Deska "The Thorns" stejnojmenné americké "skorosuperskupiny" je malým zjevením, tedy alespoň pro mne - snad je zjevením i pro další nadšence, co jsou milovníky hudby šedesátých let. Ovšem těch, kteří se o The Thorns vůbec dozvěděli, protože si myslím, že u nás bohužel asi zůstane kapela zcela neznámou. Což je škoda, protože album je krásné, vypulírované, milé a velmi nemoderní. Žádná elektronika, jen struny všeho druhu plus bicí a k tomu báječné vokály. Dlouho budu blahořečit milému šéfredaktorovi MusicServeru, že desku přihrál ke mně, protože se správně domníval, že by se mi mohla líbit.

Zajímavé je, že The Thorns jsou vedlejšákem trojice jinak sólových zpěváků (Matthew Sweet, Shawn Mullins, Pete Droge - ten spolupracoval s některými členy Pearl Jam pro změnu na jejich bočních projektech) spojených s věhlasným producentem Brendanem O'Brianem (např. Pearl Jam) a parádní sestavou doprovodných hráčů. Ti tři se sešli náhodou a při společném jamování rychle poznali, že mají společnou lásku k hudbě kapel jako Crosby, Still, Nash And Young, Byrds či Mamas And Papas. Společně pak nahráli album, jež je poctou právě výše zmíněným oblíbencům. Ve výsledku můžeme radostně konstatovat, že takové trojhlasy opentlené zvonivými kytarami už jsme neměli možnost slyšet pěkně dlouho.

Téměř ke každé skladbě se dá podotknout, že zní jako něco z konce šedesátých let. Nejvýrazněji se asi vybaví právě CSNY a Byrds, ale klidně můžeme vzpomenout i na Toma Pettyho ("Runaway Feeling") nebo Bee Gees (smyčci přislazená "No Blue Sky" či nádherná vokální exhibice "Now I Know"). Jedinou malou výjimkou mezi středně rychlými hladivými a melodickými písněmi je trochu tvrdší skladba "Thorns" - ta je zase ve stylu glamrockovém a připomene třeba T-Rex. Schopnost The Thorns znít právě takto, vytvořit ty správné harmonie a zvuk, to je obdivuhodná práce jejich a jistě i producentova.

The Thorns je zoufale neobjevná deska s jednoduchými (ale ne prostoduchými!) texty, plná odkazů na slavnou minulost a nezakrývající inspirační zdroje. Můžeme to brát jako nedostatek, někdo ovšem právě toto ocení jako největší klad - to už záleží vůbec na přístupu k hudbě a na každého individuálních choutkách. Mně připadají The Thorns, na obale desky se kochající babím létem, jako báječná kapela skvělých zpěváků, zručných skladatelů i muzikantů, kteří si pro radost svou i posluchačů udělali album k zulíbání.