Ani ne rok a půl mezi alby, to je důvod ke zbystření - pokud se ovšem nejedná o projekt cíleně rozdělený do dvou dílů nebo koncepční linku, která desky spojuje (viz Jack White nebo čerstvě Dropkick Murphys). Málokdy se totiž podaří zopakovat kouzlo první části. A rovnou je třeba předeslat, že "RökFlöte" tuto tezi v zásadě potvrzuje.

Ian Anderson očividně kuje železo, dokud je žhavé, zároveň ale chvályhodně nechce opakovat formuli odzkoušenou na předchozí nahrávce. Místo křesťanské mytologie a biblických aluzí tu tak máme mytologii severskou, místo folk-rockové tváře Jethro Tull spíše tu prog-rockovou.

Skupina na čerstvém počinu znovu vypráví příběhy o Ódinovi a Thórovi, o soumraku bohů i jejich zrodu. Tedy témata mnohokrát využitá, doslova do posledního zrníčka vyprášená, a přestože funkční, tak jen s minimálním prostorem k tomu přijít s něčím novým. Osudovost severské Wardruny nebo všelijakých metalových spolků tu nahrazuje spíše barvotiskové pohádkové vidění prastarých legend.

Anderson, asi si sebekriticky vědom svých hlasových limitů, postavil skladby pocitově hlavně na muzice samotné. A ta je v mnoha momentech skutečně obrazotvorná, barevná a mistrovsky podaná. Hardrockové pasáže, v nichž se ztemnělá flétna skvěle doplňuje s kytarovými riffy (například ve "Wolf Unchained" či "Ginnungagap"), mají skutečný drive, progresivní nápaditost a tvárnost. A v těchto chvílích je dílo nejsilnější.

Řetěz poněkud padá v klidnějších kusech ("Cornucopia"), které nejvíc trpí na svou kýčovitou pohádkovost a též docela výrazně poodhalují, že Ian Anderson už není tím zpěvákem, kterým býval. Jistě, bylo období, kdy kvůli vážné plicní nemoci nezpíval vůbec, ale… Nahrávku tu prostě táhne hudba a vokál ji místy kvalitativně sráží. Zůstat "RökFlöte" albem čistě instrumentálním, bylo by možná lépe.

Není veselé sledovat odcházení hudebních ikon… "RökFlöte" má spoustu výrazných momentů, ale materiál na "The Zealot Gene" byl ve své písničkovosti mnohem silnějším a hlavně dotaženějším, a tak se k němu velmi rád vracím. S jeho následovníkem spíše válčím. Muzikantské schopnosti nezmizely, přesto tady máme tu čest spíše jen se stínem slovutných Jethro Tull. Více než kdy jindy tu totiž schází tvůrčí dotek kytaristy Martina Barreho. A sem by se sakra hodil.