Aktuálně jste na evropském turné, nedá se proto nezeptat: jak probíhají koncerty v jednotlivých zemích? Co všechno jste zažili?

Turné je pro nás absolutním snem. Jsme všichni jako v euforii z toho, že se něco takového povedlo. Rare Americans, se kterými jsme jeli, jsou neskutečně milí a opravdu nás podporují. Stali se z nás velice dobří přátelé. Co se koncertů týče, myslíme si, že to byl v zahraničí zatím největší úspěch. Lidé reagují naprosto skvěle. Chodí za námi a říkají, že jsme se jim líbili a že si nás pustí na Spotify. Pro nás je to samozřejmě naplňující a dává nám to motivaci pokračovat. A ta nám poslední dobou chyběla. Během covidu jsme hrát nemohli a teď jsme dlouho neměli žádnou novou hudbu, takže jsme tak stagnovali. Ale tohle turné nás opravdu nabylo energií a přesvědčilo nás o tom, že to má smysl, protože i v zahraničí je o naši hudbu zájem a můžeme ji tam jezdit zahrát.

Na předposledním koncertě Rare Americans jsme vynesli na scénu gauč a stolek s lampou a udělali si tam na jejich poslední skladbu obývák.

Vy máte takové pětiletky. Na debut "Cosmic Background Radiation" jsme čekali pět let, na jeho nástupce také. Dřív to nešlo?

Na to stejné se ptáme i sami sebe. Když jsme se s kapelou dali dohromady, nějaký čas trvalo, než z nás začala lézt opravdu naše hudba, která se nepokouší kopírovat styl nějaké jiné skupiny. Následně došlo na otázku, s jakým producentem bychom chtěli nahrávku vytvořit a jestli nějaký z nich s námi vůbec bude chtít spolupracovat. Naštěstí to dopadlo podle našich představ, a to jak u první desky, tak u druhé, ale nějaký čas to zabralo. Během těch deseti let jsme také všichni vystudovali střední a vysoké školy a to nějaký čas a energii zabere.

Novinka "We Just Had a Wonderful Time" prý vychází z páteřního tématu pandemie a dění kolem toho. Prý už nemapujete makropolitické společenské problémy, ale spíš osobní. Je to tak? Má dílo nějaký koncept?

Je to tak. Páteřním tématem je hlavně psychický stav, kterým jsme si my a nejspíš mnoho dalších lidí během pandemie prošli. Tím, že jsme byli pořád zavření doma, docházelo k mnohem větší introspekci, a ta témata tak byla mnohem přirozenější. Zároveň je s tím spjatá i takzvaná eco-anxiety, která vychází z pocitu beznaděje tváří v tvář dopadům lidské aktivity na klima naší planety. To, že se neodvratně blížíme ke zkáze, které zdánlivě nemůžeme zabránit, vyvolává velice silné emoce a v těch pak hledáme inspiraci. Snažíme se tím zároveň říct, že je pořád potřeba tlačit na to, abychom úplně zastavili změnu klimatu, a dali tak možnost dalším generacím (a vlastně i té naší, protože bohužel už se to týká i nás). Takže bych celou tu desku shrnul jako takovou sondu do našeho mozku a do psychických potíží, kterým čelí stále více lidí.

Když se ještě vrátím k těm politickým tématům - byli jste docela nadčasoví. Téměř deset let stará záležitost "Yellow and Blue" pojednává o tom, jak chce diktátor Putin spolknout sousední území a vládnout světu. Vy se toho nebojíte. Třeba na zadní straně kytary jste měli i nápis "Fuck Putin"…

Jo, už od začátku kapely jsme chtěli, aby ty naše písničky o něčem byly. Abychom aspoň nějak využili té platformy, kterou jsme si vytvořili. Takže když v roce 2014 Putin a ruská federace obsadili Krym a reakce byla nulová, přišlo nám to absolutně šokující. A teď vidíme dopady naší politické apatie, která vyústila v plnohodnotnou válku. A to je věc, kterou jsme předpovídali i my, osmnáctiletí kluci, kteří končili na gymplu, takže to bereme tak, že se nikdo nemůže vymlouvat na to, že nebylo jasné, co se stane nebo jaké má Putin motivace. Je to diktátor, který chce expandovat svoje impérium, a proti takovým je potřeba se postavit a vymezit se.

