Dvojice pánů Walter Becker a Donald Fagen existuje na hudební scéně pod jménem Steely Dan již více než třicet let (debut "Can't Buy A Thrill" vyšel v roce 1972), ovšem trvalo dvacet roků, než vydali minulou řadovou desku "Two Against Nature", za níž ovšem obdrželi čtyři Grammy (mimo jiné i Album roku 2000). Dvě desetiletí mezi lety 1980 a 2000 bylo vyplněno prací pro jiné interprety, sporadickými koncerty, výběrovkami a sólovými deskami, takže nynější tříletý interval mezi "Two Against Nature" a právě vycházejícím albem "Everything Must Go" (ano, takto se před pár lety jmenovala i báječná deska Manic Street Preachers) musí být pro posluchače skupiny velmi potěšitelný, jakož i fakt, že od Steely Dan zase dostali to, co čekali.

Od prvních tónů úvodní skladby "The Last Mall" je posluchači jasné, kde se bude následující necelou třičtvrtěhodinu nacházet - na jazzrockovém dýchánku. Steely Dan to mají zmáknuté - nepokrytě vyznávají lásku jazzu, cítí se v něm velmi dobře, skladby jsou jemně propracované a hudebníci mistrovští. Citlivě pracují s funky ("Godwhacker", "Green Book") a ačkoliv písně nejsou nijak extrémně dlouhé, je v nich dost prostou pro sóla. Úměrně hudbě Becker s Fagenem i v textech s nadhledem projevují své životní zkušenosti a není jim cizí ani jemná ironie a sarkasmus ("Things I Miss The Most").

Dvousečnou zbraní desky je její téměř konstantní nálada a studiový perfekcionismus. Smíte si tedy lebedit, pokud nikam nespěcháte, chcete měkké tóny a něco chytrého od mužů v nejlepších letech. Pro čtenáře Brava Steely Dan rozhodně nejsou - ten by se musel osypat snad i při nejpopovější skladbě, docela veselé a letní "Blues Beach", jež třeba může připomenout Beckovy falzetové výboje na "Midnite Vultures". Přelepka na krabičce "Pouze pro intelektuály" by vůbec nemusela být od věci a berte to, prosím, jako ocenění alba.