Před jedenácti lety vydali Zrní svou nejdůležitější desku "Soundtrack ke konci světa". Nejen já jsem jí byl unešen a nejen mně to vydrželo dodnes. Taky jsem od té doby jedenáct let říkal, že to byl nepřekonatelný vrchol této kladenské party. A jo, poslouchal jsem rád další nahrávky, následoval jsem spolu s kapelou kojota až k dosažení nebeského klidu a ano, všechny jiskřily fakt moc dobrou muzikou, ale "Soundtrack" byl jen jeden.

Poté, co skupina v prosinci uspořádala výroční koncerty právě ke své třetí řadovce a vylisovala ji v reedici na vinylu, přichází s albem "Široko daleko" a já jsem z něj odzbrojen úplně stejně jako před těmi jedenácti lety ze "Soundtracku". Dodnes si pamatuju to překvapení, radost i nadšení, ta nejlepší kouzla a magii, které hudba dokáže vytvořit. A pamatuji si to tak dobře i proto, že se to teď celé snad ještě nečekaněji opakovalo.

Novinka nás svým způsobem zavádí zpátky k počátkům formace. Tenkrát kluci strašně moc chtěli hrát, měli dobré nápady, ale chyběly jim zkušenosti a pokora. Měli touhu všechny své pocity vypustit ven. Předat svá důležitá poselství, kterým jako mladíci stoprocentně věřili a byli si jimi jistí. Ale byli na začátku a ani ten potřebný nadhled mít nemohli. A teď jako by natáčeli zase znovu svou prvotinu. S podobnou náladou a pocity, ale s léty praxe.

A tak přestali tlačit na pilu. Mají cit, mají zkušenosti. Jsou fantasticky sehraní, výsledek je plný skvělých instrumentací, kapela perfektně šlape a Ondra Ježek zase vykouzlil něco nadpozemského. Slyšíte tu krásně znějící akustické nástroje, moc příjemné dechy, minimum elektroniky. Kluci jsou ohromně muzikální, celé dílo je hudebně nápadité a pestré a zábavné.

A do toho všeho dostali zenovou lehkost. To dnešní poselství je srozumitelné a jasné, pánové se nebojí být úplně přímí a mají odvahu věci nedoříct. Otevřít téma a nechat ho plout. A to s místy až odzbrojující - chce se mi napsat - naivitou, ale myslím to pozitivně. S dětskou upřímností, kterou právě Zrní umí tak dobře použít a díky níž jim věříte, že si tu na nic nehrají. Že to tak opravdu cítí.

Mohlo by se zdát, že jednotlivé texty jsou často jen drobné hříčky, zápisky vnímavého pozorovatele, který sleduje dění kolem sebe a nijak ten svět nehodnotí. Podává svědectví o tom, co viděl "Široko daleko". Sám mám ale pocit, jako by více než kdy jindy písně vytvářely jeden souvislý příběh. A dost možná je to jen moje projekce, ale co už. Klidně recenzi ukončete na tomto místě s tím, že Zrní nahráli výbornou desku, a jděte si ji pustit. Ale pokud si chcete se mnou zafantazírovat, klidně pokračujte ve čtení. Protože tohle se mi po mnoha a mnoha posleších tohoto alba v hlavě vytvořilo.

Ten příběh by začínal spolu s větrem, který o každém z nás něco ví ("Když sviští vítr"). Sleduje ten cvrkot na planetě, to marné lidské konání. Tu nekonečnou snahu, jenže člověk rád to důležité odkládá, dost možná proto, že všechno má svůj čas ("Vypravím se za tebou"). Pak přijde radost z uvědomění, že čím míň toho chceme, tím jsme svobodnější ("Dráha"). Ale život má své vzestupy a pády. Dochází k velké ztrátě, loučení, odcházení. Ale ten smutek z toho všeho se snažíme překonat ("Zatopím v kamnech").

Následně přichází radostné uvědomění si, že ten, kdo nám nejvíc nakládá na hrb, jsme my sami. A přitom nemusíme. Obrovské osvobození ("Hodně práce"). Po něm už může přijít mystické zjevení a předání velkého a zásadního poselství, na které jsme už byli připraveni ("Postavy v dálce"). Jenže tomu poselství, které jsme přijali, rozumíme jen my sami a dál ho nepředáme. Ani těm nejbližším a nic neovlivníme ani nezměníme ("Plátno"). A aby toho nebylo málo, stejně jako Smolíčkovi nepomohl jelen, ani nám dneska nepomůžou roboti. Vše je jen na nás ("Mí zlatí roboti").

No, a každej dělá to nejlepší, co dokáže, a tak jsme, jací jsme. A možná jsem mohl všecko stihnout rychleji ("Hory a řeky bez konce"). Jo, buď rychlej ("Vrať se ke mně rychle")! A nezapomeň na to, jak je důležitá láska a souznění. Ta byla hledaná i ztrácená už dříve, ale tady se to teď promění v absolutní souznění ("Tvoje písně"). A protože byl náš život sice silnej a složitej, ale zvládli jsme to, tak přichází konec. Musí přijít. A my jsme smířeni s jakoukoliv formou odchodu. Sice na něj nemůžeme být nikdy dostatečně připravení, ale žijeme v naději, že se to všechno zase vrátí ("Satelity").