Nacházíte se v období, kdy na jednu stranu už tvoříte novou desku a na stranu druhou se ohlížíte. Vydáváte totiž živák "Vila Live" z červnového koncertu ve Werichově vile. Převažuje ve vás spíše rekapitulace, nebo pohled do budoucnosti?

Asi od obojího trochu. Živák jsem plánovala už hodně dlouho. Když v roce 2020 vyšlo album "Dopisy", věděla jsem, že příprava dalšího materiálu bude trvat několik let. Mám za sebou dvě silné studiovky - "Čtyřicítku" a právě "Dopisy". Obě jsou stále živé a fungují jako základ mého současného repertoáru. Necítím proto tlak, že bych nutně musela hned přijít s něčím novým. Naopak je pro mě důležité, aby deska byla opravdu kvalitní, stoprocentní, bez vaty, aby každá zařazená písnička měla důvod na ní být. Letos jsem si řekla, že k ní dospěju třeba za dva tři roky, a tak mezitím natočím a vydám některé ze svých vystoupení s klavíristou Petrem Maláskem, se kterým jsem na turné "Ve dvou" koncertovala posledních pár let. Volba ale nakonec padla na projekt, který naopak letos začal - "Vila Tour".

Je to tedy rekapitulace i nový začátek v jednom?

Ano, přesně tak. Opravdu se tím albem ohlížím, uzavírám určitou kapitolu této velmi blízké spolupráce s Petrem Maláskem. Na koncertě ve Werichově vile mě navíc vedle něj doprovázel ještě kytarista Josef Štěpánek, který se mnou hraje také už spoustu let a je pracovně mým nejbližším člověkem. Výslednou nahrávku vnímám jako svoje best of odehrané s těmito skvělými muzikanty. Jsme už perfektně sehraní, repertoár máme pod kůží a lidsky si také sedíme. Věřím, že to všechno je na albu poznat a slyšet.

Zkoušela jste krom Werichovy vily natočit i jiné koncerty?

Ano, natáčeli jsme po celý rok 2022, například v Jazz Docku, odkud jsme nakonec použili několik bonusových songů pro digitální vydání alba. Ve Werichově vile si ale sedlo všechno, takže nebylo co řešit a rozhodla jsem se tento koncert použít jako základ fyzického nosiče. Jde o celkem čtrnáct písní.

Koncept vaší "Vila Tour" je poměrně netradiční - hrajete na místech, kde se obvykle koncerty nekonají. Jak vás tato myšlenka napadla?

Může za to covid. Někdy v zimě jsem seděla zavřená u sebe doma v kuchyni, byly jsme s dcerou samy, odstřižené od svých kamarádů, počasí a nálada nic moc, a tak jsem se trochu zasnila. Představovala jsem si, že je červen, jsem na večírku na zahradě u nějaké nádherné vily, s rodinou, přáteli a jenom tak si povídáme. Můžeme se obejmout, dívat se jeden druhému do očí, zkrátka takové základní věci, kterých jsme si najednou začali víc vážit. A tak jsem přemýšlela, jak si zážitky tohoto typu do života přidat. Navíc jsem tušila, že až se začne zase koncertovat, bude v divadlech a klubech přetlak, než se odehrají všechny několikrát odložené akce. Říkala jsem si, že by bylo dobré vytvořit si nějaká vlastní koncertní místa. Mám moc ráda architekturu, staré, nové i různě opravované domy, a tak to do sebe vše začalo zapadat.

Jak tento nápad přijali majitelé a provozovatelé vil, když jste je s ním oslovila?

Zatím to všichni vítají, je to pro ně nový druh zážitku, který mohou ve svém prostoru nabídnout. Nejdřív jsem se trochu bála délky programu, který trvá čtyři hodiny. Lidé přijdou, dají si welcome drink a trochu se porozhlédnou po vile. Pak se jich ujme průvodce, který jim řekne něco o historii objektu. Častokrát to jsou velice zajímavé, byť mnohdy smutné příběhy. Zrcadlí se v nich etapy našich dějin - období válek, první republiky, komunismu. Příběhy vily se pak během koncertu protínají s těmi obsaženými v mých písních, což dává vystoupení úplně jiný rozměr. A ukázalo se, že délka večera vůbec není na škodu, návštěvníci se napřed uvolní, naladí, na koncert jsou potom už koncentrovaní a po něm si ještě všichni můžeme v klidu sednout a celý večer nechat doznít. Říkám tomu čtyřhodinové lázně uprostřed pracovního týdne. (smích) Příchozí to oceňují a cítím, že zájem o koncerty tohoto typu se zvedá. Na příští rok už mám domluvených několik dalších vil. Chtěla bych, aby to byly takové specialitky, pět šest vzácných akcí ročně.

