Gabrielle Aplin je na "Phosphorescent" svá i nesvá

11.02.2023 09:00 - Honza Balušek | foto: Never Fade Records

Britská zpěvačka Gabrielle Aplin si největší slávu užila hned s první deskou "English Rain". Aktuálně se prezentuje již čtvrtou řadovkou "Phosphorescent", na které sice připomíná mnoho svých různých kolegyň, ale i přesto nadále nezapomíná být hlavně svá.
8/10

Gabrielle Aplin - Phosphorescent

Skladby: Skylight, Never Be The Same, Good Enough, Anyway, Wish I Didn't Press Send, Take It Easy, Don't Know What I Want, Call Me, Half In Half Out, Mariana Trench, Don't Say
Vydáno: 6.1.2023
Celkový čas: 37:38
Když svou kariéru začnete reklamní coververzí, jako se to před deseti lety stalo Gabrielle Aplin, která s "The Power Of Love" původně od Frankie Goes To Hollywood dobyla spousty hitparád, může se stát, že tím vaše sláva i skončí. Rodačka z anglického města Chippenham později sice již žádného velkého komerčního průlomu nedosáhla, zato však během svých tří alb zrála jako skladatelka i zpěvačka. A její nová, čtvrtá dlouhohrající studiovka nazvaná "Phosphorescent" ji zastihuje ve formě.

Je na ní poznat, že Gabrielle Aplin není jen pěkná tvář, která interpretuje cizí písně, ale skutečná písničkářka, tedy anglická singer-songwriter, ne jen holka s akustickou kytarou, jak je pojem chápán v češtině. Kromě skládaní a zpěvu ovládá i klavír a kytaru, takže pro ni není problém natočit desku, která odráží to, co ona sama opravdu zamýšlela.

A na novince bez problémů ukazuje, jak velký záběr má. Nečekejte v žádném případě, že kolekce zní v jednom duchu, právě naopak. Třicetiletá pěnice si v jedenácti písničkách bere inspiraci z mnoha žánrů a svých kolegyň. Mnohdy tak někoho více či méně připomíná, zároveň je ale stále svá.

Žánrové rozpětí hezky ilustruje první a poslední skladba z "Phosphorescent". Zatímco úvodní "Skylight" míří až někam do hájemství popové podoby Norah Jones, finální "Don't Say" se místy dotýká až trancového nebe. Podobně tanečně zní i "Never Be The Same", která ale díky zvonivé akustické kytaře a dupáku připomene třeba takové The Lumineers. "Call Me" a "Anyway" se zase díky použitým sborům otřou o gospel.

Až ke kořenům se Gabrielle obrací v "Don't Know What I Want", kde si vystačí pouze se španělkou, a v "Mariana Trench", v níž se doprovází pouze na klavír, a vrací se tak k samé podstatě songů. Aranžérsky je album sice každý pes jiná ves, ale aspoň zpěvačka nemá šanci nudit, protože kromě silných melodií, které upoutají na první poslech, se v písničkách stále něco děje.

Je jasné, že Gabrielle Aplin se svou čtvrtou řadovkou už nebude bourat hitparády. To ale vůbec nevadí. Kdo si ji najde, bude odměněn silnou, hudebně barevnou a přitom posluchačsky více než přítulnou popovou nahrávkou umělkyně, která ví, co chce.


NÁZORY

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY