"Byli jsme vyřízení. Pamatuju si, že v jeden moment jsme říkali našem manažerovi Markovi, že už stačí: 'Dej nám do kalendářů všechny aktivity, které potřebuješ, abychom ještě zvládli, ale pak už to stopni a nic dalšího nepřidávej. Musíme si dát pauzu,' " vzpomíná kytarista Taylor York na období po vydání páté studiovky "After Laughter". Ta byla výrazným krokem stranou, a to jak svým příklonem k popu a nevýrazným písničkám, tak tím, že místo hudby svět sledoval, jakým způsobem se skupině podaří finančně se vypořádat s bývalým členem Jeremym Daviesem.

Taky bylo nutné poprat se s rozvodem zpěvačky a také s tím, jak se zas a znovu promění sestava. Zdá se, že ta se nyní ustálila na triu Hayley Williams, Taylor York a Zac Farro, takže novinka je druhou deskou v pořadí, za níž stojí stejné osazenstvo jako posledně. Nicméně ani v aktuálních rozhovorech se kapela nevyhýbá tématu možného rozpadu, které bylo nejednou na stole. Můžeme si tedy opět gratulovat, že vůbec nějaká nahrávka vznikla? Ano i ne.

Ještě než se k ní trojice odhodlala, využila vynucenou pauzu od muziky tak, že... skládala muziku. Frontwoman dokonce natočila hned dvě sólovky (v produkci Taylora Yorka), ale i když se na nich rozvykládala o svých pocitech, hudebně jsou obě tak mizerné, že možná ještě buďte rádi, že jsme si to s jejich recenzováním rozmysleli. Žádný fanda starých Paramore z jejich poslechu velkou radost mít nebude. Kromě toho se zpěvačka věnovala ještě podcastu pro BBC "Everything Is Emo" a své vlastní vlasové kosmetice Good Dye Young.

Bubeník Zac Farro vydal dokonce dvě sólová alba svého projektu HalfNoise, k tomu ještě dvě další EP a taky se postaral o několik partů na bicí na sólovkách své spoluhráčky z domovské formace. To vše a mnohem víc zabralo celých šest let a těžko říct, nakolik to bylo pro členy skupiny prospěšné. Vždyť si neodpočinuli od tvorby, od byznysu ani od sebe samotných. A bohužel se také zdá, že veškeré hudební nápady, které mohli v té pauze nastřádat, jejich čerstvému společnému počinu scházejí.

Kolekci nelze upřít několik kvalit. Muzikantsky je o fous tvrdší než její popový předchůdce. A určitou evolucí prošly i texty. Aktuálně už zase oranžovovlasá lídryně si totiž uvědomila, že na albech jiných interpretů jsou to právě texty, které jsou tím důvodem, proč se k nim opakovaně vrací. A chtěla napsat takové songy, jenž by konvenovaly s tím, co cítí a prožívá, ale zároveň se s nimi mohli ztotožnit i další.

Najdeme tady tak například skladbu o válce a médiích ("The News"), o tom, jaké to je, když o vás ostatní nepíšou a nemluví hezky ("This Is Why"), nebo o mužských v jejím rodinném kruhu, kteří nebyli vždycky jen dobří a často zneužívali své postavení a moc pro sobecké účely ("Big Man, Little Dignity"). Na koho tím naráží, nechává hádat posluchače, zdůrazňuje však, že tím nemá na mysli svého otce ani dědečka.

V písni "Running Out Of Time" také zpívá o tom, že očekává, že ve svém věku by měla dojít ke zvážnění a ohleduplnosti, a vzpomíná na to, jak v devatenácti letech trávila čas v Nashvillu s Taylor Swift a záviděla jí její organizovanost a schopnost dobře vařit. Prý se od ní Hayley dokonce naučila i nějaké triky pro správnou hospodyňku, zatímco u toho přemýšlela, kolik různých vánočních dárků má ještě poschovávaných doma ve skříních. To proto, že je buď zapomněla nebo nestihla dát všem kamarádům v časech tomu určených a dát jim to zpětně jí přišlo trapné.

Ty texty nejsou úplně marné. Ale také mají dost daleko ke slovům, jež by zanechala hlubší otisk. Číst si je je jako bavit se s kamarádkou, kterou jste rok neviděli, o tom, co je nového. Rádi si to vyslechnete, ale druhý den už o tom nevíte.

Tím spíš, že ve skladbě "Thick Skull", kterou skupina označila za tu nejtvrdší verzi sebe sama, opět rozebírá komentáře na internetu. Proč musíme poslouchat písničky, ve kterých frontwoman štká nad tím, že k ní všichni nejsou milí? Vždyť to není nic nového. Takový Eminem to řešil už před x lety na "Revival", James Blunt o tom dokonce napsal skoro celé druhé album a jaký to byl tehdy propadák. To tihle tři nedokázali přijít s poutavějšími tématy než jen se sebelítostí?

O mnoho lepší to není ani hudebně. Kytarové riffy jako by se z desek Paramore zcela vytratily, ty tam jsou nápady ze třetí a čtvrté řadovky, dodnes jejich nejsilnějších děl. "Crave" je jen slabou ozvěnou připomínající, že skupina má už na svém kontě daleko lepší balady, než je právě tato.

A Hayleyin vokál se ani nepouští do expresivních poloh, které berou dech. Jen si vzpomeňte na to, co její hlasivky předváděly v "Decode", "Misery Business" nebo v "All I Wanted Is You" (k té se formace nedávno vrátila a vůbec poprvé ji hrála živě, doporučujeme). V titulním songu zní její štěkající projev dokonce až nepříjemně protivně. Inspiraci prý kapela hledala na albech Bloc Party a Foals, což je na "This Is Why" slyšet, škoda jen, že neposlouchala jejich nejlepší věci.

Zahraniční recenzenti sice pějí chválu, ale když se do jejich článků začtete, všimnete si, jak často a rádi sklouzávají k argumentům typu: "Je to jejich nejodvážnější nahrávka." "Jsou vyspělejší než dřív." "Jasně říkají, co chtějí." "Jsou starší." To nejsou důvody, proč to album poslouchat. To je nezpochybnitelná skutečnost platící pro každý zavedený band.

Je třeba tedy jít proti davu. Dance punk a postpunk jedněm z dnes už bývalých koňů stáje Fueled By Ramen nesedí tolik jako pop punk a (lehké) emo, s nimiž prorazili, a stop-start dynamika jejich písním nyní spíš ubližuje. Chybějí tady emoce, nápady, hudební hosté odjinud i silné melodie. I ta titulní fotka Zacharyho Graye na obalu je ošklivá a jen potvrzuje symboliku, že se šestou řadovkou Paramore pomyslně narazili do zdi.

Argumenty "proč ano" scházejí. Není se čeho chytit, a kdo si oblíbil jejich starší věci, tomu novinka nemá moc co nabídnout. Pro koho by to naopak byla první studiovka, kterou od této trojice uslyší, tak z něj velmi pravděpodobně fanouška neudělá. Být to nějaká neznámá parta, od které nemáte žádné očekávání, asi by bylo hodnocení smířlivější. Jenže tohle jsou Paramore. Jedna z nejlepších pop-punkových skupin, které hudební scéna kdy znala. Kapela s bohatou historií a deskami tak skvělými, že prostě čekáte, že ta krasojízda bude pokračovat. A ono ne. Není to dobré album a dát mu více času a násobně více poslechů než normálně nepomohlo. Bohužel. Za pět.