Podle jakých kritérií jste jednotlivé stavby vybírala?

Nejprve jsem šla po těch, které jsou trochu známé a o kterých jsem věděla, že by se do nich řada lidí ráda podívala. Vnímám koncept "Vila Tour" i jako podnět k cestování - například někdo z Ostravy si může říct, že do Werichovy vily se chtěl vždy podívat, k tomu má rád moji hudbu, a tak spojí návštěvu objektu s mým koncertem a výletem do Prahy. Záleželo i na ochotě provozovatelů a jejich rychlé reakci, díky tomu jsme měli čas vše zrealizovat. Přála bych si, aby to byl dlouhodobý projekt a aby se mi dařilo nacházet stále míň známá a o to speciálnější místa. Aby už lidé počítali s tím, že jdou na něco trošku objevného, a podle toho ke koncertům ve vilách přistupovali. Ráda bych zavítala i na místa, která jsou hůř přístupná. Návštěvníky by to nutilo sednout do aut a z pohodlí měst odjet někam do odlehlých končin, protože by věděli, že výsledný zážitek za to bude stát.

Předpokládám, že vámi vymyšlený koncept obnáší oproti běžným koncertům řadu organizačních starostí navíc. Co vše je třeba zajistit, abyste mohli v takových objektech hrát?

Je toho hodně. Ne ve všech vilách mají židle, stoly, záchody nebo třeba skleničky. Ani aparatura není všude - ta vlastně zatím nebyla nikde. To, co chybí, tam musím na vlastní náklady nechat dopravit. Celé by to navíc mělo dávat smysl i ekonomicky, což není vždy snadné. Divácké kapacity vil bývají malé a z něčeho se akce zaplatit musí. Proto teď hledám partnery, kteří by projekt podpořili - zatím jsem tím hlavním donátorem já. (smích) Nechci totiž prodávat vstupenky za tři tisíce korun a dělat z toho snobskou záležitost. Vstupenky sice jsou dražší, ale odpovídají ceně například jedné hodinové masáže. U mě za to dostanete čtyřhodinový program s několika zážitky v jednom.

Zmínila jste, že živák je svým způsobem vaše best of. Řekla byste, že se zařazené písničky po letech živého hraní nějakým způsobem posunuly?

Ano, a to mě právě moc baví! Nejvíc se posunuly v interpretaci, ta prochází neustálým vývojem. Pořád se snažím pracovat na výrazu, vychytávat detaily, zkrátka podávat jednotlivé texty líp a líp. Někde došlo ke změnám v tempu nebo ve frázování, písničky tím dostaly jiný tvar. Díky tomu, jak jsme se na sebe s Petrem Maláskem i Pepou Štěpánkem hezky napojili a jsou mi absolutní oporou, mám naprostý klid věnovat se právě interpretaci. Přináší mi to větší prostor vyprávět příběhy, předávat emoce a naplno se do textů ponořit, zkrátka dosáhnout pravdivějšího sdělení. Kolikrát se vedle nich na koncertech i sama dojmu, protože dávají skladbám vždy přesně to, co potřebují. Nejenže jsou skvělí instrumentalisté, ale ještě k tomu muziku úžasně cítí. Nepotřebují exhibovat, vědí, kdy se má hrát potichu i kdy má jít dynamika naopak nahoru. Tohoto svého citu využívají bezezbytku. Považuji je za opravdové mistry a jsem hrdá na to, že mám zrovna tyto dva muzikanty na svojí živé desce.

Mluvila jste o tom, že základem vašeho koncertního repertoáru jsou dnes hlavně alba "Čtyřicítka" a "Dopisy". První jmenované vyšlo v roce 2016, to druhé o čtyři roky později. Když se v průběhu let vyvíjel způsob jejich interpretace, našla jste v textech během toho času také nějaké nové významy?

Do každého textu si potřebuji projektovat svůj vlastní příběh. Nesnažím se až tak o to pochopit, co chtěli říct například Michal Horáček nebo Lukáš Pavlásek, když slova psali. Příběh, který zpracovali, se musí alespoň částečně protnout s nějakým mým vlastním zážitkem, aby to bylo autentické a pravdivé. Kdyby mi námět nebyl blízký, asi bych písničku ani nepřijala. Pokud bych zpívala text, kterému nerozumím nebo k němu nemám co říct, pak se to přece nemůže nikoho dotknout. Snažím se vždy i o ten druhý plán. A například některé skladby z alba "Čtyřicítka" pro mě postupně s novými událostmi - často smutnými - skutečně získávají trochu jiný rozměr.

