Jaký jsi měla rok po koncertní stránce? A jak vzpomínáš na loňské léto, kdy jsi byla hostem letní šňůry Marka Ztraceného?

Turné s Markem bylo super, obrovský zážitek - nakouknout, jak věci fungují. Marek je showman a skvělý člověk. Mně to dalo obrovskou školu, zrcadlo, hodně moc jsem se od něj naučila. Koncerty jsem přes rok měla, často vystupuji na městských slavnostech, ale festivaly jsou velký cíl, kam bych se ráda dostala. Zatím je to na dobré cestě.

Před pár dny jsi publikovala odvážnou fotku, kterou jsi měla dva roky schovanou a neměla jsi odvahu ji zveřejnit. Teď jsi tu odvahu našla?

Náhodou jsem listovala telefonem a narazila jsem na tuto fotku. Nepřišla mi škaredá. Na mě je to moc odvážné, nikdy jsem nic podobného nepublikovala, ani se tak neprezentuju. Vím, že je to klišé, ale začala jsem se přijímat taková, jaká jsem. Mám v hlavě spoustu nedostatků, což není dobrý. Kašlu na to, prostě jsem taková. Chytila jsem odvahu a je mi jedno, s jakou odezvou se to potká.

U snímku stálo poselství: "Mějme se rády." Myslíš, že se rády nemáme?

Myslím, že je na ženy vyvíjen větší tlak: "Buď hezká", "Musíš být hezká, hubená"… - "Nemusím!" a jestli vyjdu do obchodu nenamalovaná, tak svět se nezblázní.

Když jsme spolu dělaly rozhovor před čtyřmi lety, ptala jsem se tě, kde se vidíš za pět let, a ty jsi mi řekla, že se sejdeme a budeme se povídat o čtvrtém albu. Na svém kontě máš jen druhé, tak kde se stala chyba? (smích)

To jsem měla asi velký oči, ale jsem ráda, že se vidíme teď u té druhé, a věřím, že se třeba za dva roky uvidíme u další.

Prý jsi netrpělivá, a když ti něco nejde hned, práskáš dveřmi. Jak to bylo s přípravou novinkové kolekce? Šlo to jako po másle?

Šlo to pěkně, ale byly chvíle, kdy jsi zavřená deset hodin ve studiu, a pořád jsem něco řešili s Vaškem (spoluautor a producent Václav Hoidekr - pozn. autorky), ať už texty nebo linku. Jak jsem netrpělivá, tak jsem chtěla vždy jít dál. Přišlo mi, že mi to stačí, ale Vašek to chtěl upravovat, aby to bylo ještě lepší. V tomto to bylo náročný, protože jsem se vždy držela, že čím rychleji, tím líp pro mě. Byla to pro mě škola, nakonec jsem mu dala za pravdu, že to chtělo vylepšit, čas a trpělivost. Učím se nejednat tak rychle, jak jsem zvyklá, ale zastavit se nad tím, přemýšlet, udělat to jinak.

Ve studiu ses v minulosti necítila moc dobře. Už se to zlepšilo?

Samozřejmě. Tím, že jsem byla u zrodu každé věci, od textu po hudbu, bylo to pro mě úplně něco jiného. Určitě se to zlepšilo a vnímám to jinak. Ke konci dne má člověk radost z práce. Mění se to u mě a nedívám se na to tak negativně. Naučila jsem se vnímat jinak čas strávený ve studiu.

Říkala jsi, že další deska bude mnohem více tematicky zaměřená, žánrová. Stalo se tak podle tebe?

Je víc kompaktnější než první, ta bylo opravdu barevná. Ale tím, že jsme na ní dělali jen dva a že jsme s Vaškem řešili každou písničku do hloubky, je výsledek daleko hlubší.

Prvotina se jmenovala "Zmatená". Už nejsi zmatená, nehledáš se?

Jsem zmatenější o něco míň. Už jsem se srovnala, takže nebude "Zmatená vol. 2". (smích)

Jak se daří být sama sebou a mít svůj rukopis?

