Úvodem je třeba si trochu zabrblat nad absencí původně avizovaných Lorna Shore. Neúčast jednoho z největších metalových objevů posledních let citelně zamrzela, naštěstí je ale Rock For People, jehož organizátoři velkolepý metalový večírek pořádali, dovezou v létě do Hradce Králové.

Náhradníci v podobě Static Dress studiově tak progresivní nejsou, příchod do takřka zaplněné haly se tudíž pro mnohé kryl až s následující skupinou muzikantů prezentující se pod značkou Poorstacy. A bylo to, jak už název napovídá, docela chudé představení. Pod jménem odkazujícím se na slavného skateboardistu Stacyho Peralta se totiž neskrývá další metalová kapela, jak by se dalo čekat.

Ve skutečnosti jde o projekt jednoho muže, rappera Carlita Milforta, který za svou krátkou kariéru stihl navázat spolupráci s Iannem Diorem nebo Travisem Barkerem. Ale co z toho, když mu na pódiu v Praze chyběla vášeň. Vášeň pro to, co dělá, a také skills, kterými by ohromil. Když už jste totiž jednou rapperem, bylo by vhodné do mikrofonu nehuhlat. Zvlášť u dosud nevydaných věcí, které tvořily nemalou část jeho setlistu, je to jaksi nežádoucí. Velkou budoucnost mu tedy nevěštíme, mohlo by ale být zajímavé sledovat, kam budou dále směřovat kroky jeho bubeníka. Ten byl totiž vynikající.

S nástupem A Day To Remember začal jakoby úplně jiný koncert. Více místa na stagi, o třídu lepší světla a hlavně - mnohem lepší muzika, byť je tedy znát, že i v jejich tvorbě došlo k několika kotrmelcům. Tytam jsou časy, kdy jejich fanoušci na Rock For People zplna hrdla křičeli: "Violence, give me violence!" a kapela byla žánrově pevně ukotvená v metalcoru. S každou další deskou od "Common Courtesy" dále skupina vedená Jeremym McKinnonem postupně měkla. V poslední době se zdá, že je jim bližší pop-punk a spolupráce s elektronickým DJem a producentem Marshmellem v podobě "Rescue Me" je už z jejich strany vyloženě úlet. Ale možná právě proto si tak rozumí s hlavními hvězdami večera, ty totiž žánrové mantinely překračují neustále.

A Day To Remember na to šli chytře - začali tvrdě a postupně měkli. To vyvrcholilo už zmiňovanou "Rescue Me", kde přes kytary skoro nebylo slyšet elektronický podklad a navíc ještě do publika naházeli nafukovací balóny. A následně zase postupně přitvrzovali. Spokojení fanoušci chytali suvenýry z pistole na trička nebo si domů odnesli kousek z role toaletního papíru, jenž jim kapela naházela při "All Signs Point To Lauderdale" na konci svého setu. Nechyběl velký circle pit, ani vytrvalí crowdsurfeři, fungovaly breakdowny i vokál hlavního principála. Skvělý koncert, škoda jen dlouhé přestavby pódia na jeho konci a nekonečných front všude a na všechno. To už ale tak nějak k této hale patří. Pochvalu každopádně zaslouží DJ, který publikum v pauzách bavil nu-metalovými klasikami a za výběr System Of A Down si dokonce vysloužil potlesk.

S Bring Me The Horizon je to naživo už léta jako na houpačce. Jeden příklad za všechny - jejich poslední české vystoupení na Rock For People 2019 bylo rozpačité, přitom jen o týden dříve na Rock Im Parku ze sebe vydali to nejlepší, co dokážou. A nyní v Praze? To je složitější.

Oli Sykes má ze svých deathcorových začátků a životního stylu zničené hlasivky a čistě zpívat už nejspíš nikdy nebude. To je holý fakt a čekat od něj zázraky nelze. Vlastně je s podivem, že si vůbec troufl na zazpívání balady "Follow You" v akustické podobě. Skřípalo to, mikrofon nezřídka mířil k lidem a o nějakém hudebním výkonu tady hovořit nelze. Písnička je to ale fantastická, o tom žádná a už tradiční lezení fanynek na záda svých partnerů pozornost publika nasměrovalo jiným směrem a tím do určité míry zakrylo intonační nedostatky.

Skupina také výrazně občerstvila setlist, chyběly například "Ludens", "Sugar Honey Ice And Tea", "Antivists" nebo "Avalanche". Zkrátka všechno, kde to Olimu moc nezpívá. A i když to jsou výborné skladby, možná je nakonec dobře, že se tak stalo, protože ve finále toho odzpíval víc, zatímco předtočených pasáží nebo momentů, kdy zpěv přebírá klávesák, tolik nebylo.

A pročistila se i scéna. Pryč byli chlapíci ve skafandrech, nafukovací balony, plameny nebo tanečnice z předchozího turné. Beztak si kapela všimla, že se jim kvůli nim metalová komunita tak akorát směje. Zůstalo ale víceúrovňové pódium plné obrazovek, přičemž na té hlavní přibylo vizuálu, jenž zobrazuje text skladeb. Možná i díky tomu vynikla novější věc "Parasite Eve", která byla naživo odehrána zatím nejlépe, jak jen může pisatel posoudit. Zajímavým prvkem byla také umělá inteligence Eve, která v předtočených pasážích monitorovala množství circle pitů a drog v aréně. Hezké video.

Tradičně shrbený frontman se snažil publikum hecovat, vybízel jej k circle pitům, v "Dear Diary," si hrál na zombie a na své poměry byl i srdečnější než obvykle. Koncert díky tomu neztrácel na intenzitě a donutil fanoušky věnovat pozornost dění na pódiu, nikoliv na Facebooku. Na jejich vzory v podobě Linkin Park vzpomněli jednak velkým hitem "Mantra", protože to je tak úderný song, že by snad i Chester záviděl, naopak u "Obey" se nedalo vyhnout vzpomínce na remixové album "Reanimation", a to nejen proto, že by tam duet s Yungbludem snadno zapadnul, ale i ten obří mech na projekci dal na vědomí, že tady někdo do zblbnutí koukal na videoklip k "Pts.Of.Athrty".

V úhrnu to ale bylo vystoupení, na kterém bylo vidět, že se kapela a zejména její frontman snažili. Lepší než v německy mluvících státech to nebylo, ale ve srovnání se staršími koncerty na našem území z toho Bring Me The Horizon v roce 2023 vyšli vítězně. Kdo měl před začátkem večera obavy, může po jeho konci zahlásit, že si skupina získala zase o fous větší respekt než dříve.