To podstatné o kalifornské punk/hardcore partě A.F.I. (A Fire Inside) a jejím posledním albu "Sing The Sorrow", se můžete dozvědět už z bookletu respektive ze jmen obou producentů - Butche Viga a Jerryho Finna. Zatímco první z nich se podepsal pod alby takových alternativních trháků devadesátých let jako bylo "Nevermind" Nirvany, "Gish" Smashing Pumpkins, "Dirty" Sonic Youth, případně vlastních Garbage, druhý spoludefinoval úspěch pár nejslavnějších z dlouhého zástupu amerických neopunkerů, namátkou jmenujme Green Day či Rancid. Pokud byste si navíc vybrali nápovědu, věděli byste, že zpěvák A.F.I. Davey Havok ulítává na gothic rockových partách typu Fields Of The Nephilim nebo Type O Negative. Od posledně jmenovaných je to pak již jen krůček k doom metalovým My Dying Bride, kde můžeme encyklopedický exkurs po zdrojích a vzorech A.F.I. ukončit.

Pro velké rýpaly lze ještě doplnit, že A.F.I. svým vzorům nedělají ostudu. Od každého si berou trochu a citlivě z toho skládají vlastní zvuk, který sice postrádá originalitu, ale nelze mu upřít pár bodů za neopunkově melodické nápady ("Bleed Black", "Girl's Not Grey"), emociální nálehavost podání ("Leaving Song", "Great Dissapointment") a místy vpravdě hardcoreový tah na branku ("Death Of Seasons", "Dancing").

Vzhledem k tomu, že "Sing The Sorrow" je již šestým albem A.F.I. a zároveň debutem u velké firmy, lze předpokládat, že se kalifornští punkýši konečně rozhodli prorazit do velkého světa showbussinesu. Napovídají tomu koneckonců i zvučná jména obou producentů a místy až popově vlezlé melodie, se kterými se na albu potkáte (zejména "Girl's Not Grey"). Pokud nejste velcí škarohlídi, není důvod nepopřát chlapcům v nastoupené cestě hodně štěstí. Když se s nimi přitom někde setkáte, nemusíte se bát. Jejich hudba by vás nijak zvlášť poznamenat neměla, ať už v pozitivním nebo negativním smyslu slova.