Chtěla bych smeknout před organizátory této akce, že se podařilo sestavit tento vzpomínkový koncert. Na československého legendárního zpěváka se krom pražské zastávky vzpomínalo v Londýně a v Bratislavě s mírně pozměněnou sestavou hostujících umělců. Je chvályhodné, kolik muzikantů a muzikantek napříč žánry a generacemi se spojilo, aby dalo vzniknout ojedinělému zážitku, na který se bude dlouho vzpomínat. Navíc pražské vystoupení připadlo na pátek, kdy hudebníci vprostřed nabité podzimní koncertní sezóny zpravidla hrají jinde. Ale nikdo z pozvaných si nenechal ujít tuto příležitost, aby mu vzdal posmrtný hold.

Program večera si stihl naplánovat z velké části Miro Žbirka ještě před svou smrtí, vše pak dotáhla do zdárného výsledku jeho žena Kateřina. Na show se podíleli kamarádi z česko-slovenské hudební scény, vrstevníci, zástupci mladé generace a další osobnosti, které měl Meky rád, uznával je, spolupracoval s nimi nebo je podporoval. O průvodní slovo mezi jednotlivými písněmi se postaral Otakar Brousek.

Tribute začal trochu rozpačitě. Úplný úvod patřil animovanému klipu "Náhodou". Poté následoval čtyřlístek interpretů, jejíž uchopení hitů se moc nezadařilo. Bára Basiková se svojí "Antlantidou" byla místy příliš ukřičená a obtížně vstřebatelná po posluchačovo ucho. Marta Jandová vlítla na pódium s rychlostí uragánu (měla k tomu i patřičně nazvanou píseň) a roztleskala přítomné. Zatímco Bára se po odzpívání zeptala: "Meky, počuješ nás?", Marta zavzpomínala, že Žbirka byl pro ni jako strejda, který ji znal odmala.

Na Lukáše Adamce jsem se těšila, fandila jsem mu za dob SuperStar, kterou v roce 2011 vyhrál, a naživo jsem ho zatím neviděla. Miluju slovenské hutné hlasy typu Ivana Táslera z IMT Smile a Kulyho z Desmod, kterým je hlasově podobný. Jeho číslo ale bylo takové nijaké. Přišlo mi, že místy lapal po dechu a po slovech, která se mu nejspíš vytratila. Po pódiu neustále roztěkaně chodil a snažil se opět roztleskat všechny příchozí, aby vyplnil mezihru. Jirka Macháček je showman, od něho se čekalo, že boky na pódiu rozvlní. Při této písni byl na místě, kde jsem seděla, ale šílený zvuk - bicí se odrážely od stěny a do pravého ucha mi šel rušivý element, který nešel moc ruku v ruce s tím, co slyšelo druhé ucho směrem z pódia.

Naštěstí s příchodem Davida Krause, který dostal za úkol zazpívat písničku "Fair Play", se vše zlepšilo. Zpěvák dodal, že nemusí nic dalšího říkat, že skladba řekne vše. Dodal, že by takovou chtěl sám taky napsat, ale že není Žbirka. Další příchozí Michal Hrůza zavzpomínal, že mezi ním a Žbirkou bylo propojení kapel. Přešel k němu kytarista Honza Horáček, a když měl Michal před lety úraz, Meky si vzal jeho kapelu právě pod svá křídla coby doprovodný band.

Sety prokládaly Žbirkovy hlasové záznamy, což bylo příjemné zpestření. Došlo také na dva proslovy. O ten první se postarala asi po čtvrtině odehraných písní manželka Kateřina. V poslední třetině pak dostali ona a její syn od zástupců labelů zlatou desku za Českou, ale i Slovenskou republiku za prodej desky "Posledne veci", kterou pomohl dokončit právě syn Žbirkových David.

Nejobtížnější úkol dostala kapela Slza: zpívala "Catherine" - "pro Catherine před Catherine", jak dodal Petr Lexa. Tuto písničku Žbirka složil, když bylo Kateřině osmnáct. A bylo to doslova překvapení večera. Právě Slza tento lovesong povýšila na jiný level. Bylo to podobné originálu, přesto (nebo proto) uvěřitelné.

