No, nový... Jádro, tedy sestava Ivo Cicvárek, bubeník Radim Grünwald a baskytarista Jakub Lutner, je totožné s kapelou Velký svět (stejnojmenné album jí vyneslo nominaci na cenu Anděl). Nový je kratší název a zároveň širší pole, které muzika zabírá. Jak výstižně popisují tiskové materiály vydavatelství, "Morytáty a romance" jsou nahrávkou s atmosférou, "jako když se nad ránem u hořící pneumatiky potká starý tramp s folkařem a hiphopperem, pustí si na otlučeném magneťáku rockovou klasiku a ryvolovky a zalomí palec, až praskne kost".

V tomhle Cicvárkově hudebním světě se potkává spousta vlivů a spousta hlasů, nepřestává v něm ale bít srdce chytrého folku, v němž se tomuto sedmačtyřicetiletému muzikantovi s úspěchem daří vyhýbat se nástrahám v podobě klišé a textové vyprázdněnosti.

Na zmíněnou základní trojici (Ivo Cicvárek je v tomto případě autorem textů, v některých skladbách zpívá a prakticky všude se postaral o klavír a samply) se nabaluje početná skupina hostů. Ti zvuk obohacují nejen na postech zpěváků, ale svou troškou přispívají i jako hráči. Nepřeslechnutelný je, zejména ve druhé polovině alba, kytarista Norbi Kovács, atmosféru francouzských šantánů v songu "Róza" doplnil akordeon Nikolaje Petruka, dvě písně osvěžil Michal Grombiřík s cimbálem.

Klíčový je i výběr vokalistů, skladby, v nichž hosté dominují, jsou jim jasně ušity na tělo. "Ostrovní romance", v níž zpívá Robert Křesťan, by tak bez potíží zapadla na kteroukoliv desku Druhé trávy. Veronika Bartošová je v roli unavené manželky/partnerky v "Jak bys mě miloval" tak akorát teatrální, ale přitom skvěle uvěřitelná, když svému protějšku předhazuje jedno paradoxní kdyby za druhým ("Jak bys mě miloval / kdybych teď zahodila rtěnky / smrděla po pivu a kouři / a po rybách a mužským potu"). A stejně tak Darek Neumann, který "Baladu o poslední bouři" podává s patřičnou dávkou životem ošlehané zkušenosti. Hosté jsou tu integrální a nezbytnou součástí celku, nikoliv jen samoúčelným lákadlem či ozdobou.

Živo překračuje očekávatelné hranice stylu. Když tu například zazní retro-popová "Balada z osmdesátek", je v tom nejen nostalgie po mládí, ale i rýpnutí do toho, jak by snad měl takový folk znít. Ostatně tradiční představy bourá i dominance klavíru a vůbec podstatně širší zvuková paleta, s níž se v jednotlivých písních potkáváme.

Klíčem ke všem songům jsou ale texty - z nich všechno vychází a právě ony ovlivňují výsledný tvar. A Cicvárek je umí. Nebojí se poetických obrazů a náznaků ("Prvněkrát"), nabízí chytré hrátky se slovy ("Neber mi, prosím tě, ticho / západní slunce / nouzový východ / neber mi, prosím tě, neber / jižní kříž, půlnoční sever"), zároveň ale jeho verše neutíkají k duté abstrakci a okouzlení slovy, ale vždycky jsou takříkajíc o něčem: o životě, o lidech, o starostech, radostech a tenkém momentu, kdy se z romance stane morytát.

"Morytáty a romance" není albem jednohubkou. Při nepozorném poslechu může velmi snadno prošumět. Jeho jednotlivé vrstvy se odhalují postupně - napřed nalákají výrazní hosté, pak se postupně začne vyjevovat neortodoxní ustrojení nahrávky, melodické nápady, instrumentace, texty. A nakonec vše splyne do jednoho harmonicky hrajícího celku, který trochu doplácí na svou vlastní skromnost a jakousi uzavřenost. Stojí ale za to se do něj ponořit a nechat ho růst.