Reportáž z prvního dne naleznete tady, samostatný text ke koncertu headlinerů Biffy Clyro zase zde.

Ondra: Také ve čtvrtek začínal program festivalu už kolem poledne, ale oproti prvnímu dni návštěvníky trochu potrápil déšť. Já jsem na chvíli zhlédl tuzemské The Valentines, ale počasí mě odehnalo do ČT ART stage, kde diváky rozptýlil mistr trapnomagie Richard Nedvěd. Sotva vysvitlo slunce, vydal jsem se prohlédnout si první účastníky hlavní KB stage Boston Manor. Mou pozornost ale neupoutali. Energie jim nechybí, zato výraznější songwriting ano. Ujít jsem si nenechal přednášku Vladimira 518 o architektuře za komunismu, na kterou se byl osobně podívat i ředitel festivalu Michael Thomes. Zcela naplněný sál ukázal, že i tento typ programu má na RfP místo a snad bude stálicí dalších ročníků. Jak jsi strávil ty první část dne?

Honza: Boston Manor jsem dal taky a vesměs souhlasím. Jednak jsem je chtěl dohnat, když jsem je na Nova Rocku nestihl, jednak jsem nyní, když už je mám od předchozích vystoupení více naposlouchané, chtěl vědět, jestli mi v hlavě utkví více než hit "Halo". Nestalo se, přesto bylo sympatické vidět pod největším pódiem festivalu v jeho historii takto plno. Podobně jsem to měl i u Neck Deep, kteří sice agilně šplhají vzhůru, ale hity z nich jaksi nelezou. Tak nám tady aspoň pochválili obchůdky s hulením. Ehm. Ale ne, vážně, nebylo to zlé a líbilo se mi jejich nasazení a vysoké výkopy, ale do top 5 se mi asi nevejdou.

Musím ještě zmínit výrazně lepší zvuk na stagei Evropy 2 oproti předchozímu dni, díky tomu jsem objevil muzikou domovského Irska ovlivněnou kapelu The Scratch. Ale spíš než Dropkick Murphys si představ Johna Butlera trápícího struny své kytary svižnou hrou. Na stejném pódiu jsem ještě stihl Fire From The Gods a byl mile překvapen, jak dobře jim to hrálo. Tenhle crossover rapu, metalu, hardrocku a metalcoru si po návratu domů ještě určitě pustím. Pak jsem chtěl jít ještě na Masked Wolf, ale překazilo mi to oznámení ve festivalové aplikaci, že na vodíkem poháněné Conference stagei dělá rozhovor Michael Thomes. Z toho jsem si sepsal pár pikošek které mi přišly pro fanoušky zajímavé, takže přikládám. Ty jsi Masked Wolf viděl?

O: Masked Wolf jsem rovněž vynechal - ten nám tedy našimi spáry propadl. Fire From The Gods mě také zaujali. Největší údiv ve mně ale vzbudili američtí SeeYouSpaceCowboy v čele s transgender zpěvačkou Connie Sgarbossa. Něco tak brutálního, syrového a agresivního jsem dlouho neslyšel a neviděl. Jejich noise hardcore byl jak zvuková motorovka, které nebylo jednoduché čelit. Connie chodila po pódiu jako nastartovaný pitbul a vyřvávala se ze všech svých potíží včetně závislostí, nepochopení i z problémů s bipolární poruchou. Minulý rok jim vyšla deska "The Romance Of Affliction", jenže místo nadšení se ona po pár dnech pokusila o sebevraždu. Drsný příběh dodal jejich setu nadstavbu, a i když svítilo slunce, zdálo se mi, že okolí potemnělo. Větší radosti určitě přinesli oblíbené stálice festivalu Skillet. Jak se ti líbili?

H: Asi takhle. Mám je rád od první desky, nicméně od doby, co jsem je pustil manželce, se z nich stala její nejoblíbenější kapela a tím pádem nám doma hrají opravdu často. Trochu mě mrzí, že jsou jejich koncerty jak přes kopírák, byť bývají povedené. Co se tentokrát povedlo, byla účast. Tolik návštěvníků zatím KB stage nezažila. Potěšily také novinky z alba "Dominion". Jenže to celé minimálně na půl koncertu zabil zvukař. John Cooper i tradičně skvělá bubenice byli slyšet sporadicky, jejich hlasy zanikaly pod nástroji a snad byl navíc frontman i nemocný. Jinak si neumím vysvětlit, proč jsme místo jeho hřmotného hlasu slyšeli spíš chrčení. A to jeho neustálé natáčení publika mi lezlo na nervy, úplně chápu, jak se cítí jiní umělci, když to mají nonstop z druhé strany. Bohužel tak musím říct, že už jsem viděl lepší koncerty křesťanských rockerů než tento. Vůbec bych se ale nedivil, kdybychom je brzy viděli hrát v O2 areně. Než budu pokračovat v popisu zničujícího čtyřboje, tak mi řekni, zda jsi to slyšel stejně?