Ale zpět k novince. Poselstvím singlu "Lose Control" je tvrzení, že deprese není sprosté slovo. Měli jste s tím sami problém?

Ve společnosti jednoznačně existuje stigmatizace těchto témat, a je třeba přinášet určitou formu osvěty.

Píseň "Last Chance" vznikla jinak - z velké části přímo ve studiu. Co bylo spouštěčem ke změně? Předtím jste tvořili jen ve zkušebně nebo na výjezdech a soustředěních?

Každý rok jezdíme na kapelní soustředění na Slovensko, kde má Martinova část rodiny starou chatu, téměř na samotě. Tam jsme vždycky v létě probírali nápady ze zkoušek, tvořili nové písničky a grilovali. Poslední etapu přípravy "We Just Had A Wonderful Time" jsme ale trávili převážně v Praze nebo na chalupě v Milovanicích, které jsem dočasně přetvořili ve studio. Tam také vzniklo právě "Last Chance". Byl to první projekt, který jsme se Stevenem otevřeli, a on ho téměř okamžitě zavřel a řekl, že zkusíme píseň složit od začátku znova. Vrátili jsme se k nástrojům a pod Stevenovým vedením jamovali. Byl to hodně rychlý začátek naší společné session, ale dostali jsme se na stejnou vlnu téměř instantně. Večer jsme už seděli u úplně nového projektu staré písně a nahrávku z odpoledního jamu začali přehrávat načisto.

Album vzniklo na ose mezi Prahou a Amsterdamem v období pandemie. Podíleli se na něm producenti Koen van de Wardt (Klangstof) a Steven Graham Ansell (Blood Red Shoes). Debut vám produkovali Dušan a Tomáš Neuwerthovi. Proč jste se rozhodli sáhnout po zahraniční produkci? Míříte se svou tvorbou spíš mimo Česko?

V době streamingových platforem se hranice jednotlivých států na hudebním poli smývají. Na Spotify nebo YouTube můžete objevit úžasný písničky bez ohledu na to, odkud daný umělec pochází. Tento samotný fakt vyvíjí větší tlak na nás muzikanty samotné, protože klade obrovské požadavky na kvalitu songwritingu i produkce. Bylo nám úplně jedno, odkud producent bude, rozhodovali jsme se jen podle zvuku. Měli jsme opravu štěstí, že jsme se nakonec domluvili na spolupráci s Koenem a Stevenem. Později se totiž ukázalo, že si sedíme i lidsky, a tak dělat na nových písničkách byla zábava. Každopádně s Dušanem a Tomášem se nám na předchozí desce taky pracovalo skvěle a mnoho jsme se při tom naučili. Naše kapela si dost zakládá na živém hraní. Vystupovat v zahraničí jsou pro nás nejlepší zážitky. Máme díky tomu šanci objevovat nová místa a potkávat zajímavé lidi.

Co Eurovize? Ta vás neláká? Ptám se i proto, že objíždíte různé mezinárodní festivaly, showcaseové přehlídky, a tak by pro vás tato komerčnější záležitost mohla být otevřením nových dveří…

Spíše ne, není to úplně pro nás. Naše koncerty nejsou taková show, jakou měli například Lordi nebo Måneskin. Jsme prostě čtyři kluci, co hrajou hudbu. V zahraničí se stejně jako v Česku pohybujeme spíš na klubové scéně a alternativnějších festivalech. Eurovize je disciplína sama pro sebe. Každopádně to ale musí být neuvěřitelný zážitek.

Co účast na songwriting campech?

