Jedna z nejosobitějších formací na naší hudební scéně, Pavla Milcová a Peter Binder, si ke křtu svého druhého společného alba (pro Milcovou již třetího, počítáme-li "samizdatový" debut "Benighted" s kapelou One Off z roku 1995) "Apollo 14" vybrala prostor známého pražského Jazz Clubu v Železné ulici. Ten je již několik let jejich domovským přístavem a místem pro takto neobvyklou hudbu jako stvořeným.

V programu jsou tito výjimeční umělci uváděni jako "vocal original music", a je-li vůbec možné jejich tvorbu nějak zařadit, pak lepší označení asi nenajdeme. Skladba večera se co do repertoáru - až ne jednu výjimku související s oficiálním představením nové desky - nijak nelišila od běžného koncertu, čili všichni, kdo mají jejich hudbu rádi, si mohli přijít na své. Oběma aktérům, zejména však Pavle Milcové, která svou živelností (a nejen tou, viz dále) pódiu jednoznačně dominovala, se navíc podařilo od počátku vyvolat zvláštní atmosféru, která dala jejich písním netradiční, trochu tajemný rozměr. Křest alba proběhl naštěstí velmi střídmě za účasti vydavatele a stylově (název "Apollo 14" si o to sám říkal) za zvuků ústřední melodie ze Star Wars. Během večera zaznělo celkem devatenáct písní, tedy pokud autora těchto řádků paměť neklame, přičemž obě desky byly zastoupeny rovnoměrně šesti písničkami. Zbytek tvořily písně starší (např. "My Country"), lidové či již tradiční - ale stále strhující - Gershwinova "They Can't Take That Away From Me". Jak jsou pravidelní návštěvníci koncertů zvyklí, večer prakticky neměl slabších míst a to se nedostalo na některé vyslovené hitovky z prvního CD "Pavla Milcová & Tarzan Pepé" ("Ještě že nejsou andělé", "Mniši a rytíři", "Petře!"). Oba protagonisté podali i na svá měřítka vynikající výkony. Milcová zpívá koncert od koncertu lépe a uvolněněji, stále častěji si může dovolit přejít až k jazzovému výrazu (ve svém osobitém pojetí); k tomu je nutno připočíst fakt (který pánská část publika asi potvrdí), že na pódiu opravdu dobře vypadá a osobně si kladu otázku, kde - coby "alternativní umělkyně" - bere peníze na špičkového vizážistu, či zda se mi to nezdá a opravdu mládne. Divák je neustále na pochybách, je-li skutečně tak zvláštní (výstřední?) či "jenom" ví, že se na to příjemně dívá; asi ideální kombinace.

Kapitolou sama pro sebe je kytara Petera Bindera (nutno dodat, že u některých písní zasedl i ke klavíru). Jeden z nadšených diváků se nechal po koncertu slyšet, že když má Milcová jeho, nepotřebuje už žádnou kapelu. A skutečně, jeho schopnost dostat ze svého nástroje širokou škálu zvuků, od těch na samé hranici postřehnutelnosti až po ty běžně označované jako rockové, snese nejpřísnější měřítka, a to nikoli pouze v našich podmínkách. Vše navíc hraje se samozřejmostí, která jenom dokazuje, proč patří mezi nejvyhledávanější studiové hráče u nás. Asi nejcennější je však absence byť i jediného tónu, který by byl navíc a měl pouze předvést, jak mistrně ovládá svůj nástroj. Taková uměřenost se často nevidí (tedy neslyší) a je jedním z poznávacích znamení Binderovy kytarové hry.

Milcová s Binderem tvoří téměř ideální dvojici, jejich talenty se skvěle doplňují, spontánnost jednoho vyvažuje konzervativní (v dobrém smyslu slova) přístup druhého. Fanoušci originální hudby mohou jenom doufat, že je spolupráce bude bavit natolik, aby i nadále zůstali sice trochu neuchopitelným, ale o to vzácnějším zjevením ve středoevropských hudebních končinách.

Pavla Milcová + Peter Binder, Jazz Club Železná, Praha, 1.7.2003