Jiří Dědeček je se střídavou intenzitou v médiích poměrně pravidelně viděnou a slyšenou osobností. Krom svého hlavního řemesla - překládání z francouzštiny, je autorem televizního minipořadu "Cizí slovo poezie", v Českém rozhlase uvádí pravidelně "Písničky po francouzsku", čas od času vydává knihy poezie, nebo zhudebňuje francouzské básníky (Jacques Brassens). Vlastní písňové texty buď půjčuje jiným (nejčastěji Burianovi, Mišíkovi, Skoumalovi), nebo jednou za čas vydává na autorských deskách. Ta poslední z nich - "Kdyby Smrtka měla mladý" - vychází právě teď u vydavatelství Indies a zakončuje tak téměř sedmiletou pauzu od naposledy vydaného "Kouzla noční samoty".

Vydávání sólových desek je tedy jen jednou z mnoha Dědečkových aktivit a s tím, že není profesionálním muzikantem, je třeba k jejich poslechu přistupovat. Je zbytečné očekávat náročnější hudební aranže, jednoduché melodické a rytmické rejstříky jsou zpravidla jen dobrým sluhou výrazu či atmosféře slovního sdělení. Míst, kde by hudba byla hodnotou sama o sobě, jako u jeho textů zpracovaných například Mišíkem či Nahoru po schodišti dolů bandem, je zde spíše poskromnu (vyvážit poměr mezi slovem a hudbou se příjemně povedlo třeba v "Nevěře" nebo "Něžném odpůrci kondomu"). Dědeček je především básníkem a písně nové desky je také nejlepší vnímat jako básně. To, že lze kvalitní poezii kombinovat se sofistikovanějším muzikantským doprovodem, jak dokazují kolegové - básníci (pravda, "plnoúvazkáři") Nohavica, Plíhal, Redl či Janoušek, teď ponechme stranou.

Než Dědečkovu postmodernímu cynismu člověk přijde na chuť, chvíli to - zejména pak, nezná-li minulé desky - trvá. Zde možná ještě více než na "Kouzlu noční samoty" šlape do sfér a témat, která mohou neznalého posluchače polekat. Na "Kouzlu noční samoty" si ještě nevinně "nachcával na boty" a liboval v dekadentních náladách, zde jako by už začlo pomalu přituhovat. Zejména z poslední třetiny alba běhá místy až mráz po zádech. Napřed příběh o ukamenovaném "Vegetariánovi", pak se "Jako anonym" vypravuje "zaškrtit všechny kdo mu ublížili / po právu jako samozvaný kat", s vědomím, že "dlouhá smrt není žádná klika" volá že "mně by přišlo vhod / vyklidit tělo / přeskočit plot / aby to nebolelo" ("Do smrti nejdelší"), v závěru přijde už jen postesk nad tím, jak Smrtka v dnešním světě nestíhá - "kdyby smrtka měla mladý / byl by náš svět ve všem všady / nezávislý na bohu / jí však chybí předpoklady / nemá totiž vnady / ani dělohu" (titulní "Kdyby Smrtka měla mladý").

Ne snad, že by Dědečkovi nezbyla síla na tradičně jízlivé a uštěpačné ofenzívy - "asi bych to neměl nahlas říkat / ale nejhorší jsou kritici ... autor prý se s nimi musí stýkat / chce-li se udržet na špici / leckdo však má křeč a zimnici / jen slyší to stádo z dálky hýkat" ("Sonet o blbosti"), nebo na hospodské monology či alkoholem nasáklé slovní přesmyčky a výkřiky ("Romance postmoderní", "Pepa", "Komu dnes" ...). Od prvních slov desky "pili jsme pivo s přáteli / a po devátém kozlu / hovořil jeden o dobru / a druhý zase o zlu" je to rozhodně stále tentýž Dědeček, kterého známe už od dob spolupráce s Burianem, za všemi těmi slovními hříčkami a cynickými poznámkami je však tentokrát něco bytostnějšího a silnějšího, než jsme mohli být zvyklí.