Myslím, že by nás to určitě bavilo. Každoročně tam vznikají skvělý songy. Až pro nás bude mít někdy Jenda Vávra prostor, rádi se zastavíme. Poslední rok jsme se soustředili hlavně na nové album.

Líbilo se mi, jak jste sami porovnali svoje řadovky - ta první je podle vás puberťák a ta druhá už sice mladý, ale dospělý člověk. Znamená to, že jste taky plně vytěžili roky zkušeností?

Pět let od poslední nahrávky je dlouhá doba, během které měl každý z nás možnost poznat spoustu nové hudby a najít nové možnosti svého nástroje. Zčásti i kvůli tomu nám druhá deska zabrala tak dlouho. Po vydání té první jsme se ponořili hodně hluboko do zkoumání zvuku, gearu a vůbec všeho okolo hudební produkce. Nakonec to skončilo tak, že jsme si postavili vlastní studio, kde jsme udělali velkou část alba.

Pobavilo mě také, když jste prohlásili: "Nás baví grafika, focení a máme rádi boty. Dohromady jich máme hodně." Ale nikde nepadlo, kolik jich tedy máte...

Já (Sebastian) jsem si na turné koupil hned dva páry. Takže to číslo se teď ještě rozrostlo. (smích) Ale kolik to je přesně, to bych si asi netroufl tipnout.

Mám jich právě nějak zbytečně moc (Martin), stejně nosím pořád dokola ty samé.

Co se týká focení a vizuálů obecně, vybíráte si hodně fotogenická místa, viz poslední dva klipy. "Last Chance" se točil na Ještědu, "Lose Control" v Hotelu Thermal v Karlových Varech. Chtěli jste udržet tematiku brutalistických budov, což se pojí i s Novou scénou. Co vás na tom tak baví? Syrovost? Určitá pravidelnost, funkčnost a unikátnost? Můžeme se těšit i na další zajímavé kousky architektury?

Brutalistní architektura vzbuzuje v české společnosti silný rozpor. Pro velkou její část je ztělesněním minulého režimu. Zapomíná se však, že podobné stavby vznikaly po celém světě. V Československu jsme každopádně měli spoustu kvalitních architektů, jejichž práce opravdu patří ke světové špičce. Karel Prager může být příkladem za všechny. Ty interiéry jsou svým stylem neskutečně okázalé a nezaměnitelně charakteristické. Výběr lokací nám umožnil posunout vizuální stránku o velký kus dopředu a každému videu dodat jedinečnou atmosféru.

S Novou scénou souvisí to, že zpěvák Sebastian hraje v Národním divadle. Je navíc synem političky Kateřiny Jacques a francouzského germanisty Christiana Jacquese. Sestřenicí je moderátorka a zpěvačka Emma Smetana. Měli jste díky tomu na růžích ustláno? Pomohlo vám to?

Vůbec. Máma je politička, a její vliv na hudební scénu je tudíž nulový. Emma zase začala svou hudební kariéru až potom, co jsme skupinu založili. Takže z téhle strany žádná pomoc nepřišla. To ale neznamená, že by nás v tom nepodporovaly. Máma nám na první desku přispěla a tu druhou jsme nahrávali u našich na chalupě. Takže ano, nějaké výhody jsme měli, ale takové, které má asi každý, koho rodiče v životě podporují. Spíš to škodí, protože lidi automaticky předpokládají, že když máme v rodině někoho známého, tak je pro nás všechno mnohem jednodušší, a proto si nic z toho, co máme, nezasloužíme.

K Sebastianovi se váže i historka, kdy původně přišel do sestavy jako bubeník a jenom díky náhodě, kdy jste ho slyšeli zpívat na chodbě, jste z něho udělali zpěváka. Dřív neměl touhu zpívat?

