Letos jsem absolvoval pouze hlavní část sobotního programu. V pátek přitom už stihli na hlavním pódiu zazpívat a zahrát Michal Hrůza, Lucie Bílá a No Name. Koncept festivalu je přitom jasný - velké pódium pro dospělé, menší pak pro děti.

Ani to není od věci občas navštívit. Zatímco před lety mě playback Dády Patrasové nebavil, letos zaujal projekt Čiperkové - osm dětí, které zpívají vlastní i převzaté skladby. Když se pak letmým pohledem podíváte na počty zhlédnutí jejich videí na YouTube, zastaví se vám dech - nejsledovanější "Vosy" už budou mít 40 milionů a mnohá další se pohybují v milionových relacích.

Ovšem to nejdůležitější se odehrávalo na hlavní scéně. Krátce po obědě připadlo zahájení druhého dne Jelenům se stále hostující Kateřinou Marií Tichou. Ta zazpívala svou "Zničenou zem" a Jelen hrál prakticky jenom hity, které neúnavně rotují v komerčních rádiích.

Následující Mňága a Žďorp se s tím taky moc nepárala, a sypala "I’m Going Blind", "Měsíc", "Nejlíp jim bylo", "Made in Valmez" až po závěrečnou "Ne, teď ne!", ve které tak mile Petr Fiala zapomněl text druhé sloky.

To Petra Janů slaví letos krásné jubileum. V poslední době dala dohromady velmi dobrou rockovou kapelu Amsterdam, se kterou přezpívala v leckdy nezvykle obměněných aranžích nejen rádiové hity, ale i rockové pecky "Jámy" či "Kaleidoskop" z období s Otou Petřinou, časy s Petrem Jandou zase připomněly songy "Jedeme dál" (Jandův part měl v gesci klávesista) a "Není nám už 17". Na závěr pak zazněl rokenrol "To máme mládež" a cover od Cher "If I Could Turn Back Time" s českým textem.

Při jejím vystoupení se častokrát draly do hlavy vzpomínky na Tinu Turner. Bylo totiž energické, dravé, dobře odzpívané, mezi skladbami Janů vůbec s publikem nekomunikovala a hrnula jednu za druhou. Jenom možná festivalové publikum si žádalo víc rádiových hitů než bigbítových pecek.

U následujícího Petra Koláře jsem přítomen nebyl, vrchol sobotního programu měl pak na starost legendární Olympic. Nemá smysl psát pořád dokola o tom, jak neskutečně jim to hraje - v té kapele pořád bublá ohromná síla a částečně za to mohou i pořád ještě nováčci Martin Vajgl a Pavel Březina. Koncert si však užívala celá čtveřice a nezabránily tomu technické problémy, kvůli kterým musel Janda odehrát "Otázky" na elektrickou kytaru místo akustické a při "Kanagomu" vyměnit své elektrické kytary.

Přítomna byla i Olga Špátová, která celý set poctivě točila záběry do připravovaného filmu o Olympicu, který by měl vyjít v rámci oslav šedesátin kapely. Zbrusu nové skladby z posledního alba "Kaťata" - titulní song a výtečná "Pálím tvář" - odezněly hned zkraje, pak už se více či méně hrály hity, které bavily i tu úplně nejmladší generaci, malé děti. Také na tomhle faktu bylo krásně vidět, jak téhle skupině dorůstá nová generace posluchačů. Spousta lidí pak odešla, mnozí však ještě zůstali na Slzu a MikAela, kteří letošní soupisku Blue Style Prima Festu uzavřeli.

A bylo to určitě povedené odpoledne. Počasí vyšlo na jedničku, nebylo ani vyslověně parno, ani zima, organizace klapala perfektně a těch možností a atrakcí, které se daly navštívit, bylo nepočítaně. Na Šikland se vyplatí zajet s rodinou i mimo festival, při této akci však (pokud zde nestanujete a nepobýváte celé dva dny) není v silách člověka si všechno vyzkoušet a zažít a k tomu ještě poslechnout všechny vystupující. Tak se snad ledacos podaří dohnat napřesrok.