Novou desku jste natáčeli v Norsku - v dubnu jste tam spolu strávili dvanáct dní ve studiu na ostrově Giske u Ålesundu. Co vás k tomu vedlo? Prý za to může váš producent, který vám toto studio doporučil…

S producentem Gregem Haverem, s kterým jsme točili již dvě alba, máme dobrý vztah, rozumíme si. Vždy, když ho požádáme, řekne: "Dobře kluci, udělám to, ale musím vás odvést z vašeho domácího prostředí, abyste se tam na to mohli soustředit." Tentokrát navrhl dvě místa. Jedno bylo Santorini v Řecku, kdy jsme si říkali, že to bude dobrý, že vezmeme plavky. Ale nakonec navrhnul Norsko, kde točil s jednou kapelou, že je tam bezvadné studio. Nakonec jsme zvolili to, protože tam bylo lepší technické vybavení. Do Řecka bychom museli něco vést, tady bylo všecko. Byla to skvělá volba. Studio se nacházelo ve stodole na ostrově, která zvenku vypadala obyčejně, ale vevnitř to bylo nádherné studio, kde se i spí, sami jsme si vařili, myli nádobí. Bylo to parádní.

Novou desku Chinaski "Frihet" na CD i LP můžete koupit v našem shopu.

Co jste si vařili?

Jeden den byly řízky s bramborovou kaší, já jsem odborník na polévky, vždycky udělám velký hrnec. Ale nejčastěji byly špagety.

A nějakou místní specialitu jste neochutnali?

Za dvanáct dní jsem se do nejbližšího města dostal na hodinu a půl. Vím, že si tam kluci kupovali fish & chips, ale byla to tak intenzivní a soustředěná práce, že nebyl čas na výlety a poznávání přírody. Jeli jsme tam pracovat. Greg je neuvěřitelný. V deset ráno zavelí. Všichni jsme se sešli v kuchyni a řekli si, co budeme dělat. A v deset večer jsme vylezli. Nebyl čas na zábavy. Ale to je ono. Takovouto disciplínu jsem v Česku ve studiu nezažil. Říkal jsem si, takto vypadá dobrá práce. Ne že bychom u nás točili se špatnými lidmi, to vůbec, vždy to byli dobří lidi profíci, ale jak jste doma, tak vám furt někdo telefonuje, že je potřeba odvézt dítě na fotbal, že se večer koná tamten koncert a podobně, a tak se to tak rozmělní. Kdežto tady je to hodně soustředěná práce. Byli jsme hodně připravení. Čtyři měsíce ve zkušebně jsme to drtili stále dokola. Takže jsme měli vše vymyšlený. Greg zasahoval do aranží, nástrojů minimálně a spíš zvukově to režíroval. Bylo tam výborné vybavení, mraky klávesových nástrojů, takže jsme hledali zvuky a vymýšleli zvukové fóry.

A jaký zvukový fór na desce je podle vás nejlepší?

Myslím, že se nám podařilo přesně nahradit dechy, které jsme jako celá léta měli, klávesami. Honza Steinsdörfer si našel místo v kapele a myslím, že takovýhle pestrý klávesy jsme na desce nikdy neměli. Vždycky večer se tam hledaly zvuky a zkoušely se různý nástroje, teď to třeba nefungovalo, tak to se pájelo a přemýšlelo, jak to rozchodit, a vždy se to povedlo.

Minulou řadovku jste si produkovali sami. Proč ne nyní? Oslovili jste zároveň opět Grega Havera, který se podílel na albech "Rockfield" a "Není nám do pláče"...

Měl jsem pocit, že kapela je po čtyřech pěti letech natolik sehraná. Sáhli jsme na jistotu, protože jsem věděl, že když bude skupina připravená, je Greg naprosto ideální. Minule jsme si to zkusili sami, ale deska není úplně skvělá, odrazilo se tam, že jsme v sestavě chvíli. Nebyli jsme úplně sehraní, neznali jsme se. Kluci k nám s Františkem měli zbytečně velký respekt. Tahle bariéra padla.