Jo, ale ne v téhle skupině. Do ní jsem šel jako bubeník a až později z toho vyšlo, že bychom mohli začít psát novou hudbu, která by se mi dobře zpívala. Já jsem do té doby v kapele nezpíval, jen sám s kytarou nebo ve sboru. Ale když jsem se nad tím pak zamyslel, docela se mi zalíbila ta představa být frontman. Jsem přece jenom trochu extrovert a pozornost mi dělá dobře, i když tehdy jsem měl velice zkreslenou představu o tom, jak to funguje.

Martin dělá pro vydavatelství Supraphon. Co konkrétně má na starosti?

Zhruba před rokem jsem dostal obrovskou příležitost a výzvu pomoci Supraphonu s celkovým rozvojem firmy a s přiblížením vydavatelství nastupující generaci umělců. Moje pozice se oficiálně jmenuje Business Development Manager, ať už si pod tím představíte cokoliv. Rád bych odpověděl konkrétněji, ale bohužel to v této fázi úplně nejde. Je to dlouhodobější proces. Každopádně věřím, že v dohledné době začnou být výsledky naší práce skutečně vidět.

Když jsme u těch rodinných vazeb, Martin je synem držitelky Českého lva za kostýmy Kataríny Hollé. Radíte se s ní o outfitech, které si oblečete do klipů nebo na koncerty?

Je to tak. Moje máma to ve svém oboru dotáhla skutečně daleko a je mi velkou inspirací. U našich prvních dvou videoklipů z alba "Cosmic Background Radiation" si na nás dokonce našla trochu času a kostýmy nám pomohla vymyslet. V rámci naší nové desky "We Just Had a Wonderful Time" jsme spolupracovali s řadou dalších výtvarníků. Šlo především o kostýmní návrhářku Eliškou Surmovou a stylistu Miroslava Romaniva. Každopádně se u mámy vždycky zastavím pro názor. Nejvíce nervózní bývám, když pouštím naše nové klipy právě jí, protože vím, že tam na první pohled vidí všechny chyby. Naštěstí je zároveň jedním z nejmilejších lidí, které znám, a většinou začne mluvit spíš o tom, kolik chyb udělala ona sama ve svých filmech. Outfity na koncerty mezi sebou neřešíme.

Krom příjemných zážitků jste si prošli i jedním nepříjemným - v roce 2020 vám vykradli zkušebnu. Škoda byla 120 tisíc. Rozjeli jste vlastní vyšetřování a policii dali jméno i důkazy, ta ale případ odložila. Jak celá kauza dopadla?

Nijak. Policie nás naprosto profesionálně vyignorovala. Řekli, že případ uzavírají pro nedostatek důkazů, přestože my jsme jim všechny důkazy včetně jmen, fotek a adres zlodějů dodali. Takže asi se jim nevyplatilo se s tím dřít, nebo nevíme. Bylo to pro nás velké zklamání a samozřejmě pořádná rána z finančního hlediska. Tehdy nám ohromně pomohli fanoušci, kteří nám na transparentní účet poslali skoro celou částku. Mohli jsme si tak hned nakoupit nové vybavení a bez pauzy pokračovat, za což jim patří obrovský dík.

Letos slavíte deset let ve stejném složení. Chystáte něco speciálního?

Novou desku! Všichni jste srdečně zváni na její křest 27. 4. do pražského klubu Roxy. Těšit se můžete také na Pam Rabbit a M. Byrd (DE). O after se postará DJ ŠatySVlečkou. Jinak nic extravagantního, ale budeme si s tím samozřejmě trošku hrát. A taky chceme zařadit vyšší rychlost a další album udělat co nejdřív, aby se na něj zase nečekalo pět let.

Prozradíte klíč k vaší kapelní synergii?

Jsme spolu dlouho. A jsme kamarádi. To je asi to nejdůležitější. Kdyby nás nebavilo trávit spolu čas, tak to asi nemá smysl vůbec dělat. Jsme skoro jako rodina, protože spolu trávíme tolik času a jsme připraveni jeden druhého podržet, když to potřebuje. A samozřejmě že se pohádáme, ale vždycky víme, že se i přes veškeré neshody máme rádi a záleží nám na skupině.