Potěšení na vaší-naší straně

24.06.2003 05:00 - Antonín Kocábek | foto: facebook interpreta

Southpaw se nedávno přihlásili se svou novinkou. Máte-li rádi silné melodie a přitom nepodbízivost a dosud jste nezareagovali, máte nejvyšší čas. Protože to, že je nehrají v rádiích od rána do večera, rozhodně není jejich vina. Jejich druhá oficiální deska "Pleasure You Can Measure" je toho praktickým důkazem.
8/10

Southpaw - Pleasure You Can Measure

Skladby: From The First Joint... ...To The Last Orgasm, Velocity, Love Your Insides, My Favourite One, Teenage Wrecks, Magic Phonecall, Fastfood Poetry, When We Walk, Look, Skywalker!, Nicotine Lovers, Goodbye Planet!
Celkový čas: 40:34
Southpaw patří přesně k tomu druhu skupin, které ti, kteří se zajímají o muziku jen naprosto povrchně, nyní budou označovat za "objev" a "mladé naděje". Realita je ovšem taková, že za nimi zůstává docela dlouhá cesta v podobě více než osmiletého poctivého budování své pozice, znatelný vývoj hudební i názorový, několik alb neoficiálních a dvě zcela regulérní. To aktuální z nich vyšlo úplně nedávno a je důvodem mediálních chvalozpěvů. A kdo čeká, že já budu ten, který se postaví do opozice, bude asi zklamán.

Faktem je, že se o nich v poslední době hovoří stále častěji, a když i na nejmenovaném, ehm, konkurenčním serveru, který se občas honosí svou nekomerčností, na ně vyjde recenze koncertu přetékající pochvalnými superlativy, o něčem to také svědčí. Ty tam jsou ostatně i doby, kdy jsem zažil, že na festivalu s návštěvností okolo tisíce hráli pro asi dvacet nadšenců. A budeme-li vycházet z teorie, že druhá deska je prubířským kamenem každé kapely a teprve na ní se pozná, jestli s interpretem máme počítat i do budoucna, pak Southpaw tentokrát zabodovali na výbornou.

Začínali jako kytarovka, později si hráli na taneční skupinu, aby se na aktuální desce propracovali k vlastnímu pojetí. Je to pop - ovšem excelentně provedený. Celé album je prostoupeno jakousi příjemnou lehkostí, pocitem, který se nachází přesně na opačném pólu, než je ten, který se informovaného posluchače zmocňuje při vnímání většiny domácího televizně-rádiového hudebního balastu, který způsobil, že ono slovo už mnozí vnímají jen pejorativně. Chybí tu skladatelská impotence, křečovistost, upocenost i záměrné podbízení se, tolik charakteristické pro většinu normalizačních umělců, z nichž si mnozí svou mediální pozici udržují jen za pomoci hodných strýčků i nekompetentních rádiových dramaturgů dodnes. Zároveň se teprve touto deskou skupina vymezuje i vůči svým kolegům, kteří mají přístup k hudbě či nazírání na ni podobný. Zdá se, že po letech hledání identity (mnozí si určitě vzpomenou, jak svého času odmítali používání computerů v hudbě, aby o něco později naopak své největší hity postavili na výrazných samplech, jímž živé nástroje jen sekundovaly), mají konečně ve svém směřování jasno. Svědčil by o tom i přechod od velkého labelu k maličké značce.

Nemá smysl vyzdvihovat některé písně na úkor druhých, vyrovnanost celku je tu mnohem důležitější. Své favority si určitě každý posluchač sám najde a i zbytek je hudba, která člověka s vkusem nemůže urazit. Je nezvykle košatá, s bohatým využitím ploch smyčců a citlivého propojování elektroniky a akustických nástrojů. Elektroniky, která slouží a není falešným středem všehomíra, nutno zdůraznit. Optimismus, který se line celou nahrávkou, nejenže nepůsobí ani trochu strojeně či vykonstruovaně, ale navíc je přímo nakažlivý. A kdyby bylo jediným kladem téhle desky (a to tedy opravdu není) právě jenom tohle, vůbec by to nebylo málo. Dalším důležitým bodem nahrávky, která má slovo "potěšení" přímo v názvu, je pokora. Jestliže je Gregory Finn na koncertech nepřehlédnutelným excentrickým výčnělkem z nenápadného shluku hudebníků, rodilým frontmanem - showmanem (ostatně podobně jako všichni pánové, kterým je deska věnována), na albu se až nezvykle umravňuje a pokorně slouží celku. Geny se zkrátka nezapřou a za pseudonym neschovají.

Southpaw tentokrát dokázáli, že své rezervy ještě zdaleka všechny nevyčerpali, protože posun oproti debutu je patrný na první poslech. Fanoušci si toho už, zdá se, všimli. Teď je jen otázkou, zda-li si toho všimnou i ti, kteří jsou odpovědni (škoda, že ne trestně) za to, že se podobné písničky neprohánějí naším etérem.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY