Dobrých zvyků (a zvuků) je třeba se držet, stejně jako osvědčených receptů a vyšlapaných cestiček. Určitě to ví i Vladimír Mišík, jemuž jsou již řadu let v Malostranské besedě vyhrazeny druhé úterky v měsíci, kam s železnou pravidelností přináší svůj tradiční bigbít v té nejklasičtější podobě. Ani červenec nebyl výjimkou a až na posunutý začátek bylo vše při starém. Tedy tak jak to být má.

Etc... loni prodělali personální obměnu - místo Olina Nejezchleby a Standy Kubeše přišli (resp. vrátili se) Petr "Kulich" Pokorný a Jan Hrubý a nejeden z fanoušků si kladl otázku, jak se to projeví na zvuku a výrazu kapely. To dodává letošním koncertům nový rozměr očekávání, jak se obměněná sestava vypořádá se zaběhnutým repertoárem a jakou podobu budou mít písně z dlouho připravovaného nového alba. Hned úvodem nutno poznamenat, že z koncertů Etc... model 2003 nelze získat ani sebemenší důvod k obavám, že výše uvedené změny by měly naznačovat posud laťky kvality směrem dolů.

Na pódium jako vždy skvěle nazvučené Besedy nastoupili kromě frontmana a výše uvedených hudebníků ještě pánové Skála, Veselý a Zelenka, takto neodmyslitelná součást a páteř celého uskupení. Vladimír Mišík (ostatně stejně jako celá kapela) opět prokazoval, že prvotřídní hudba se dá provozovat i v době, kdy vlasů valem ubývá a s kilogramy je to přesně naopak. Způsob, jakým si bez viditelných potíží poradí s pětatřicetiletým (!) "Slunečním hrobem" je úžasný a píseň v takto "dospělém" podání posouvá k větší důvěryhodnosti a upřímnosti. Není to však zdaleka pouze Mišíkova osobnost, která dodává Etc... punc výjimečnosti. Často posluchače může napadnout i trochu kacířská myšlenka, že s takovou kapelou za zády by si Mišík sem tam nějaký ten výpadek mohl klidně dovolit (jako např. v další srdeční záležitosti "Variace na renesanční téma") a nic by se nestalo. Skutečně, souhra všech muzikantů nemá - bez přehánění - v našich zeměpisných šířkách obdoby. Už jen to, jak si rozumí rytmika Veselý - Zelenka je opravdu kapitola sama pro sebe; Zelenkovy bezchybné bicí doplněné Veselého stejně stoprocentní bezpražcovou basou tvoří neochvějný základ dokonalé koncertní prezentace skupiny. Fakt jejich naprostého souznění navíc vizuálně podtrhuje i skutečnost, že se Veselý nezřídka za bicí soupravou svého hudebního dvojčete takřka ztrácí.

Kytaristé Skála a navrátivší se "otec zakladatel" Kulich tvoří tandem, kde prvně jmenovaný obstarává bluesové cítění a vytváří tak charakteristický zvuk celé kapely (však je Pavel Skála také stále čaštěji vyhledávaným producentem), zatímco Pokorný nahradil Kubeše v pozici toho "hlasitějšího", který se v některých písních nebojí sáhnout až k téměř sabbathovským riffům. Pravidelný návštěvník jejich koncertů si nemůže nepovšimnout, že jejich vzájemná souhra se den ode dne zlepšuje a svou hrou postupně sunou Mišíka & spol. ke stále konzervativnějšímu pojetí většiny skladeb.

Jakýmsi liberem celé skupiny je pak bezesporu fenomenální houslista Jan Hrubý, který pomocí svého nástroje projasňuje mnohdy velice hutný zvuk a vrací tak Mišíka ke kořenům jeho sólové kariéry. V některých skladbách se však Hrubého housle mění v další kytaru a to pak Etc... předvádí bigbít toho nejsyrovějšího ražení. Pochopitelně ani zde Hrubý nezapře svou inspiraci hudbou evropského severozápadu, čehož dokonalou ilustrací byla jedna z novinek a jediná instrumentálka na playlistu vydařeného večera. Novinky byly celkem čtyři, kromě zmíněné Hrubého "dupárny" (ale velmi podařené) ještě "Z flámu", "Nad usínající milou" a "Noční chodec" s vynikajícím textem I. Wernische. Žádná z nových písní nijak nevybočovala, což je však v tomto případě nejvyšší možná pochvala. Kdyby je Mišík vydal na své druhé desce či třeba na "20 deka duše", nikoho by to nepřekvapilo.

Vynikající koncert (celkem zaznělo 21 písní) gradoval těsně před půlnocí už skoro standardy "Špejchar blues" a "Proč ta růže uvadá" a dle ovací publika byl přesně tím, za čím se na Mišíka & Etc... chodí. Tedy sázkou na jistotu, důvěryhodnost a léty prověřenou kvalitu prezentovanou muzikanty, kteří již dávno nemusí nikomu (a ani sobě, což je snad ještě důležitější) dokazovat, že své řemeslo opravdu umí. A na jejich projevu je uvolněnost a radost ze společného hraní i po tolika letech patrná v každé notě.

Mimochodem, je-li "Sluneční hrob" z roku 1968 a na letošek se chystá nová deska, pak nám vychází, že Vladimír Mišík hraje na koncertech písně už z páté dekády.

Vladimír Mišík & Etc..., Malostranská beseda, Praha, 8.7.2003