Poté stage okupovali originálním způsobem MIDI LIDI v čele s frontmanem Petrem Markem, který si neodpustil vzít svoje oblíbené tričko New Order. Jejich vystoupení bylo jiné, takové midilidské a hodně zábavné. Petr Marek napodobil i Mekyho hlas, aniž by ho nějak zesměšňoval. Byla to taky jediná Žbirkova písnička bez doprovodné kapely, kterou jinak tvořili kytaristé Jan Ponocný a Honza Horáček, baskytarista A.L. Almela, bubeník Matyáš Vorda a na klávesy Karel Heřman.

Petr Bič Project vyfasoval hit "V slepých uličkách" a provedení působilo velmi příjemně. Lenny dala díky svému zastřenému hlasu rockovější punc anglické "All My Days". Tvůrci zajímavým způsobem nakombinovali v "Čistý svět" živý projev s tím studiovým. To za klavír usedla a živě hrála Ráchel Skleničková a z velkoplošné obrazovky ji doprovázel z klipu vystříhaný Meky.

Na veselou notu uhodil Petr Ostrochov s bujarou "Dr. Jekyll Mr. Hyde". Zaujalo spojení Alberta Černého s Janou Kirschner, Albert na své kolegyni očima visel a chtěl být co nejvíc napojený na souhru. Hlasově souzněli, oba se ještě vtipně sesynchronizovali v závěrečném poskakování po pódiu. Mirai Navrátil měl tu čest, že se mohl doprovodit na Mistrovu kytaru.

Jediná interpretka, která zpívala svoji píseň, byla Lenka Filipová se "Zamilovanou". Začala ve francouzštině a pak přešla plynule do češtiny. Své místo na pódiu měla i Martha, pro mnohé interpretka jednoho hitu, a to právě "Co bolí, to přebolí". Parťáka jí dělal Adam Ďurica.

Nechyběl ani singl "Nejsi sám", který aktuálně bourá hitparády a rádiové étery. Mekyho syn je takový jiný a působí tak trochu z jiného světa, aniž by to bylo myšleno nějak zle. Jeho outfitu dominovala pytlová sukně a v mezihře se zasnil a tančil.

Z Londýna přijel hudebník a producent Robb Cass, který produkoval ve studiu Abbey Road Mirova alba. A když je to Žbirka, tak nemohli chybět jeho milovaní Beatles. Zazněly rovnou dva kousky. Potom večer nabral grády. Moje oblíbené songy "22 dní" zazpíval Petr Fiala z Mňágy a "Biely kvet" Michal Malátný z Chinaski. A vysekl ho tak, že bych ho vůbec nepoznala. Fiala zavzpomínal na jejich koncert na střeše z brněnského mrakodrapu, když si jako hosta přizvali právě Mekyho.

"Baladu o poľných vtákoch" pustili z plátna prostřednictvím originálního klipu, jehož ponuřejší vyznění se opravdu hodí na poslední rozloučení. Poslední sbohem písní "Mám rád" dal Dan Bárta, za jeho zády se pak shromáždili zbývající účinkující.

Byla to krásná podívaná a mnohým přítomným jistě bylo líto, že Mekyho písně neuslyší v koncertním provedení. Jeho kapela se rozpustila - Honza Horáček s ním odehrál dvacet sezón a Honza Ponocný 23 let. Druhý jmenovaný zavzpomínal, že Miro Žbirka nikdy nezazpíval falešně ani neodbyl koncert. A že nebyl týden, kdy by z jeho úst neslyšel shrnutí koncertu, že byl dobrý a "Pridávali sme"…

Někteří hosté se s písní popasovali znamenitě. Ač nebylo cílem znít jako originál, mnozí se tomu hodně přiblížili, a když člověk zavřel oči, znělo to, že je Meky s námi - hlavně u výkonů Michala Malátného, Slzy, Petra Marka, ale i Mirai a dalších. Ženská sekce samozřejmě nikdy nebude znít jak Meky, všechny ale pojaly skladby se šarmem.

Jako celek to byla pěkná a důstojná oslava Žbirkova života a tvorby. "Život nehrá fér," jak se zpívá v jedné jeho nejznámější písni. Ale takový je osud. Meky tu s námi byl, je a bude na veky, protože jeho písně tu jsou s námi stále. "Meky na veky," díky!