Takže minule, jak jsme si to zkusili sami, nedopadlo to špatně, ale nebyla to žádná hitparáda. Teď jsme si říkali, že je na čase oslovit Grega, který to s námi umí. Tenkrát s tím "Rockfieldem", což je jedna z našich nejlepších desek, nám hrozně pomohl. Chytili jsme tím druhý dech. Hlavně jsme si vyzkoušeli, jak nás odvezl na statek do Rockfieldu, kde jsme byli čtrnáct dní zavřený, že nám to hrozně vyhovuje. Teď jsem četl nějaký rozhovor, jak kapely točí desku rok a půl. To si neumím představit, jestli by mě to bavilo. Lepší je se na to vrhnout, všechno to vysypat. Ale možná to kapely to vymýšlejí až ve studiu, kdy tam píšou texty anebo songy aranžují. My jsme byli skvěle připraveni, věděli jsme, že těch dvanáct dní nám bude stačit a že je to ono, abychom se soustředili na důležité věci. Nebyl tam prostor na nějaký diskuze, ale šli jsme po podstatných věcech.

Jak už bylo naznačeno, spolupodíleli se na novince více i noví členové, každý tam má tak dvě písně. Čím to, že ztratili ostych? Nebo jste jim dali nůž na krk, aby každý něčím přispěl?

Spíš nás k tomu přivedl nešťastný covid. Měli jsme pauzu, člověk nevěděl, jak to bude dlouho trvat, kam se to vyvine, jak se to zvrhne. Začali jsme se scházet jednou dvakrát týdně vždycky u někoho doma. Jak nebyl horizont, co bude, tak jsme začali na stůl házet i ty nejšílenější nápady, i třeba úplné blbiny. Tím se to otevřelo, kluci se přestali stydět a donesli nápady, který by jindy nedonesli.

Takový brainstorming.

Přesně, když věděli, že to funguje, otevřeli se. Vybírali jsme z pětadvaceti skladeb. Některé byly úplné nesmysly, ale člověk to musí prostě zkusit. Často to byla legrace, kdy jsme strávili spolu krásný večer, ze kterého sice nic nevzniklo, ale zase nás to dalo dohromady. Je potřeba ten čas spolu strávit, to nejde nijak uspěchat.

Vracíte se někdy k vyřazeným písním?

Nemám moc chuť se k tomu vracet. Když se nedostanou na desku, tak nejsou úplně dobrý a málokdy taháme ze šuplíku, spíš děláme nový. Po večerech jsme ve studiu byli s kytarami. Už máme rozdělaný čtyři další věci a těším se, až je natočíme. Možná už letos, sami ve studiu. Ale mám pocit, že jsme v dobrým laufu, že je to dobře rozjetý a toho se musí využít. I když bych z těch čtyř vyšla jen jedna.

"Frihet" označujete jako první čistě kapelovou nahrávku. To máte na mysli v rámci celé historie, nebo v rámci aktuální sestavy?

Dřív taky kluci nosili, ale až teď to byla kolektivní práce. Od začátku do konce. Pod jednou písničkou - pod hudbou - je nás podepsáno všech pět, to se nikdy v životě nestalo. Vždy to byl jeden člověk a pak jsme to hráli, ale tady jsou songy kolektivní, ale to i je tím, že jsme se scházeli u jednoho stolu. Předtím udělal někdo nějaký nápad doma, sám si to natočil do kompu ve svým vlastním studiu, pak to donesl a my se to naučili. Ale teď jsme to vymýšleli až v ten moment u stolu.

Producent vám do toho nemluvil, ale vy jste prý začal hrát na bicí díky dcerám. Mluvil jste proto Lukášovi do hraní?

No, naučil je silný slovo. Hraju na bubny, strašně mě to baví, ale že bych to uměl, to vůbec. Budu si hledat učitele.

Máte někoho vytipovaného?

Ondřej Slouka.

Jak se projevuje vaše pankáčská nátura v aktuálním tvoření a hraní?

