Proslulá Stodolní ulice, domov šedesáti barů, klubů a další podobných lokálů, společně s nedalekým Výstavištěm na Černé louce letos podruhé hostily hudební festival Colours Of Ostrava. Unikátní podnik přímo v centru moravskoslezské metropole na dva dny změnil černou Ostravu na barevné město plné hudby nejroztodivnějších žánrů a uvítal tisíce návštěvníků, místních i přespolních milovníků muziky. Kdybych měl festival popsat jen dvěma slovy, vybral bych slova radost a tolerance. Rád konstatuji, že za dobu trvání akce jsem se nesetkal s žádným organizačním zádrhelem, bezpečnostní problémem nebo nějakým konfliktem.

Fór Colours spočívá v báječné chuti, co vzniká v multikotli smícháním nespočetných hudebních přísad se zvláštním důrazem na world music. V nabídce devíti pódií a mnoha dalších míst bylo všeho dost dle různých choutek, každý si mohl vybrat a ještě se něčemu přiučit, něco objevit. Ta rozmanitost tónů a lidí už sama o sobě vede ke vzájemnému pochopení a toleranci, jež je na tomto festivale tím nejlepším, co může nabídnout. Tady se člověk nenudil - stále bylo co zkoušet a nalézat, kromě hudby samotné třeba v zábavných workshopech (namátkou břišní tance či kubánská salsa) nemluvě o potěše dalších smyslů v mnoha stáncích. Jako každý festival, i Colours mají jednu neodstranitelnou chybu - člověk nemůže stihnout vše, co by chtěl vidět a musí něco oželet. To, co jsem viděl a slyšel já, vám zkusím popsat následujícími řádky.

Den první - slunečný pátek
Oficiálním startem festivalu (i když na jiných scénách se již hrálo) bylo vystoupení kapely Kryštof na Černé louce, ale jejich kvalitní set jsem po půlhodině musel oželet, abych na hlavní scéně festivalu Spektrum zastihl Jiřího Schmitzera. Ten chlap byl úžasný - písně drsné, legrační i krásné zároveň prokládal proslovy, při nichž se mu pletl jazyk, ale jimiž taky dostával publikum do kolen. V jeho skladbách se střídala absurdita, hravost a moudrost. Poprvé na festivalu jsem si řekl, že si musím obohatit sbírku cédéček.

Z hlavní hvězdy festivalu, Gorana Bregoviče a jeho Wedding And Funeral Bandu jsem si užil tři čtvrtě hodiny, jež mi přišla jako zatím jen zahřívací. Zvuk téměř padesátičlenného tělesa byl monstrózní a měli perfektní nástup, když část bandu začala hrát přímo uprostřed početného publika. Říkal jsem si, že kdyby měla vzniknout nějaká evropská hymna, ve které by se mísilo co nejvíce z celé Evropy, měl by ji napsat a nahrát Bregovič se svým ansáblem. Přiznám se ale, že jsem z davu rychle spěchal na něco intimnějšího, co se mělo pro mne stát vrcholem prvního dne. Ecstasy Of Saint Theresa jsem naživo viděl a slyšel poprvé a byl jsem odrovnán. Naprosto profesionální projev (tahle kapela je v Evropě už dávno), skvělý zvuk. Stmívalo se, člověk se posadil na trávu, končil teplý den a do toho se mu linula kosmická hudba. Krásný zážitek!

Večer nekončil - což takhle Neřež? To byl zase zážitek jiného druhu, souhra tří hlasů a akustických nástrojů. Byl jsem nalepen na odposleších Vřešťála, klub Boomerang byl nacpán a zpíval s pány jejich nejlepší pecky. Milé, živé, vtipné a nakonec i tragikomické, když zpívali píseň o Honzovi N., který ten den byl na titulní stránce Blesku. Pak přesun do Farských zahrad, kde zrovna hráli November 2nd o romantické půlnoci na pódiu mezi stromy. Dobrá kytarovka, kapela se bavila, Saša zpívala jistě a pěkně. Při nočním přesunu k autu jsem již jen z dálky slyšel z hlavního pódia africké rytmy Geoffreye Oryemy. Musel jsem se pousmát, hlas chlapíka z Ugandy se rozléhá po Ostravě a nebylo tak lepšího konce pro krásný letní večer.

Den druhý - zamračená sobota
Prognóza meteorologů na druhý den festivalu nezněla moc povzbudivě - oblačno až polojasno, přeháňky, déšť. Na úvod mého prvního sobotního koncertu (Zuzana Navarová a Koa) se konala nekompromisní průtrž mračen a já jsem si říkal Fakin vedr! Jenže Zuzana mraky rozehnala svou temperamentní směskou latiny, klezmeru a kdovíčeho ještě. Lidé měli radost, Koa taky. Začal jsem věřit, že počasí vydrží a dobře naladěni jsme vykonali rychlý přesun na hlavní scénu, kde řádil Vlasta Redl. Kapela, která se jmenuje každý den jinak (tentokrát Tajemný smrad v Karpatech) opět předvedla ve svém valašském hardrocku báječnou souhru, umění i vtip. Redla jsem již neviděl dlouho a tak mne potěšilo, že se vůbec nezměnil. Má stejné oblečení i vlasy a geniality se naštěstí zbavit nedá.

Support Lesbiens předcházela dobrá koncertní pověst a nelhala. Toto byl pro mě pro změnu vrchol sobotního reje. Ti floutci hráli tak energicky a dobře! Stejně jako v případě EOST ohromovali profesionální jistotou a výborným zvukem, nahrnuli to bez milosti do nadšeného publika. Ohromný výkon vyvrcholil zrychlenou a přitvrzenou verzí "Bet My Soul". Špica, jak se říká v Ostravě (už teď se těším na podzimní koncert). Další naše stars, J.A.R., byly pěkně rozjeté. Nechápu, jak tyhle divochlapy dokáže Roman Holý ukočírovat. Na pódiu funkýši řádili parádně, ale po pár veselých šlucích na pódiu a Klempířově výzvě k prcání jsem pospíchal do Boomerangu na Ester Kočičkovou s Lubomírem Nohavicou. Ovšem narvaný klub a nedýchatelno zasadil mému předsevzetí užít si osobité show Kočičkové ránu, kterou se nepodařilo rozchodit. Takže místo nezapomenutelného zážitku a pěkných fotek následoval zbabělý úprk a za zvuků afrických (zase!) bubnů kdesi z Černé louky pro mne festival Colours symbolicky skončil.

Stálo to za to. Festival se mi velmi líbil, měl radostnou atmosféru a vysokou úroveň. Viděl jsem jen zlomek z toho bohatství, co nabízel, ale to úplně stačilo. Colours mají svou charakteristickou tvář, kterou si užili tisíce lidí. Věřím, že ti se zase za rok do Ostravy vrátí. Jestli se to takhle může, děkuji pořadatelům.

Colours Of Ostrava, Stodolní ulice a Černá louka, Ostrava, 11. - 12.7.2003