Které z nich to jsou?

Například "Už se kácí v našem lese". Tu mám teď spojenou se svou kamarádkou, která zemřela před dvěma lety. Najednou je to pro mě velice osobní příběh. Stejně tak nešťastné konce vztahů vedou u některých písní k tomu, že si je začnu projektovat trochu jinak. A teprve nedávno mi došlo, co myslel Michal Horáček v songu "Poslední noc" slovy: "Zas do tmy svítí velký vůz slavně jak epoleta / Na velkém božím rameni zas vzplanou hvězdy léta." Dřív jsem za tím zkrátka viděla rozjasněnou noční oblohu a cítila tu atmosféru, ale neuvědomila jsem si, že souhvězdí, o kterém zpívám, skutečně vypadá jako epoleta (nárameník důstojníků - pozn. redakce) dosedající na rameno. (smích)

Může to být tím, že pro vás tato pasáž dříve nebyla tak důležitá a soustředila jste se na jiné části textu?

To je pravda. Michal mi text poslal v době, kdy jsem měla vztah, a než jsem písničku nahrála, do puntíku se stalo to, co popisuje. Přítel se se mnou rozešel den před tím, než jsem šla do studia. V textu mimo jiné stojí: "Co když ty, lásko půlroční, jsi dneškem plnoletá..." - a my spolu skutečně byli něco málo přes půl roku. Tehdy jsem váhala, zda do studia ve svém stavu vůbec jít, jsem emocionální člověk a byla jsem úplně rozsekaná. Nakonec jsem sebrala poslední zbytky sil a na natáčení dorazila. Zazpívala jsem písničku tak, že jsme ji na desce nechali beze změny. Občas se mi na nahrávce chvěje hlas, ale to je přesně emoce, která ve skladbě měla být a kterou bych tam v jiném rozpoložení nejspíš nedostala. I my interpreti žijeme svoje osobní životy, které se do výsledku promítají.

Když stojíte na pódiu a zpíváte, stíháte v sobě prožívat i tyto vlastní příběhy a vkládat do interpretace emoce z nich plynoucí?

O textu přemýšlím, když se ke mně dostane, když se na písničku teprve připravuji. Svoje příběhy a emoce si do ní vkládám v tento čas. Při koncertu už vidím spíše jen takové asociace a obrazy. Dobře vím, co mám s jednotlivými slovy spojené, a to mi zároveň pomáhá si text zapamatovat. Přirovnala bych to k různým mnemotechnickým pomůckám. Některé písničky trvají i kolem pěti minut, takže pokud se plně koncentruji, mám čas na to si konkrétní emoci navodit a ponořit se do ní. V některé dny to jde líp a v jiné hůř.

Vedle vlastního repertoáru zpíváte občas i některé songy Hany Hegerové. Bylo pro vás těžkým úkolem uchopit po svém skladby, které všichni známe v interpretaci takto nezaměnitelné umělkyně?

Určitě ano. Hana Hegerová byla mimořádně výraznou osobností s tak charakteristickým projevem, že všichni máme její písně zaryté hluboko v paměti právě v jejím podání. Moje letitá zkušenost říká, že jediný způsob, jak k nim lze přistoupit, je zcela po svém. Vzít si jenom text, zapomenout na všechno ostatní, a zase si tam dosadit ten svůj vlastní příběh. Dnes už přehnaný respekt nemám, ale když mi poprvé Michal Horáček nabídl "Všechno nejlepší", která je navíc velice expresivní, nejdřív jsem nevěděla, jak na ni. Tehdy jsem v sobě tuto polohu ještě vůbec neměla rozvinutou.

Jak jste se s ní sžívala?

Koupila jsem si lahev vína a průběžně, jak jsem ji pila, se u toho nahrávala. (smích) Hledala jsem míru uvolněnosti, která je hraniční a která do písně patří. Nechtěla jsem, aby to vyznívalo trapně, jako kdybych hrála opilou. Pomohlo mi to, tu hranici jsem našla. S dalšími písničkami už to bylo snazší, vybírala jsem ty, které mi byly něčím blízké, se kterými se můžu ztotožnit, protože jejich příběh jsem v nějaké podobě zažila. Například "Píšu vám, pane, v rozpacích", "Vana plná fialek" nebo "Táta měl rád Lídu Baarovou" - ta se, mimochodem, také dostala na živák. Zase se vracím k tomu, že je to částečně uzavření jedné kapitoly, protože právě Petr Malásek, se kterým jsem v posledních letech tak často vystupovala, měl s Hanou Hegerovou velmi úzké pouto, spolupracoval s ní po velkou část svého profesního života. Teď už cítím, že chci její písně v repertoáru začít postupně ubírat a přidávat ještě více svých. S připravovanou novou deskou mi totiž přibude dalších zhruba deset skladeb, a s některými starými se budu muset rozloučit.

