Panic! At The Disco nikdy mnoho času v Evropě nestrávili. V České republice nikdy nehráli a i pro fanoušky, kteří jezdí za hudbou za hranice, patřili mezi umělce, které můžeme považovat za vzácné. Jedna z mála možností vidět je naživo byla na festivalu Frequency v Rakousku, kde hráli v roce 2011 před Rise Against a Foo Fighters. Byl to set vydařený, ale také odpovídající kapele střední velikosti, kterou tehdy byli. Logicky tedy zůstaly dojmy z nich trochu ve stínu hlavních hvězd.

O čtyři alba a jedenáct let později je jednočlenné těleso v úplně jiné pozici. A se svou kariérou se loučí. Frontman a paradoxně jediný oficiální člen Brendon Urie totiž před pár týdny oznámil, že po odjetí evropského turné s hudbou končí. V rozhovorech mluvil o vyhoření a potřebě vidět vyrůstat své dítě. Vídeň tak byla první zastávkou z pouhých dvanácti, kde se skupina plánuje představit.

Pokud jste v rakouské metropoli nějaký ten pátek nebyli, pak vězte, že zde stále platí povinnost nosit roušky v MHD a farmaceutických zařízeních, přičemž přibližně 90 procent obyvatel to stále dodržuje. Na koncerty se dostanete i bez covid pasu, nicméně nejeden návštěvník se ještě před vstupem nechal přímo před halou otestovat v přilehlých kontejnerech.

Také se ve městě až do konce března koná výstava relikvií ze světa Harryho Pottera a tu bychom vám určitě doporučili. Předem ale radíme - mějte očekávání nastavená spíše nízko, počítejte s davy lidí, frontami a berte v potaz skutečnost, že je to atrakce spíše pro dnešní, školou povinné děti než pro odrostlé fanoušky, kteří vyrůstali ještě na knihách a Instagramu tolik neholdují. Ti totiž po opuštění zhruba hodinu a půl trvající prohlídky budou přemýšlet nad tím, co všechno vlastně ještě podobná exhibice mohla nabídnout, a nenabídla. Kritické myšlení dospělých je v tomto případě spíše na škodu.

Wiener Stadthalle ale i přes silné proklamace, jejichž naplnění příliš nevěříme, úplně plná nebyla. Fanoušků se sešlo dostatek, horní patro haly velké přibližně jako pražská O2 arena ale zůstalo zavřené. Předskokankou se stala Fletcher se svou doprovodnou kapelou. Osmadvacetiletá rodačka z New Jersey na sebe upozornila v americké verzi X Factoru a nebýt pandemie, už by za sebou měla i turné s Nialem Horranem.

Její živý projev připomínal začátky třeba takové Charli XCX - vyzývavé oblečky, snaha zaujmout půvabem a žádný filtr, když dojde na její milostný život. Sama se ostatně svěřila s tím, že "Becky's So Hot" je o tom, že své bývalé přítelkyni omylem lajkla fotku, v dalších písních se zpovídala ze sexu se svou expřítelkyní nebo vyslovila přání, že by si občas přála někoho "odšukat", protože toho zpětně lituje. Hudebně to ale bylo bohužel jen průměrné, žádná velká zpěvačka to není a většina songů se držela jednolitého zvuku, čímž se vystoupení brzy stalo monotónním.

A to je zároveň přesně to, co zcela určitě nelze říci o hlavních hvězdách! Panic! At The Disco svůj koncert rozdělili na tři části - menší hity v úvodu, pak kompletní přehrání dvanáctiskladbové desky "Viva Las Vengeance" a nakonec ještě šest přídavků z větších hitů. Tomu odpovídalo zaprvé množství muzikantů na scéně, které se dle potřeby rozrostlo až na neuvěřitelných třináct členů nebo naopak smrsklo na pouhé kvarteto.

A zadruhé s tím souvisel i outfit protagonisty, který takto prostřídal tři saka - začal s černým se zlatými okraji, pokračoval u pestrobarevné, skoro až cirkusové kombinace a skončil u čistě bílého saka pro největší hity.

Pro "This Is Gospel" si dokonce vzal kytaru kolem krku, jinak ale tento všestranný multiinstrumentalista především dokazoval, jak se mu podařilo z dříve emo-rockové formace udělat powerpopovou senzaci s globálním dosahem. Jestli ho lze popsat jedním slovem, tak to slovo bude energie. Na pódiu pohazoval svou bohatou čupřinou, natřásal rameny, prohýbal se v pase a skákal, co mu síly stačily.

