Dordeduh, Besna a Heiden sice pocházejí z různých zemí (Rumunsko, Slovensko a Česko), tajuplné pohoří se však do jejich tvorby otisklo v míře vrchovaté. Magie, atmosféra, ohlasy rituálů, prastarých příběhů, pohádek, divoká příroda sama, to všechno vyskakovalo přímo před očima.

Kombinace rumunské kapely, která se do Prahy vrátila po dlouhých letech - naposledy u nás hrála na festivalu Brutal Assault - s dvojicí skupin, jejichž poslední albové zářezy se umístily na předních příčkách loňských výročních žebříčků, dokázala klub solidně zaplnit už od začátku. To je vždycky dobrá vizitka.

Nutno na začátek zdůraznit jednu věc: hlavním lákadlem pro mě nebyli kouzelníci Dordeduh, ale právě první dvě položky v line-upu, tedy Slováci Besna a Heiden z Brna. S jejich loňskými alby, "Zverstvá" a "Andzjel", jsem strávil spoustu času a v obou případech je to skvěle odvedená práce. Tudíž jsem jen těžko mohl odolat možnosti si obě uskupení vychutnat naživo a navíc na jedné akci.

Mladí Bratislavčania Besna jsou momentálně agilní, provází je skvělá pověst i titul nejlepší žánrové kapely v cenách Radio_Head, které uděluje slovenské Rádio_FM. A naživo to, i přes zhruba desetiminutové přerušení způsobené technickými potížemi, dokázali velmi jasně. To nasazení a energie, s níž to prali do publika, spojená s uvěřitelným a upřímným politickým aktivismem, byla prostě jedinečná.

Atmosférický post-black, který si místy nezadal s obrazotvorností Islanďanů Sólstafir, naživo rozkvétá - ve stejnou chvíli je hrubší i vzdušnější. Nic proti ostatním skupinám, brzy se dostaneme k tomu, že byly rovněž skvělé, ale pro mě byla Besna vrchol.

Heiden z Brna zas tak často na pódiích k vidění nejsou. Je to škoda, byť jejich muzika má přece jen o něco větší sílu, když je vychutnána v klidu, z nahrávky. Na koncertě se část detailů, které sonickou krajinu novinky "Andzjel" tak působivě dotvářejí, ztrácí. Ledacos ale vyváží pocit jedinečné sounáležitosti s publikem. A to jsou vzácné momenty, při kterých bylo znát, že to bere za srdce i samotné muzikanty.

Nová deska byla ve sklepním klubu i pokřtěna, role kmotra se ujal náhodný odvážlivec z publika příhodně vyzbrojený nádobou s kořalkou. Bezprostřední moment, jen co je pravda. Celý set moravské formace byl velice soustředěný, precizně zahraný, ale i introvertnější. Nebyl to takový gejzír energie jako u Slováků.

Totéž lze vlastně říct i o Dordeduh. Ti tvoří hudbu skutečně magickou, nasycenou prastarými rituály, ale zároveň i vyžadují určité a velmi konkrétní pohanské naladění, které se ne vždy podaří. Do půlky sálu tak bylo v zásadě plno, v té druhé už se dav povážlivě trhal a do hypnotických tónů pronikal šum hovoru. To se pak, bohužel, nálada buduje dost obtížně.

Rumunská parta v čele s charismatickým čarodějem Edmondem Karbanem se však nenechala rozhodit a předvedla set poskládaný s důrazem na aktuální řadovku "Har". Skákala tak od hrubozrnného black metalu k jemnějším atmosférám až k pasážím magického zaříkávání. Dordeduh jsou originál každým coulem, jejich světy nejsou pro každého.

V souhrnu to byl magický večer. Geografický koncept stínů z Karpat zafungoval a svoje publikum si chvályhodně našel. Odcházet nespokojen nešlo.