Mám někde v sobě pankáče, kdy dělám věci schválně obráceně. Baví mě porušovat zajetý, vyzkoušený věci. V civilu jsem tichý introvert, ale jakmile vlezu na pódium, jeviště, tak to mám rád. Člověk se tam může zbláznit, zešílet, protože to tam patří. Rád dělám nečekané věci, obzvláště když kapela hraje, funguje to, tak je to radost. Občas ulítnu a dělám šílenosti.

Texty jste psal vy až na jednu výjimku "Konec jistého Rambouska", kterou napsal Jiří Suchý. Pojednává o svatbě s krvavým koncem. Jaká byla cesta tohoto songu? Prý jste pana Suchého ukecával dva roky. Proč do toho nechtěl jít? A co ho přesvědčilo?

Asi půl roku to trvalo, protože jsem neměl odvahu ho požádat. Až mi pomohla kostymérka, která mě za ním dotlačila do šatny. Tehdy jsem našel odvahu ho oslovit. Říkal jsem si, když mám tu možnost a to štěstí tam hrát, spolupracovat s ním, že by to bylo super, kdyby nám něco napsal. Jeho texty jsou fantastický. Nakonec se to povedlo, i když ten song je teda dost morbidní. Když mailem poslal text, říkal jsem si, že je to tak divadelní věc, že to nedovedeme hrát, že to vybočuje z našeho repertoáru. Poslal jsem to klukům a jim se to strašně líbilo. Je to velké překvapení i pro nás, že se to tak povedlo. Některé skladby ve studiu rozkvetou, některé zhasnou, a tahle zrovna rozkvetla.

Vy jste se vyjádřil, že nebýt pana Suchého, nevznikly by tři poslední desky. Jak to? V čem je takovou inspirací? A prý by Chinaski zněli jinak - jak?

Vznikly, ale byly by jinačí textově. Jiří Suchý mě opravu inspiruje lehkostí a radostí z práce. Po představení chodím pěšky domů a jedou mi hlavou nějaký rýmy, obrazy a k tomu mě opravdu inspiroval on, že se nemám bát, stydět. Jestli mě to baví, musím do toho jít naplno. On ve svých devadesáti letech jde do toho tak, že mu to mladší lidi můžou závidět. Nikdy jsem ho neviděl naštvaného, ve špatné náladě, vždy to byla radost, skvělý, vtipný fóry. Je vidět, že tvoří neustále.

Ke každému songu máte nějakou historku. "Dvě srdce vejpůl" vás napadl, když jste jezdil hodinu na kole. To mi je sympatické, sama dost jezdím...

Začal covid, odjeli jsme na chalupu, tenkrát v tom březnu bylo krásný počasí, modré nebe. Když už mám vynucený volno, tak jsem jezdil každý den hodinu na kole, no, a napsal jsem tento text. Ani nevím, proč mě to napadlo. Poslal jsem to Frantovi, který k tomu vymyslel melodii. To byla první píseň na desku. Pak se hodně hodila do našeho filmu. Měl jsem radost, kdy jsem si říkal, že když je první skladba desky takováto, tak se vůbec nebojím zbytku.

Testoval jste ji prý na dcerách.

Jo. "Tati, vypni to, je to hrozně smutný," říkaly. Opravdu to nechtěly poslouchat, což je dobrý znamení, že se jich to dotklo a dojalo je to. Stejně tak poslední song "Smůla" je taky takový smutný, temný. Mluvil jsem s pár lidmi, kterým to vehnalo slzy do očí, což nebyl záměr, ale jestli to takto funguje, tak super.

Tuto věc jste měl rozepsanou už roky, její text jste prý našel na ploše svého starého počítače. Proč jste ho vlastně otevíral?

