes už druhá dcera s křestním jménem Jupiter narodí. Strašně se jim oběma ulevilo. A v ten stejný den se dozvěděli, že ve svých jedenatřiceti letech zemřel Jamal.

A přišla další rána - o pouhý týden později začal první soudní proces. U pultu musel vysvětlovat, že "Shape Of You" skutečně napsal sám za hodinu a půl a je to jeho vlastní dílo, načež se o pár měsíců u soudu objevil znovu kvůli "Thinking Out Loud". Uvnitř si přitom uvědomoval, na čem doopravdy záleží. Únor pro něj bude už navždy nejhorším měsícem v roce.

Všechny tyto zážitky byly o to horší, že až nyní to bylo vůbec poprvé, co se zpěvák setkal se smrtí z bezprostřední blízkosti. "Znal jsem lidi ze školy, kterým rodiče umřeli v pubertě, a už tehdy jsem si říkal: 'To byl ten moment, kdy jim skončilo dětství.' " Pro něj ta chvíle, kdy vám smrt vstoupí do života poprvé a zabodne se vám do břicha jako nůž, nastala až s Jamalem. Proto je to tak těžké. Tak zásadní. A právě o tomto pojednává "End Of Youth", jedna z nejsilnějších písní na novince.

A ačkoliv je "Subtract" bolesti plné, ne všechny kousky zpracovávající tato témata se tam dostaly. Toužíte-li proto po naprosto syrovém, neopracovaném drahokamu plném těch nejupřímnějších emocí, poslechněte si skladbu "F64", kterou Ed odrapoval na prázdném stadionu Jamalova oblíbeného fotbalového týmu Chelsea. To na ní fanoušek Bring Me The Horizon vzpomíná, jaké to je být poprvé v životě na pohřbu a hned tam dostat do ruky lopatu a házet hlínu na svého kámoše.

Co už ale v songu není, je ten šílený kontrast, kdy den po posledním rozloučení musel Sheeran letět do Varšavy odehrát další koncert na tamním stadionu. Bez zajímavosti není ani záběr, kdy u Jamalova památníku ve městě obejme plačícího Eda nejbližší přítel, kterého v tu chvíli má po ruce - jeho sekuriťák. Nejspíš ani členové štábu tehdy netušili, jak silný a vypovídající výjev o jeho životě právě zaznamenali.

Majitelé Chelsea na místě v den Edovy návštěvy ze sedaček vytvořili obrovský bílý nápis vzdávající hold zemřelému a i věhlasný moderátor Zane Lowe v jednom ze svých nejlepších interview kariéry slzícímu muzikantovi přiznal, že ho těch vytyčených šedesát čtyři veršů úplně rozsekalo. "Tohle je ten důvod, proč mě i po těch letech pořád baví dělat rozhovory," vyznal se moderátor na platformě Apple Music na konci těžké konverzace.

Ono to totiž není jen tak, plakat. Ne když se jmenujete Ed Sheeran. I jeho žena mnohokrát přiznala, že svého chotě viděla v slzách jen velmi zřídka. On sám o tom tvrdí, že je to trapné. "Jedním z důvodů, proč jsem se stal písničkářem, byl Damien Rice a jeho deska 'Live at Union Chaple'. Vybral jsem si tedy právě toto místo pro to, abych tam poprvé publiku naživo představil některé z písní na novém albu." Když ale právě na tomto místě začal mluvit před písní "Eyes Closed" o Jamalovi, rozplakal se před publikem.

"Musím ty songy zpívat do konce života a nechci brečet na stagei pokaždé. Nečekal jsem, že se tam rozbrečím, chtěl jsem to jen odzpívat," vypráví smutně. "Mou prací je na pódiu lidi bavit, ale tentokrát jsem nebyl bavičem. Jenom nějakým chlápkem, který tam mluví," vysvětluje a s pohledem směrem ke dveřím dodává: "Pojďme všechny pozvat dovnitř a tvářit se, že je všechno ok."

V tu chvíli divák vidí to, čeho si Cherry všimla už dřív - je teď upřímný v hudbě, ale ne k lidem kolem sebe. A je jasné, že chybějící péče o duševní zdraví a snaha natočit čtrnáct videoklipů k "Subtract" namísto truchlení ho dožene.

A čím více načítáte a sledujete všechno, čím si písničkář prochází, tím více vidíte dva skutečné problémy, které se nad ním vznášejí jako bouřkový mrak. Ten první je alkohol. V "The Sum Of It All" snad není záběr, na kterém by zpěvák neměl v ruce flašku. A i když tam vykládá, jak kvůli dětem zrušil drogy i kořalky a drží se jen vína před spaním, jasně přiznává, že se mu s ním usíná mnohem lépe. Člověk nemusí mít v ruce věšteckou kouli, aby si domyslel, že dřív nebo později uslyšíme Eda zpívat o chlastu mnohem více než dosud. Ten problém tady existuje. A bude růst.

