Při psaní recenzí na remasterovaná alba kapely AC/DC se svými kolegy neustále řešíme jeden problém - jak o těch deskách, co jsou (přiznejme si to) skoro stále stejné, psát něco nového, objevného a neřečeného. Přinejmenším je to dobré recenzentské cvičení. Naštěstí album "Let There Be Rock", jeden z prvotních počinů Youngovy kumpanie, je natolik kvalitní (jedno z nejlepších od AC/DC), že se velmi dobře poslouchá i po těch dlouhých letech a vhání tak autorovi vítr do plachet.

"Let There Be Rock" z roku 1977 je jedním z fundamentů, na kterých je celá pozdější tvorba AC/DC postavená. Kolekce pouze osmi skladeb má něco přes čtyřicet minut, takže v jednotlivých skladbách je docela dost prostoru na Angusovy kytarové skopičiny. Titulní píseň trvá přes šest minut a za celou dobu nepoleví z tempa (a to je na desce z nejrychlejších!). "Bad Boy Boogie" by svým názvem mohla dělat podtitul charakterizující celou desku, jež je od úvodní "Go Down" plná rokenrolových riffů, houpavého boogie, ale nepokrytě se drží i tvrdého bluesového kořene.

Když Bon Scott, budiž mu země lehká, zaječí, že je "Problem Child", není důvod mu nevěřit. Nejen v téhle písni je též velmi pěkně slyšet, od koho se později učil Slash svá sóla. Není snad třeba dodávat, že s titulem další pecky "Hell Ain't A Bad Place To Be" měla kapela problémy (jistě vítané) ve Státech s místními křesťanskými mravokárci a že závěrečná rocková hymna "Whole Lotta Rosie" se pro AC/DC stala konstantní položkou koncertního setlistu až do dnešních dnů.

Proti gustu žádný dišputát - já se při poslechu téhle desky docela dobře bavím a myslím, že čas jí za čtvrtstoletí příliš neotupil ostří. Později AC/DC už nevymysleli nic moc nového, ale už jen to, kolik kapel v následujících letech i tímhle albem inspirovali, je obdivuhodné a nebude to náhoda. Budiž rock!