Litoměřický kořen je festival tak akorát. Nepatří sice k těm největším, ale také má už daleko k začátečnickým minifestiválkům. K největším plusům patří určitě propracovaná dramaturgie, která se nebojí riskovat s neznámými jmény, zajímaví hosté ze zahraničí, domácké prostředí a neopakovatelná atmosféra. Akce nemá větší výkyvy v návštěvnosti, svou cestu si sem každoročně najde zhruba necelá tisícovka diváků (letos asi devět set), což mi v kalendářové konkurenci sice odlišně programově pojatého, ale stále expandujícího a několikanásobně většího kolegy Rock For People připadne až obdivuhodné.

Své dramaturgické schopnosti prokázal autor festivalu Michal Hanzl, jehož agentura Modrý z nebe akci pořádá, i letos. Přestože letošnímu ročníku předcházelo uvádění areálu letního kina do původního stavu po loňských povodních (při nichž z vody zůstala trčet jen promítací kabina v nejvyšším bodě areálu, jehož většina se tak ocitla několik metrů pod vodou), tedy "trochu jiné starosti", ze svých nároků na program neslevil ani o pověstnou píď. Jediným ústupkem bylo - díky tomu, že tradičně využívané dny volna vyšly letos přesně na víkend - zkrácení festivalu o jeden den.

I kdybych býval byl na místě po celou dobu trvání, určitě by nebylo kamarádské k vlastnímu organismu absolvovat úplně všechna vystoupení, i když teoreticky to téměř možné bylo. A tak jsem přišel třeba o Rudovous, se kterým zaskakoval kytarista z Neočekávaného dýchánku, o ukrajinské Aktustic, což je vedlejší projekt u nás již docela známých Haydamaky, či nový sólový program Vladimíra Václavka, který je prý oproti jeho spolupráci s Ivou Bittovou či velmi akademicky pojaté skupině V.R.R.M. dost folkový a překvapivě plný vulgarismů. Ale i to, co jsem si ujít nenechal, stálo za to.

Jednoduchý, textově dadaisticky pojatý alternativní rock teplické party Radost ihned prozradil, kdo v publiku má smysl pro humor a kdo si to o sobě jen myslí. Navíc oproti nedávno vydané desce si posluchači mohli vychutnat i vizuální stránku, která rozhodně není zanedbatelná. Potěšil i loňský objev, brněnská parta okolo dvaceti Budoár staré dámy. Doufám, že dotyčná nezpychne, když pronesu svůj rezolutní názor, že v osobě jejich kytaristky a zpěvačky Marty Svobodové má česká hudební scéna nástupce takových jmen jako jsou Wanek, Topol, dámy ze Zubů nehtů a několika dalších. A rozhodně jsem zvědavý na další vývoj téhle kapely. Největším mým osobním překvapením letošního ročníku byl blok brněnských Čankišou. Dosud jsem s nimi měl čest jen z desky a z TV a zodpovědně mohu prohlásit, že to je jen hodně slabý odvar toho, co předvádějí naživo. Jejich rytmická world music (v sestavě nenajdete ani kytaru, ani klávesy, ale zato vedle dechů a perkusí nezvyklou mandolínu) perfektně šlape, obloukem se vyhýbá jednotvárnosti, chrlí nápady a při vší živelnosti nepostrádá perfektní instrumentální provedení. To spolu s nasazením, nadšením a občas až na hranici křečovistosti balancující pódiovou show bylo silnou devizou i u plzeňských vyznavačů ska Tleskač. Ti si možná trošku sami sobě škodí svou žánrovou ortodoxností, také texty se příliš chlubit nemohou. Ale hopsá se na ně dobře, máte-li chuť. Ty syčáci aneb trio v čele s Petrem Vášou s sebou nepřivezli avizovanou baletku, ale zato odehráli velmi povedené vystoupení, téměř až best of ze svých tří dosavadních desek. Příjemným zjištěním je skutečnost, že zatímco na počátku byl Váša-showman a jeho dva citliví a v koutech se krčící doprovazeči, nyní máme před sebou trio tří osobností, kde nikdo nikomu nesekunduje a kde z kytaristy Petra Zavadila vyrostl Vášovi adekvátní komediant, zatímco basista Tomáš Frőhlich je seriózní obal klubka čertíků.

Už jsme doma si přivezli jako hosty tři sboristy a fagotistu. Určité zpestření to bylo, ale - abych se opakoval - jejich vývoj mi znepokojivě začíná připomínat některé z jejich kolegů, kteří staví jen na slávě let minulých, neboť nic jiného už nejsou schopni nabídnout. Nezbývá tedy než čekat na podzimní albovou novinku... a doufat. Slovenští, česky zpívající Tornádo Lue splnili všechna očekávání. Po loňském comebacku po pětileté pauze se znovu dostávají do formy, a i když největší hity pochopitelně nechyběly, páteř programu už tvoří nové skladby a potěšující je zákulisní informace, že právě v těchto dnech skupina domíchává svoji novou, třetí desku. O tom, že invence jim nechybí, svědčily dvě hodně zajímavé coververze - světová klasika u nás známá s textem "Nebeští jezdci" a hodně divoce pojatý asi největší hit skupiny Blondie. Ovšem největší hvězdou letošního ročníku se pro mě stali francouzští hosté Retire Tes Doigts. Předvedli z arabských a orientálních kořenů vzešlou world music, zahranou ovšem ve zběsilém ne punkovém, ale přímo hardcorovém tempu. V sestavě akustická kytara (když zpívající kytarista přetrhl čtvrtou strunu, přestal jsem to počítat...), kontrabas, bicí a multiinstrumentalista střídající housle, akordeon a dechy publikum smetli strhující jízdou, ze které po celou dobu neslevili. Naprostým úletem letošního ročníku bylo vystoupení performační skupiny Markantní úbytek mechanických krtků. Kdo neviděl, neuvěří. A nebo si snad dovedete jen představit někoho, kdo krom podivných kostýmů používá v sestavě (nejen na ozdobu!) i dudy a bagr? Nelžu! Viděl jsem leccos, ale kapelu s bagrem ještě ne. Brněnští Swordfishtrombones, kteří spíš než Toma Waitse, jehož si vypůjčili v názvu, vycházejí z nostalgických kytarovek a v pomalých pasážích nemají daleko třeba k Tindersticks, byli v půlnočním čase příjemným balzámem.

Jo... a taky bylo pěkně hnusné počasí, několik kapel propršelo, když jste se chtěli pořádně najíst, museli jste zajít do města, protože stánkaři opět od loňska nepochopili, že dva dny o klobásách a hranolkách vydrží jen ten, kdo si chce pořídit dobrovolně žaludeční vředy... ale ne že by to nějak vadilo, a ne že by to té až idylické atmosféře lesoparku, uprostřed kterého letní kino stojí, jakkoliv uškodilo. Kořen je zkrátka Kořen - tomu, kdo tam nebyl, těžko vysvětlovat.

Litoměřický kořen, Letní kino Litoměřice, 4. - 5.7.2003