A nebyly to zrovna malé proměny. Sohn několikrát opustil své tradiční místo u kláves, více komunikoval a na několik momentů se proměnil ve skutečného tahouna své kapely. Jako by potřeboval do posledního detailu naplnit i na pódiu to, co se stalo ústředními tématy samotné desky, a vyjádřit, jak se u něj mnohé věci proměňují. Ona metaforická vsuvka s pozváním do jeho obývacího pokoje byla vskutku trefná a celému vystoupení dodávala další level požitku.

Toph Taylor si přivezl i svého předskokana, který jej provází na celé tour. Byl jím Liam Mour a MeetFactory nejdříve vtáhl do tanečněji orientované elektroniky. Představil svůj předletní dvojsingl "Can't Get U Off My Mind" a "Pure Puma" i část materiálu z ípíčka "Above" vydaného na počátku roku.

Ve svém setu šel důsledně po spojení rytmických rovin s plochami synťáků a vokálních samplů. Chvílemi připomínal esenci rané tvorby projektu Kuedo, v jeho tvorbě se odráží mnoho tanečních vlivů a přístupů, avšak celé to má velmi pevný řád. Zprvu to bylo takové rozkoukávání, i publikum se nechávalo vtáhnout velmi pozvolna, až někdy v polovině se vše zlomilo v jeho prospěch. Ke komornímu ladění "Trust" to byl velmi důmyslný zvukový kontrast, to však ještě nikdo netušil, co představí sám Sohn.

Hlavní hvězdu provázeli tři spoluhráči (bubeník, klávesista a kytarista), v rámci akustického bloku se pak navíc zapojil ještě baskytarista. Pokud "Trust" v Tophově tvůrčím přístupu znamená proměnu konceptu zvukového designu směrem k minimalističtějším kompozicím, tak naživo se naopak více pracovalo s detaily.

Často tak zazněly nečekané kudrlinky, tu dříve neslyšený sampl, tu klávesová linka nebo kytarový riff, případně i nějaká ta trefná vybrnkávačka. Bylo slyšet, že tento kvartet se skvěle stmelil a baví jej tyto drobné hrátky s jednotlivými písněmi. Taktéž došlo na potvrzení skutečnosti, že Sohnův rukopis přesahuje hned několik žánrů a hlasově si bere ze soulu nebo r'n'b. Některé vícehlasy pak naživo dozpívávali bubeník a kytarista.

"Antigravity" a "Segre" se staly jen prvotními náznaky - sám hlavní aktér ze sebe potřeboval setřepat prvotní nervozitu. S "The Wheel" se do všeho ponořil naplno a začala neskutečná jízda, během níž dokázal přítomné odzbrojit svým umem. Jeho zpěv zraje jako ona whiskey, je prost jakéhokoliv zakolísání. A taková "Nil", kterou na konci rozvibrovalo syrové kytarové sólo, byla velkým zlomovým bodem celého setu.

Pak přišlo asi největší překvapení, kdy na celý spíše akusticky koncipovaný blok Toph opustil své pevné místo a přesunul se blíže k publiku. "Caravel" byla o to dojemnější. Po "I Won't" muzikant skoro školácky přiznal, že mu vypadl text, a společně se svými parťáky tuto situaci přetavil v krátký, vtipně koncipovaný skeč. Nezapomenutelná se stala ale hlavně "Riverbank", v průběhu které nejdříve publikum tleskalo to rytmu a pak nechalo prostor pro kapelu a naléhavý Sohnův projev. Po zádech tehdy projela další husí kůže.

Z novinek skvěle šlapala "M.I.A.", která převzala otěže po rozverné "Tremors" a stala se předzvěstí velkého finále, které postupně nabíralo na intenzitě. Trojblok zahájila "Lights", která částečně kopírovala znamenitou dynamiku z koncertního záznamu "Live With The Metropole Orkest" (jen symfonické party převzala ještě důraznější elektronika). Následovala všemi oblíbená "Lessons", po které si Sohn nahlas radostí juchnul a fanoušci v kotli mu to vrátili svými bezbřehými sympatiemi.

A když přišel song "Conrad", bylo jasné, že tento rozjetý večer nikdo nechce jen tak zakončit - pod pódiem to jen vřelo. Přišly tedy přídavky "Artifice" a zejména nádherná "Rennen", která je věnována autorovu otci. Snad prvně od svého vzniku tato kompozice zněla více synth-popově, s důrazem na melodickou linku s klávesami v hlavní roli. A rozjařený Toph nechal část textu zpívat publikem.

Možná to byl nejlepší koncert, který tady ve stověžaté odehrál. Sohn se posouvá, nachází v sobě novou důvěru, sebekontrolu a svým způsobem opouští svou zabydlenou ulitu, aby objevil nové skutečnosti a odhalil své možnosti. Celý tento proces proměn zaznamenává právě deska "Trust", která svým pojetím a přístupem dává autorovi šanci najít nové výrazivo, přestože základ jeho rukopisu zůstává nadále zachován. Byl to hodně silný zážitek a nezbývá doufat, že na další album nebudeme čekat opět skoro pět let.