Když v roce 2013 tihle brooklynští indiefolkaři debutovali šestipoložkovým ípíčkem, nevšiml jsem si jich. Když šest let poté jakási Beyoncé použila část jejich skladby "Thank You" ve svém netflixovém filmu "Homecoming", taky jsem nic nezaznamenal a úspěšně jsem ignoroval i všechny jejich desky, o kterých se ale docela psalo. Teď je tu čtvrtá, eponymní studiovka a já jim zcela propadl. Křehkým a odzbrojujícím Florist. Všimněte si jich taky, stojí to za to.

Florist je kvarteto, jehož hlavní osobou je zpěvačka Emily Sprague. Ta vedle působení ve skupině vydává i sólová ambientní alba postavená na syntezátorech, jichž je velkou sběratelkou. Zároveň se její díla vždy týkají nějakých přírodních motivů. A právě ta příroda je asi největším pojítkem mezi Emily jako sólistkou a Emily jako zpěvačkou domovské kapely.

Aktuální řadovka střídá a proplétá jednoduché, minimalistické instrumentálky s křehkými folkovými písněmi, z nichž vyčnívá právě krásný hlas frontmanky. A jak ty instrumentálky, tak ty písně jsou doplněné nasamplovanými zvuky, které se často slévají do sebe a leckdy si ani při soustředěném poslechu nejste jisti, zda je to ještě sampl hučícího lesa nebo větru, pohrávajícího si s větvemi anebo zda tuhle atmosféru už dodal některý ze syntezátorů.

Ty krátké instrumentální mezihry vlastně propojují jednotlivé songy a ta přírodně-muzikální vazba je nejvíc cítit právě v nich. Jsou to krásné, nástrojově úsporné kousky - třeba "Duet For Guitar And Rain" je přesně takový, jak název říká. Do nasamplovaného deště hraje kytara jednoduchý motiv - takové ty-da-dy-dy-da-da - není v tom vlastně nic víc a přesto to působí až posvátně křehce a hlavně to nádherně připraví atmosféru a náladu pro následující skladbu "Spring In Hours", do níž zase cvrkají cvrčci nebo cikády nebo nějaký podobný hmyz.

A to je právě to kouzlo, které dělá tuhle kolekci výjimečnou. Čtveřice nahrála devět krásných a - znovu píšu - křehkých písní, které posloucháte a cítíte až jakousi posvátnou sounáležitost. Vnímáte propojení s přírodou a celým vesmírem, ale i cyklus odcházení a ztrát blízkých osob a zrození těch nových a také vzájemnou důvěru.

Tam nás můžou nasměrovat osobní intimní texty, ale i to, co se slovy vyprávět nedá, co ovšem Florist svou hudbou vyřknou dokonale. A to propojení s desítkou instrumentálních mostů a lávek dodává celku obrovskou dynamiku. Což je právě pro jemný indie folk znamenitým kořením.

To však nemohlo vzniknout jen tak samo od sebe. Svůj vliv na vznik tak intimního počinu, na němž se zpěvačka s obrovskou důvěrou ke svým posluchačům a světu kolem sebe vlastně obnažuje, mají dva zásadní faktory. Tím prvním je izolace, v níž Emily dobrovolně po smrti své matky žila. Tři roky v ní hledala sama sebe, dokud si neuvědomila, že už dál nechce ztrácet lidi, které miluje. A také se přestala vyhýbat komplikovaným a bolestivým emocím. Prostě je přijala s pokorou. Jako dar.

Tím druhým je způsob, jak album vznikalo. Muzikanti si pronajali starý dům v Hudson Valley na okraji velkého kopce u pole a potoka. A natáčeli přímo na jeho verandě. Takže byli vlastně po celou dobu obklopeni přírodou, která se tak přirozeně stala dalším hudebním nástrojem a zdrojem inspirace.

Ale ono je vlastně úplně jedno, jaké životní cesty dovedly členy Florist k jejich "Florist". Důležité je, že jde o fantastickou desku. Zcela jistě o jednu z nejkrásnějších, co letos vyšly.