Je to těžký. Když člověk vyšel ze soutěže, byl plný endorfinů a měl pocit, že na nic nemá čas a že to musí sypat, jinak se na něj zapomene. To je blbost, ale to jsem si uvědomila až teď. Došlo mi, že jsem dělala moc rychlá rozhodnutí, a teď jsem ráda, že uplynuly dva roky od debutu. Dala jsem si čas a jsem ráda, že jsem toho Vaška našla a že jsme si povídali o tom, kdo jsem. Našli jsme můj žánr, styl hudby, který mi sedí.

Nová studiovka má za sebou nezvyklý příběh: z jedné skladby vzniklo celé album. Právě Vašek se ti prý ozval, že má pro tebe písničku, a nakonec jste ve spolupráci pokračovali. Brala jsi ho od začátku vážně i přes to, že mu bylo pouhých devatenáct let?

Vašek mě oslovil dávno předtím, psali jsme si, teď se připomenul. Dali jsme jednu session, při které vznikla tři dema - "Jenom ty a já", "Do blba se dívat", "Náš příběh". Pro mě jako pro začínají autorku, která si řekla, že do toho půjde, že se do toho chce zapojit, to bylo inspirativní. Jsem ráda, že jsme se domluvili a vzniklo celé album. Je moc šikovný na to, kolik mu je a jak je mlaďounký.

Dříve jsi tvrdila, že skladatelské vlohy nemáš. Zbourali jste s Vaškem tímto tyhle mantinely?

Vaškem se to právě prolomilo. Měla jsem napsané kousky, které jsme poslepovali. Každý přišel s něčím, ať už s textem nebo s hudbou a společnými silami jsme je dopracovali.

Jeden song, dříve vydaný "Dívej se na mě", napsal Kamil Peteraj s producentem Martin Kavuličem. Jak ses k nim dostala?

Pánové mě oslovili s tím, že mají věc psanou na mě. Líbila se mi. Byla to pro mě čest, byla to příjemná spolupráce. Pan Peteraj je obrovský gentleman a moudrý člověk.

Tvoje album nás má povzbudit, utěšit, pohladit, rozesmát, rozplakat, dojmout i pobavit, jak stojí v tiskové zprávě. Co z toho převažuje?

Asi tam není nic, co by mělo převažovat. Tím, že je název "Svět je málo růžový", když se podívám, co se ve světě děje, chtěli jsme deskou doopravdy předat radost, lásku i to, že si člověk zavzpomíná na to, co bylo.

"Svět je málo růžový" - chápu dvojsmysl tvé oblíbené barvy versus to, co se poslední dobou děje ve společnosti. Dodává ti růžová na sebevědomí?

Můžeme to tak i nazvat. Už jsem se s tím sžila, i když jsem říkala v pár rozhovorech, že bych to změnila. Ale když mě barví, tak mě musí nejdříve odbarvit, to jsem na chvíli blonďatá. To je chvíle, kdy si řeknu, že růžovou potřebuju, je to součástí mě, vystihuje mě to a neměnila bych to.

Když už jsme u těch barev, teď trochu z jiného úhlu. Pobavilo mě, když jsi publikovala obraz, který jsi údajně namalovala při klipu "Dívej se na mě".

Na toto jsem naprostý antitalent, nemám na to cítění. Režisér Dušan mi říkal, že tam bude plátno a budu dělat čáry. Říkala jsem mu, že neumím kreslit a že to tam nesmí být vidět. Ani nevím, jaké barvy a tak. Naštěstí tam byla malířka Hula, která mi barvy namíchala, a ukázala mi nějaké kliky háky. Ale pak to byla čistá katastrofa, co jsem vytvořila. Na dráhu kreslení se rozhodně tedy nechystám.

Na desce máš duet "Náš příběh" s Markem Lamborou. Znáte se ze spolupráce při pohádkové písni "Tam za řekou" k fantasy pohádce "Princezna zakletá v čase"?