Už ten nástup! Na bočních projekcích, které se v poslední třetině vystoupení podařilo odpálit, kameraman snímal Brandonova záda a sledoval jej od zákulisí až k příchodu na stage. Na ní v tu ránu vystřelily vzhůru plameny a skladba "Say Amen (Saturday Night)" naplno vypukla v explozivní refrén. "Wie geht's?" zakřičel zpěvák a v tu ránu bylo jasné, že to bude mimořádně povedený večer.

Už tak hodně divoké muzice dodávaly kouzlo i spektakulární světla, skvělý zvuk a bombastické projekce. Ty připomínaly padající zlaté desky ("Hey Look Ma, I Made It"), chapadla chobotnice ("Don't Threaten Me With A Good Time"), lebky ("Emperor's New Clothes"), vstupy do casina ve Vegas, kostel a hromady dalších obrazů a efektů, které vytvářely podívanou hodnou stadionové kapely, kterou už dnes P!ATD bez debat jsou.

Frontmanův vokál však i přes pohybově náročné vystoupení zůstával nejen čistý a sebejistý, ale také obdivuhodně pestrý. Ač zůstává záhadou, jak je možné, že vystačil s dechem, slyšeli jsme od něj imitace Elvise Presleyho, pěvecké exhibice jako od Queen, ale třeba i přechody do falzetu, na jaké si pětatřicetiletí muži běžně netroufnou. Čtyři oktávy jsou holt čtyři oktávy.

Především ale tento tenor ukázal sílu vlastních písní. Co na albech (především na tom posledním) působilo jako průměr nebo dokonce vata, to naživo vykvetlo v diamant, který jste si zpívali ještě dlouho po opuštění haly. Rychlejší proto bude zmínit songy, kterým ani živé provedení nepomohlo - to byly kousky "Local God", "Something About Maggie" nebo "Sad Clown".

Všude jinde diváci naopak dodatečně objevovali krásy písní, jež ve studiové podobě nezářily a nyní jim pěveckými exhibicemi frontman dodal na lesku. Například "Death Of A Bachelor" v poslední části získala na síle díky vytažení dechové sekce do centra pódia a funky mezihře, u níž zpěvák ucucával pivo. "Neberte to, prosím, jako výraz nerespektování, já se u vás prostě jen královsky bavím", nechal se slyšet jen chvíli poté, co ho dojala papírová srdce, jimiž domluvení fanoušci rozsvítili mobily v písni "Girls/Girls/Boys", načež je formace na oplátku zasypala konfetami.

"Díky moc, to bylo krásné gesto", poděkoval hned vzápětí. To už byl rozmluvenější, první dvě třetiny byl totiž set tak našlapaný obsahem, že k publiku nemluvil vůbec. Nestíhal. Tlačil před sebou ten vagón plný energie, který mu lidi vraceli zpátky po hrstech. "Nečekal jsem, že to bude takové. Vlastně ani nevím, co jsem vůbec čekal. Ale je to nádherné!" svěřil se.

Skupina bohužel zcela opomenula třetí řadovku, tedy jednu ze svých nejlepších. A z prvních dvou zahrála jen po jednom kusu. Přesto ale průlomový hit "I Write Sins, Not Tragedies" vyvolal tak euforickou reakci, až Urie obdivně zatleskal na oplátku divákům. A když už se zdálo, že se jede maximální rychlostí, tak ve "Victorious" a "High Hopes" na důrazu ještě přidal.

"To je zabiják!" jásali konfetami zasypaní, úžaslí fanoušci, když vygradovaný večer skončil. A tak zatímco jindy vídáme diváky opouštět halu ještě před koncem, tady to bylo přesně naopak. Ještě při "Stayin' Alive" od Bee Gees zůstala spousta z nich na ploše a tancovala. Tancovala, protože takové hrsti radosti v nejisté době plné silných politických proklamací a rušení mezinárodních bezpečnostních dohod nutně potřebovala. Nikdy nevíte, který váš koncert bude ten poslední.

Brendonovi Uriemu a jeho Panic! At The Disco jejich odchod do důchodu nevěříme. Ne teď, když jsou na vrcholu nebo jen lehce za ním. Ten upřímný prožitek skutečného štěstí z jejich mimořádně vyvedeného vídeňského představení nechť je v těžké době majákem pro všechny ztracené duše. Kapela jím byla přece už před bezmála dvaceti lety, tak proč ne i dnes?