Zrovna náhodou jsme se stěhovali a při tom stěhování jsem objevil starý komp. Chtěl jsem ho dát dětem na hraní, ale předtím jsem se musel podívat, co v něm vlastně je. Na ploše byl text od Martina Dolenskýho, což byl kamarád, režisér, který se před lety zabil v autě. Jako kdyby to byl vzkaz ze záhrobí, říkal jsem si. Je to neuvěřitelný, text mi dával před třinácti lety s tím, že ho napsal a že jestli chceme, ať ho použijeme. A teď to na mě vykouklo. Byl hodně krátký, něco jsem k tomu dopsal. Tahle píseň vznikla na poslední chvíli, poslední den ve zkušebně, těsně předtím, než se odjelo do Norska. Řekli jsme si, že to zkusíme, až budeme mít natočeno, jenom s pianem, a dopadlo to takto.

Měla zaznít ve filmu "Chyťte doktora", ve kterém jste tenkrát hrál?

Vůbec.

Když jsem jela za vámi, uvědomila jsem si, že je to i třináctá položka na nahrávce. Třináctka někomu nosí štěstí, někomu smůlu…

Nebyl to úmysl. Od začátku bylo jasný, jak je takhle píseň komorní, že to tím bude končit.

Jste pověrčivý? Máte třeba nějaké rituály, než vkročíte na pódium?

Máme kapelní bojový pokřik, nic víc. Pak se jde hrát.

K songu "Měl bych si boty zout" se zase pojí příběh, kdy jste měli jet s rodinou na dovolenou, ale nepustili vás přes hranice kvůli propadlému pasu. A tak jste se vrátil domů a v tomto rozpoložení vznikl text. Co bývá obvykle spouštěčem pro tvorbu?

To jsou někdy takový nešťastný náhody, který se obrátí v něco dobrýho. Přesně jako tehdy, kdy jsme měli jet s kamarády a rodinou do Egypta k moři s dětmi. Na letišti u přepážky mi řekli, že mám neplatný pas. To byl státní svátek, 28. října, ambasáda zavřená, všechny úřady zavřený a nešlo s tím absolutně nic dělat. A tak jsem se vrátil do prázdného bytu. Bylo mi hrozně smutno, byl jsem zoufalý a říkal jsem si, co můžu dělat. Jediný, co jsem mohl dělat, bylo, že si zuju boty a dám si nohy na stůl a teď tu týden budu sám. Tak jsem tak udělal a za hodinu napsal celý text z toho nešťastného pocitu. Takže i propadlý pas může za náš singl.

A za co můžou ostatní skladby?

Píseň "Metylalkohol", která si myslím, že taky hodně vybočuje z naší tvorby, je hodně zvláštní, takovou bychom dřív nikdy nenatočili. Text k ní jsem napsal už v roce 1990.

A pak že nerecyklujete. (smích)

Říkal jsem si, proč celou dobu mám ten text v hlavě, proč mi tenhle zůstal, a ostatní zmizely? Furt to ve mně bylo, ale pak jsem ho dal našemu baskytaristovi a on z toho úplně přesně vycítil atmosféru roku 1990, kdy bylo po revoluci a byli jsme omámeni svobodou. Napsal jsem to. Tomi vycítil tu hipísáckou svobodu z tehdejší doby. Není to úplně rádiovka, ale mám ji moc rád. Povedeně spojuje atmosféru textu s muzikou. Takovouto skladbu bychom dřív nenatočili, ale jak jsme se nestyděli házet šílené nápady na stůl, tak se to stalo. Navíc si ji hrajeme skoro po každým koncertě v šatně.

Mně se líbí hned první dvě věci "Hvězdné nebe" a "Mám chuť zlobit" a pak pátá "Panáček s panenkou", jsou to takové úderné nářezy, vyřvete to tam.

To jsme přesně chtěli. Furt jsme rocková kapela, minulá deska byla taková klidná a předtím že jsme jako hodně popový, že jsme zanevřeli, že ty kytary a riffy už nedovedeme. Teď jsme to zkusili a mám radost. Hlavně radost to hrát naživo.

Jedno album se dokonce mělo jmenovat "Stali jsme se mega popovou kapelou a je nám to hrozně líto" - o jaké se jednalo?

Byla to deska, která se nakonec jmenovala "Na na na a jiné popěvky" z roku 2000.

Tak to by sedělo. A je vám to skutečně líto, že jste tak známí?