Druhým mrakem je jeho hlava. Právě v ní má autor pecky "Shape Of You" zakódováno, že musí být úspěšný. Ta vášeň a oheň, který ho žene dopředu celou jeho kariéru za stále většími úspěchy, ho zároveň spaluje zevnitř. Víc a víc se totiž sám zaměřuje na to, aby lidi kolem sebe potěšil. A těmi lidmi je myšleno hlavně vydavatelství Warner Music a všechny jejich reporty, statistiky a - ano, čísla.

Když sledujete jakýkoliv rozhovor s Edem, všimněte si, že má v hlavě pokaždé naprosto přesné statistiky o svých úspěších. Právě čísla bere v potaz, když skládá další hudbu. Jeho tvůrčí proces v průběhu celé jeho kariéry byl postavený pouze a jenom na otázce: "Bude se to líbit lidem? Bude se to prodávat?"

A když se podíváte zpět na jeho diskografii, jasně tam vidíte, jak s každým dalším albem a singlem nonstop kalkuluje s tím, jaký asi bude mít výsledek úspěch. Otravně repetitivní singl "Bad Habits" budiž důkazem. Dosavadní vyvrcholení ale přišlo se zatím posledním, extrémně líbivým kouskem "Celestials", v němž se objevovali Pokémoni. Náhoda? Ani omylem.

Na kariéře a tvorbě Eda Sheerana je totiž čím dál tím víc vidět, jak strašně moc mu o ty vavříny jde. Jak moc ho pohltilo korporátní myšlení jeho labelu a nejbližších spolupracovníků. Kdo korporátem dosud neprošel, bude mít možná problém následující řádky pochopit, protože to zkušenost je nepřenositelná, ale když je vám dvacet a nastoupíte do velké firmy, často to vypadá následovně:

Fáze 1: Fascinace. Nový svět. Jste okouzlení dosud dosaženými úspěchy starších a zkušenějších kolegů. A často se i trochu chichotáte nad tím, jak firma přemýšlí nad targety a jak moc jí na těchto a dalších zdánlivých nesmyslech záleží.

Fáze 2: Ponoření se. Chápete strukturu a učíte se plavat, abyste v klubu piraň přežili. Přicházejí první vaše úspěchy. Chcete víc.

Fáze 3: Pravidla, na jakých korporát stojí, se stávají vašimi pravidly. Jsou důležitá. Důležitější, než lidé kolem vás. Než kolegové. Než rodina. A to vede k tomu, že ta pravidla začnete vyžadovat i po ostatních.

Fáze 4: Vyhoření. Nastupuje ironie a sarkasmus. Zahořknutí z toho, že bez ohledu na to, jak moc se snažíte tlačit na sebe i lidi kolem, dosažené úspěchy nikdy nejsou dostatečné. Nikdy se nezavděčíte, ale tlak na výkon neustává. Jste krysa v kolečku. Výbuch. Výpověď.

Fáze 5: Vyklidnění. Nový začátek. A když se podaří odnést si lekci, tak spolu s tím snad i uvědomění, že prvotní dojem byl správný. Ty nesmysly totiž nikdy nebyly ničím jiným než právě a pouze těmi nesmysly. Nezáleží na nich. Důležitá je realita. Dělat reálnou práci, mít reálné vztahy a vracet se k podstatě.

Možná si teď říkáte, proč to všechno. Protože je to důležité. Ukazuje to, že Ed se právě nachází někde na pomezí čtvrté a páté fáze. A i když při jeho monolozích o dosažených metách máte místy chuť křičet na monitor a pomoci mu dostat se dál, je na něm i jeho čerstvém albu vidět, že mu to už místy dochází.

A proto dnes "Subtract" zní právě tak, jako zní. Není to nahrávka s vyšperkovanou produkcí, spíš naopak. Kromě kytary na ní sice uslyšíte piano, smyčce, drobnou elektroniku a nakonec i místy ty bicí, ale častokrát se stává, že skladby jsou doprovázené jen jedním z mnoha dostupných nástrojů. Pokud neznáte kontext, je monotónní. Proto člověk, který se neponoří do hloubky, může snadno prohlásit: "Nejsou tu hity," a desku odložit.