S Markem jsme se poprvé setkali a seznámili v show Tvoje tvář má známý hlas, ale to jsme jen prohodili slovo. Soutěžili jsme v jiných řadách, ale byla jsem tam tenkrát v porotě. Píseň "Tam za řekou" byla rychlovka. Když jsme s Vaškem dokončili ve studiu "Náš příběh", říkala jsem si, že by bylo hezké, kdyby to byl duet i tím, o čem to je, vztah, rozhovor mezi dvěma. Marek mě napadl zrovna, když jsem šla běhat. Neznali jsme se tolik, jen jsme o sobě věděli. Byl mi sympatický, taková čistá duše, tak jsem mu zkusila zavolat. On si původně myslel, že ho zvu na křest nebo že bude v klipu jen hrát, tak nejdřív ztvrdnul a říkal mi, že není zpěvák a že to nejsou jeho vody. Nenutila jsem ho, jen jsem mu řekla, ať si to poslechne, rozmyslí se a dá si čas. Mám hroznou radost, že to přijal, že mu to fakt šlo a jde.

K písni vznikl klip plný tance a milostného vyznání. Jak dlouho jste choreografii trénovali?

Měli jsme na to měsíc to nacvičit, ale bylo hrozně těžký spojit naše diáře. Zkoušek bylo asi osm. Reálně jsme se to naučili až na place, kdy jsme to jeli několikrát. Točili jsme celý den. Nikdo z nás nejsme profi tanečník, tanec máme rádi, ale ani jeden jsme dlouho netancovali.

Za choreografií stojí tanečnice Anna Šitnerová, která sama teď účinkovala i v klipu "Řeka" od Cocotte Minute. Jak se protnuly vaše cesty?

Seznámil nás režisér Jakub Mahdal. Hned jsme si sedly, stejné krevní skupiny, blázni. Vymyslela nám nějaké zvedačky, z kterých jsem měla obavy. Tak moc nám věřila, že nás do toho vyhajpovala. Skvělá učitelka a to, že tancuje jako bohyně, o tom se nemusíme bavit. Spolupráce s ní byla velmi příjemná.

Prošla jsi talentovými soutěžemi. Troufla by sis i na taneční, kdyby tě oslovili tvůrci zábavních pořadů?

To netuším, tam jsem ještě daleko.

Ale zpátky k některým písním. "Do jiný doby" - tady zpíváš, že by ses občas chtěla vrátit do jiných časů. Které by tě nejvíc lákaly?

Je to pojaté jako pohled na dva světy s nadsázkou, humorem, satira. Někdy bylo lépe tam, někdy teď. Ale říkám, že to nebude zas tak zlé. Každá doba má své plusy a minusy.

Písnička "Do blba se dívat" je o umění si odpočinout, zastavit se. Jak často si klid dopřáváš? A v jaké formě?

Písnička je o mně. Když mám volno, absolutně nemám problém vyložit si nohy na gauč, sjíždět nekonečný seriál a prostě do blba se dívat. Vypnout, užívat si den, jaký je. Nevylézt z postele, být v pyžamu celý den, zkrátka být sám se sebou.

Na jaký seriál aktuálně koukáš?

Teď na žádný, ale na Netflixu jsem koukala na krimi "Příběh Jeffreyho Dahmera".

"Scházíš" je song o tátovi, který ti zemřel při nehodě, když jsi byla malá. Jak na něj vzpomínáš?

Jedině v dobrém. Byly mi čtyři, když zemřel. Mám jen takové záblesky a z fotek si domýšlím. Písnička je za mě nejsilnější element desky.

"Budu při tobě stát" je věnována asi příteli, se kterým jsi zasnoubená. Je to zároveň tvůj manažer. Umíte oddělit pracovní část od osobní? Nemá potřebu ti diktovat i v osobní rovině?

Nedá se to oddělit, snažili jsme se o to, ale stejně to spadne do jednoho jako součást. Je to někdy těžký, protože potřebuju slyšet některý věci, názory od partnera, ne od manažera. Zároveň mu rozumím. Jsme spolu 24/7. Je to blázinec, ale máme se rádi.