Ne, je to dobrý pocit, když se někomu vaše písničky líbí.

Song "Panáček s panenkou" je takové prosebné zvolání. Mám zatím hledat něco konkrétního, nebo je to obecně o životě?

Poslední dva roky byly opravdu výjimečné a můj pocit, že se náš svět pomalinku řítí do horoucích pekel, se odrazil v tomhle textu. Spíš než prosebné zvolání je to zoufalý výkřik.

Když jsme u toho, jste věřící?

Bohužel ne, jsem dost militantní ateista.

Když jsme se před třemi lety viděli na promoakci k předchozí desce, mluvili jsme o tom, že je v plánu dokument, ale i rozepsaná kniha od Tomáše Berana. Jak to s ní vypadá, v jaké je fázi?

Vůbec to nedopadlo, scházeli jsme se dva roky, ale nebylo to ono. Když jsem to dával číst svým známým, říkali, že to nejsem já. Popisovala celou historii, jednotlivý desky, písničky. Ale nějak jsme se tam zamotali, že se mi ten výsledek nelíbil. Řekl jsem Tomášovi, že to zkusím celé přepsat podle sebe, ale nepovedlo se mi to, vůbec to nebylo lepší. A tak jsme to dali k ledu, ale neznamená to, že se k tomu nevrátíme. Tam se opravdu řeší můj život, jsou tam vyzpovídaný moji rodiče, moje první holka nebo ti lidi, co tou kapelou prošli. Mohlo by to vyjít za pár let, není to zaměřený na jedno období. Tomáš Beran je fantastický fotograf, udělal nám mockrát skvělý fotky, obal na desku, a tak jsme si říkali, pojďme udělat knihu. Ale nebylo to podle mých představ, takže jsem to vlastně zastavil.

Proč se tam objevuje vaše první holka? To měla tak zásadní vliv na to, že jste začal hrát, skládat?

Byla důležitým svědkem prvního období Chinaski a ano, první písně jsem psal pro ni.

O historii je i dokument "Každej ví kulový". S jakými reakcemi na něj jste se setkali?

Hrálo se v to v letních kinech, byli jsme dvakrát na projekci a pak jsme s lidmi mluvili a podepisovali se. Reakce byly dobrý, vypadalo to, že se jim to líbilo. Nakonec vždy tleskali, i dvakrát - když skončil film a pak ještě po titulkách. Žádnou úplně negativní reakci jsem nezaznamenal. Vůbec jsme netušili, co za tím vším je, často je to drsný, těžký a není to úplně legrace.

Je něco, co ve filmu nezaznělo? Nebo je tam naopak něco navíc, když se na to díváte s odstupem času?

Zaznělo tam všechno, ale prostě ta velká změna, která je velkou součástí dokumentu, proběhla před pěti lety, už to mám v sobě odžitý, mám to za sebou a nechci se k tomu vracet. Nechtěl jsem se proto na to dívat, bylo to znovu bolavý, když už jsem to měl vyřešený. Teď to minimálně pět let nechci vidět. Zaznělo tam vše, co mělo, a jak to vznikalo během změny, jak jsme byli všichni rozjitřený. Je to upřímný, někdy až moc, ale kdyby to nebylo upřímný, tak to nemá cenu dělat.

Bylo těžké pustit k sobě kameru a odkrýt emoce? Nebo jste to tak nevnímali a jste na objektivy zvyklí?

Na kameru si časem zvyknete a přestanete ji vnímat. Proto je to hodně otevřený a upřímný pohled do zákulisí kapely.

Dvacet dva je, Michale, vaše šťastné číslo. Proč tedy nová deska nevyšla o týden dříve, třeba 22. 9. 22?

Bydleli jsme v domě popisným 22, takže kdykoliv jsme potom objevili 22, ať to bylo na domě, nebo to měl někdo na dresu nebo to bylo parkoviště č. 22, tak jsme se u toho vždycky fotili. Takže mám stovky dvacet dvojek, ale to je spíš spojené s rodinou a ne s kapelou. Kdybych klukům řekl 22, tak pro ně to nic neznamená.

