Každý si někdy plní sny. Jeden z nich si na sedmé řadovce Panic! At The Disco "Viva Las Vengeance" splnil i Brendon Urie. Vrátil se na ní do svého dětství, kdy měl rád Thin Lizzy, The Beatles či Queen, nakopl osmistopý magneťák a pořídil dvanáct písniček, které znějí jako zábavné retro. Bohužel nic víc.

Novinka opravdu z velké části působí jako sbírka nepoužitých skladeb jeho dávných oblíbenců, přičemž u Queen a kytarové hry Briana Maye to místy zní jako naprostá kopírka, velmi vzdálená od pouhé inspirace. Jako skladatel je Urie naštěstí stále při síle, a tak to do posluchačů hrne po celou stopáž nahrávky. Potenciální hit stíhá potenciální hit, až se brzy může stát, že vás ta urputná zábava a hraní si na Queeny začne otravovat. Dávkování po jednotlivých písních funguje skvěle, plocha celé desky je ale téměř neuposlouchatelná. Nepřidává tomu ani Brendonův způsob zpěvu, kdy máte pocit, že vlastně pořád křičí. U rychlých vypalovaček to ani tak nevadí, ale když se nedokáže ovládnout ani u pomalé "All by Yourself", je to škoda.

Staroromilcům, kterým už v době vydání vadily příliš moderní kusy jako "I Want To Break Free" či "Radio Gaga", se musí novinka Panic! At The Disco určitě líbit - až tak velké retro to je. Ale snad se příště Brendon Urie vrátí do současnějších hudebních vod.