Pravda, nejsou tu hity. Nejblíže je tomu se záměrně o fous popovějšími hooky v režii Maxe Martina a Shellbacka vybavená "Eyes Closed" a právě proto byla tato píseň vybrána vydavatelstvím za první singl. A to i přesto, že Edovi přišla jako věrnější reprezentant kolekce úvodní skladba "Boat". V ní totiž zpívá, že "vlny nezlomí jeho loď", a to je mnohem důležitější poselství. Jenže opět - chtěl být hodný kluk, potěšit lidi, a tak ustoupil, aby dal prostor tomu, co jeho život ovládá - čísla.

I přes tvrdou životní lekci tak skoro zopakoval vzorec, který se odehrál už minule - to když mu label nutil vydat jako první singl z jeho úhlu pohledu cheesy popovou skladbu "Shape Of You", zatímco on trval na dle jeho názoru hodnotnější "Castle On The Hill". A protože se nedokázali shodnout, vyšly jako piloty nakonec oba dva songy. Třeba si to ještě pamatujete.

Jenže na "Subtract" nejsou hity hlavně proto, že tam nikdy žádné být neměly. To je podstata tohoto počinu. Není to fail. Je to umělecký záměr. A i to je důvod, proč se tak jmenuje a proč pokaždé, když během posledních deseti let Ed natočil nehitový song, dal ho stranou, že se k němu vrátí, až bude natáčet právě aktuální, žlutou studiovku. Ostatně i zmiňovaný "Eyes Closed" vznikal už od roku 2018. Pak se ale staly všechny ty zásadní události, které jeho život formují teď, a tak se ze skladby, která původně měla být rozchodovou baladou, stala tryzna za mrtvého přítele.

Těch bolavých a zároveň silných textů je na albu hromada. Například v "Life Goes On" hned ze startu říká, že zpráva o Cherry ho sejmula silou sprintujícího vlaku. V "Dusty" zpívá o tom, že nikdo nevěděl, čím si s manželkou prochází, a v "Curtains" zase jeho žena doufá, že rozhrne ty závěsy a uvidí sluneční svit. "Borderline" věnoval okamžiku uvědomění si, že život nemá pod kontrolou. A že bez ohledu na jeho snahy si smutné momenty najdou cestu do jeho života a také, že i tyto, mnohdy hraniční kapitoly, mají svůj konec.

A v "No Strings" zkrátka jen poukazuje na to, že přes všechny životní nástrahy a vzájemné hádky spolu s Cherry zůstanou navždycky. Deluxe edice kromě jiného tracklist obohacuje i vynikající písní "Toughest", u které nezbývá než si škrábat hlavu nad tím, jak je možné, že se nedostala do nejužšího výběru. A totéž platí i pro "Stoned", ve které Sheeran zpívá, že všichni jeho přátelé už zestárli, usadili se a teď už spí, zatímco on zůstal zkouřený sám v baru.

A ano, možná je toho smutku místy až moc. Možná že ani všechny ty skladby nejsou tak dokonalé, jak je autor zamýšlel. Možná že to album není tak novátorské, jak by možná leckdo doufal nebo očekával, a tak může být zklamán, že mnoho objevného nenajde. Třeba "Colourblind" nebo "Salt Water" nenabízí natolik silné verše, že by si je chtěl někdo tetovat na tělo tolik jako jiné. A ano, Minusko nejspíš kvůli absenci hitů a možná trochu nešťastnému vydání na začátku léta zapadne mnohem rychleji, než by si zasloužilo.

Ale jak Ed v posledních měsících při jeho tvorbě mnohokrát poznamenal: "Pokud se vám deska bude líbit, super. Pokud ne, je mi to naprosto jedno, protože vím, že jsem do ní dal ty nejupřímnější pocity, kterých jsem schopen." A to je to klíčové. Posunul se. Už mu začíná být jedno, co si budou myslet druzí, podstatným se stává, co chce říct jako autor. Jak sám řekl Stormzymu: "Udělat jako umělec něco, u čeho stojí za to mlčet."

A to nám dává dvě varianty dalšího vývoje - buď se na následující řadovce vrátí do pichlavé náruče korporátu a vydá popovou kolekci plnou megahitů, aby dohnal čísla, která teď se stoupající kvalitou jeho tvorby zákonitě půjdou dolů. Nebo udělá to druhé a asi i méně pravděpodobné - skočí z útesu, stane se nezávislým umělcem a začne natáčet ta nejhodnotnější alba své kariéry. Protože mu dojde, že právě nyní stvořil dílo, na kterém záleží. Jemu i všem, kteří ho budou poslouchat s otevřeným srdcem.

Bude stát za to sledovat, kterou cestu si zvolí. Jedna věc je ale jasná už teď: nálepka musí dolů. Už žádný people pleaser. Nyní už jen human.