Když jsme u těch čísel - ctíte výročí? Ptám se, že jako St. hrady - Staré hadry, potažmo budoucí Chinaski slavíte letos 35 let. Nebo datujete historii až od 1994, kdy jste se přejmenovali?

My to počítáme od 1994, kdy jsme začali být Chinaski. Těch 25 let nám překazil covid, ale obecně nemám moc rád narozeniny, nerad slavím. A oslavovat to, že tady 25 hrajeme, no nevím, mně to zas tak vzrušující nepřijde, takže ne.

Vám visel nad postelí plakát Marie Rottrové, mně tam během studií na vysoké visel váš. Kdo visí na stěně vašim dětem?

Moje dcery tam mají zatím zvířátka, protože je mají hodně rády. Kapelu tam podle mě žádnou nemají. I když ta starší poslouchá Billie Eilish, kterou jí schvaluju, protože sám ji mám rád. Ale že by to bylo na plakát, to ne. Pro nás ale sehnat plakát něco znamenalo. Měl jsem ještě plakát skupiny Citron, pak zmiňovanou Marii Rottrovou, pak dlouhá léta Beatles. Ale dnes pro ně plakát znamená mnohem míň než pro nás.

Ještě zpátky k nové studiovce - chystáte k ní něco speciálního? V minulosti byly třeba knížečky...

Ani ne, plánujeme samozřejmě klipy. Jinak deska vyjde nejdřív digitálně, pak ji dáme lidem ke vstupence. Po těch křtech vyjde fyzicky. Neplánujeme speciální edici. Bude cédéčko a vinyl, na který se vejde o dvě skladby míň.

Které vyhodíte?

"Metylalkohol" a "Blondýnu z Berlína". Ale plánujeme celé turné postavit na písničkách, neplánujeme světla, ohňostroje, žádné hosty. Kdyby přišel pan Suchý si s námi zazpívat, to by samozřejmě bylo hezký, ale neplánujeme kolem toho velký věci, jen zahrát desku.

Proč je vlastně "Blondýna z Berlína" a ne z Londýna, jak jste se mně teď přeřekl?

Původně byla z Londýna, ale pak zvítězil Berlín. Přišlo mi to tak nějak blíž.

Ještě k názvu - album se jmenuje "Frihet", což znamená v norštině svoboda, volnost. V čem to pro vás bylo tak osvobozující? Co vám dávalo tu volnost? Uvažovali jste i nad jiným názvem?

Nápadů byla spousta. Každý večer jsme řešili, jak by se to mohlo jmenovat, padla spousta návrhů. Vždy jsem nápad napsal tlustou černou fixou na bílý papír a vylepil na zeď. Když jsme odjížděli, celá zeď byla plná, třeba třicet názvů. "Frihet" tam nebylo. To je přesně to, že máte mraky myšlenek, a nakonec to dopadne jinak. Největší kandidát byl "Life is fucking beautiful". To nás hrozně bavilo a šlo to přesně k tomu, že jsme se cítili šťastní a svobodní. Nakonec vyhrálo slovo "Frihet", protože jsme se tam opravdu cítili uvolněně, spokojeně, svobodně a byli jsme tam šťastni. A byli jsme Norsku vděčni, jak tam lidi byli bezvadní, jaká je tam příroda. Všechno bylo fajn, tak jsme si řekli, proč ne norsky.

V tu dobu tam panoval chlad a aprílové počasí. Nebál jste se, že by to mohlo mít neblahý vliv na hlasivky?

Jako aprílový počasí, které se střídalo po dvou hodinách - chvíli chumelilo, pak svítilo slunce, pak zas pršelo…. ale i v tomhle počasí se Norové chodili koupat do moře. My teda ne. To jsem přesně nemohl riskovat, že bych nastydl.

Opravdu pro vás platí, že "samota je svoboda", jak zpíváte?

Ano, k tomu pocitu jsem došel s věkem. Nakonec jste stejně na všechno v životě sami.