Jak se ti žije v Bratislavě? Nemáš to trochu daleko k českým fanouškům, kteří jsou tvá cílovka?

Jsme v Bratislavě, jsme všude jinde než jenom tam. Pendlujeme mezi Prahou, Ostravou, Třincem. Nacestujeme se, přijdeme vyměnit kufry a zase jedeme dál. Jsme rádi, že se po covid pauze vrací vše do normálu.

Nenapadlo tě, že složíš slovenskou písničku?

Napadlo i nenapadlo, ale víc působím v Česku.

Na debutu jsi měla i song v angličtině. Teď jsi s ní nechtěla experimentovat? Už je angličtina definitivně passé?

Neříkám, že na koncertech bych si nezazpívala cover, s tím problém nemám. Co se týká mojí tvorby, padne volba na češtinu, i moji fanoušci ji přijímají líp než angličtinu, hlavně i já mám ráda, když si tu písničku můžu zazpívat, což v angličtině je pro většinu těžší.

V srpnu vyšla videa, kde jsi zpívala s Orchestrem Karla Vlacha. O jakou akci se jednalo?

Před třemi lety jsem měla možnost vystoupit s nimi na jedné akci, kde slavili výročí. O Orchestru jsem se učila na škole na konzervatoři, je to pro mě legenda. Byla to pro mě čest a obrovský zážitek. Když se naskytla opakovaná příležitost s nimi vystupovat, neváhala jsem. Velice ráda si s nimi zazpívám písně, které hrají, miluju je a hrozně ráda se k tomu vracím.

Vloni ses podílela na rozhlasovém muzikálu "Strašidlo Canterwillské" na ČRo Dvojka, kde jsi nazpívala Elenoru. Jak na to vzpomínáš?

Bylo to super, písnička byla ale těžká. Tím, jak mám vystudovaný muzikál, tak to pro mě bylo zavzpomínání si. Zpívání je trochu jiný, navíc jsem tam měla i pár mluveného slova, což bylo vtipný, protože jsem se styděla šeptat a být dramatická.

Hrála jsi také v divadelní hře "Sopranistky", kterou režíroval Ondra Sokol. Jak ses v tom cítila?

Na koncertě se cítím jako doma, tam jsem ve svém rybníčku. Toto bylo pro mě jiný, nepovažuju se za herečku. Naopak bylo pro mě přínosné, že jsem mohla sledovat při práci své kolegyně - herečky, které jsou zas na divadelních prknech doma. Hodně jsem se na tom naučila. Byla to další dobrá zkušenost. Někdy bych si něco obdobného v činohře chtěla opět zkusit. Ale nechci působit tak, že bych chtěla mít otevřené dveře všude, jen bych si to chtěla ještě jednou vyzkoušet.

Ty máš nesplněný sen si zahrát ve filmu nebo seriálu. Žádná nabídka zatím opravdu ještě nepřišla? A co by sis ráda zahrála?

Na to právě ještě čekám. (smích) Při jednom rozhovoru mi moderátor řekl, že by mě viděl na dramatickou roli, to mě vůbec nenapadlo, protože jsem se spíš viděla na ztřeštěnou holku, ale proč ne.

Do muzikálu se nyní vracíš díky hlavní roli v "The Bodyguard", který bude mít premiéru příští rok na jaře. Budeš se zde alternovat s Evou Burešovou. Prošla jsi sítem konkurzů, nebo ti role byla nabídnuta na míru? Jak se na to těšíš a měla jsi případně v oblibě film, který je předlohou?

Když mě oslovili zahrát si v muzikálu, dlouho jsem nad tím přemýšlela. Zároveň se mi hrnuly slzy do očí, protože Whitney Houston miluji a i film zbožňuju. Jsem ráda, že jsem do toho šla, a už se moc těším na zkoušení, zároveň jsem z toho nervózní. Bude to pro mě vykročení z komfortní zóny, ale také je to pro mě obrovská výzva, na kterou se těším.