Ostatně ona ani ta sólová dráha není k zahození, jakkoliv první asociací, která v souvislosti s Johnem Calem na mysli vytane, jsou Velvet Underground. Pod svým jménem vydal osmnáct stylově značně rozrůzněných alb. Spolupracoval na nich mimo jiné se svým bývalým spoluhráčem Lou Reedem, klíčovou osobností ambientu Brianem Enem nebo minimalistou Terrym Reilym.

Novinka "Mercy" (mimochodem první Caleova kolekce po více než dekádě, která obsahuje nový materiál) jako by čerpala ze všech dřívějších zkušeností a zároveň nasávala nové a nové. Osmdesátiletý hudebník se ve studiu obklopil početnou skvadrou o několik generací mladších kolegů - jsou tu Animal Collective, Weyes Blood, Fat White Family nebo elektronické duo Sylvan Esso.

Ti všichni mají podíl na tom, že je "Mercy" halucinačním tripem i experimentálním písničkářstvím, ale také proklatě současnou deskou - na muzikanta v jeho věku dosti překvapivě -, která posluchače rozhodně nešetří.

Člověk by tohoto umělce, který v roce 1973 tvořil košatý, chytrý pop rock na albu "Paris 1919", skoro nepoznal a přesto tu je jasně přítomný: se svým sytým, častokrát všelijak navrstveným a výrazně zkresleným hlasem, který někdy jen vypráví, jindy skutečně zpívá, ale i neoddiskutovatelnou invencí. Jako by se tu probouzel duch Davida Bowieho (a že si na jeho pozdní tvůrčí období lze v momentech, kdy zní třeba titulní song nebo "Noise of You", skutečně vzpomenout). I Cale totiž vytváří své vlastní hudební světy.

Ten zachycený na "Mercy" připomíná noční jízdu mezi neony futuristického velkoměsta, jízdu pozvolnou, zamyšlenou. Místy se skoro až zvyšuje tep, snad jako zasutá vzpomínka pulzujících nočních klubů. Hutný beat v "Time Stands Still" podbarvuje temné zamyšlení nad postupným pádem světa do temnoty, načež v polovině udělá místo vzletné a v kontextu celku téměř prosluněné střední pasáži.

Málokdy je ale muzika tak vřelá jako v tomto případě nebo jako v refrénu "Night Crawling". I když pak ve stejnojmenné skladbě zpívá: "I know you’re happy," a o nějakém juchavém optimismu lze hovořit jen stěží. Je to spíše pohled zkroušeného člověka na někoho, kdo by snad i šťastný být mohl. A nepomůže ani mantrické opakování "It’s the end of the world" v písni téhož názvu.

Důraz na elektroniku, repetitivní struktury, příležitostný klavír či hutná kytarová stěna, a jakási monotónnost ve vokálních melodiích vytváří chladně odosobněnou až svíravou atmosféru. Navzdory tomu je ale "Mercy" pohlcující dílo. Náročné ve své délce - ta téměř hodina a čtvrt tady neutíká vyloženě rychle - zároveň ale nenabízí příliš mnoho prostoru k oddechu.

Posluchač se zvědavě (a hlavně dobrovolně) noří do tohoto temného světa, který nabízí spoustu vrstev, těch hudebních, zvukových i obsahových. Na jeden poslech tahle nahrávka skutečně není. Navíc je velmi obohacující sledovat, jak autor dokáže tvůrčím způsobem adaptovat v zásadě moderní sound a nepůsobit u toho ani trochu nepatřičně.

P. S.: Jak nové písně znějí naživo, se budete moci přesvědčit už velmi brzy. John Cale se svou kapelou totiž 1. března 2023 dorazí do pražského Divadla Archa. A soudě podle aktuálních setlistů, na skladby z "Mercy" rozhodně dojde.