Nová řadovka se tedy už přece jen pomalu formuje? Mluvila jste o tom, že byste ji chtěla vydat až někdy za dva až tři roky...

Ano, ale tu myšlenku jsem nedokončila. (smích) Myslela jsem, že na další album je skutečně čas. Jenže mezitím mi Petr Ostrouchov poslal zhudebněné krásné texty Václava Hraběte a Tomáše Belka, další dvě nádherné písně mám od Petra Linharta. Jednu novinku už na koncertech hrajeme. Najednou to tedy vypadá, že album bude už příští rok. Řekli jsme si, že není na co čekat - zkusíme materiál do jara posbírat a dokončit a na podzim ho vydat. U hudby to není stejné, jako když se staví dům, člověk nikdy dopředu neví, jaké nápady a v jakém množství mu budou přicházet. Teď do toho ale jdeme s tímto záměrem. Paradoxně se mi tedy se živákem nová deska přiblížila. Pořád je to určitě lepší varianta, než kdybychom museli tápat, co na ni vlastně dát. Je to poprvé, kdy už v této fázi cítím, že všech sedm rozdělaných věcí tam opravdu může být. To se mi nikdy předtím nestalo.

Můžete už trochu naznačit, v jakém duchu se připravovaná kolekce ponese?

Přála bych si mít ji více energickou. Ne že by měla být rocková, to vůbec ne, ale chtěla bych, aby byly songy svižnější, električtější, abych se místy vrátila ke kořenům. Schválně říkám "chtěla" - takto jsem si to totiž plánovala i před "Dopisy" a pak jsme si ve studiu dělali legraci, že nahráváme další pomalou věc. (smích) Říkám, co bych chtěla, ale jak to skutečně dopadne, to je věc jiná. Přesně tohle na muzice tolik miluji - že počáteční plány nakonec můžou dopadnout úplně jakkoli. Čím jsem starší, tím víc platí, že cesta je pro mě cíl. V mládí mi záleželo hlavně na tom, aby bylo album úspěšné. Šlo mi o ten konec, zatímco teď si víc užívám proces výroby. A když je deska hotová, zkrátka ji předám dál mezi lidi. Písničky si pak žijí vlastním životem a já už u toho nejsem.

To přece není úplná pravda. Váš hlas se stává neodmyslitelnou součástí osobních příběhů, které si pak v této fázi do písní pro změnu projektují posluchači.

A to je úžasné a nesmírně si toho vážím. Lidé si berou moji hudbu do svých životů a prožívají s ní svoje radosti a starosti. Kolikrát mi píšou, v jakých situacích jim pomohla. Například jedna paní mi děkovala za to, že jí moje písničky dodaly sílu, když ležela s covidem na přístrojích. Takové příběhy jsou pro mě vždy velkou motivací. Ještě silněji to platilo právě během pandemie, kdy bylo celkově těžké nějakou motivaci najít.

Zpět k chystanému albu. Má už nějaké ústřední téma či náladu?

Nemá. V případě "Čtyřicítky" i "Dopisů" šlo o koncepční díla, tady mám pocit, že tomu tak nebude. Nejspíš to budou zkrátka silné písně. Pracovně zatím desce říkám "Padesátka", ale finální název zatím nemáme. Cítím, že jak život běží a zkušenosti přibývají, mám stále větší schopnost tyto zkušenosti převyprávět. Je ale možné, že až to všechno poskládáme vedle sebe, téma se nám samo ukáže.

Vedle sólových koncertů momentálně objíždíte republiku také se společným programem "Písně, šansony a dopisy" s Ondřejem Rumlem. Liší se repertoár těchto vystoupení od vašich samostatných akcí?

Ano, liší se. S Ondrou jsme spolu díky projektům Michala Horáčka strávili na pódiu řadu let. Zastesklo se nám po sobě a řekli jsme si, že spolu zase něco uděláme. Bohužel už mezi námi není Franta Segrado, ale věřím, že tam s námi v nějaké formě přítomen bude. Mluvila jsem o tom, že na svých koncertech už chci od písní Hany Hegerové pomalu upouštět, ale tady naopak na tvorbu Hapky a Horáčka navazujeme. Jsem za to ráda, protože skladby tohoto dua jsou skutečné klenoty a a jsem moc ráda, že je můžu zpívat v tomto programu.