O: Bohužel jsem to (ne)slyšel úplně stejně. Stál jsem u prvních skladeb úplně vpředu a nevěřícně jsem zíral na Coopera, který sice otevíral ústa, ale jeho zpěv jsem vůbec neslyšel. A ani po odchodu do vzdálenějších částí prostoru se dojem úplně nespravil. Rovněž jsem přemýšlel, do jaké míry je to práce zvukaře a do jaké je to záležitost frontmanovy pěvecké formy. Zážitek ze Skillet řadím proto spíš k negativním bodům programu. Ještě než mi povíš o Enter Shikari, zmíním zpěvačku Eyelar, která je autorkou písní pro Demi Lovato, Charli XCX, Little Mix nebo Camilu Cabello. Přijela pouze se svým kytaristou a předehranými beaty. Pěvecky trochu bojovala s intonací, ale její písně mají hitový potenciál, ona navíc působí velice sympaticky. Od fanoušků se naučila "miluji tě" a ochutnala plzeňské pivo. Přiznala, že je nervózní, ale přes to, že jde o její první koncerty v zahraničí, těch několik desítek fanoušků nepochybně potěšila.

H: Tak to jsem rád, že jsi na ni zašel a můžeš aspoň poreferovat, protože když jsem zjistil, že je to ona, kdo napsal bombastickou comebackovou baladu "Anyone" pro Demi Lovato, chtěl jsem se naklonovat a být tam taky. Jenže to bych neviděl Enter Shikari. A to by byla velká škoda, protože tady mám dalšího adepta na nejlepší koncert letošního ročníku.

Rou Reynolds a jeho parta jsou šílenci a to jak ve chvílích, kdy tvoří, tak v okamžicích, kdy hrají naživo. Úplně chápu, že pro lidi, kteří si jejich tvorbu nenastudují dopředu, může jejich kombinace hardcoru, electra a spousty dalších žánrů a hudebních nástrojů působit jako jeden velký maglajz. Ale ty koncerty... ach! Tady vyloženě platí, že čím víc je znáš, tím víc tě baví.

Každé vystoupení je úplně jiné a řadu z nich, které jsem v průběhu let viděl, bych mohl zařadit mezi nejlepší show vůbec. Tak jen stručně, ať to neprotahuju: Rou leze na stožár uprostřed natřískaného stanu. Rou si vykládá s asi tříletým dítětem. Kytarista vyleze na ramena týpkovi, který s ním běhá v obřím circle pitu. Rou leze na třímetrovou hradbu reproduktorů. Rou si dává na hlavu botu jednoho z fanoušků. Rou si z boty dělá mikrofon. Konfety třikrát zasypávají publikum. Enter Shikari vynechávají skladbu "The Last Garrison" a i přesto zadupávají konkurenci do země. Fantazie.

Normálně bych se po takto jedinečných setech potřeboval vzpamatovat, ale Rock For People nezastavuje a nasazuje další silný kalibr v podobě Royal Blood. O jejich popularitě v našich končinách jsem měl určité pochyby, ostatně jako u každé kvalitní skupiny, která na festivalu vystupovala v minulých letech. Nicméně prostranství bylo překvapivě zaplněné solidně a tak trochu za to dávám kredit i televizi Óčko, jejichž hudební dramaturg v posledních měsících nasazoval klipy z jejich vynikající třetí studiovky do nejvyšších rotací. Díky za to.

Já viděl kapelu poprvé a skvěle jsem se bavil. Zabijácké riffy, velké nasazení, střídmá, ale přitom skvělá show. Kterýkoliv z odehraných singlů zněl naživo přesně tak, jak jsem si to sám přál, takže jim nemám co vytknout. Už teď se těším, až si je za dva týdny dám na polském Open 'Er festivalu ještě jednou. O tobě ale vím, že jsi recenzoval jejich desky a ještě na Nova Rocku jsi mi vykládal, jak se na ně těšíš, takže očekávám chvalozpěvy i z tvé strany. Tak co?

O: Já úplné chvalozpěvy pět nebudu, ale více svůj úhel pohledu řeknu v samostatném reportu. Pro mě byl vrcholem dne až úplně poslední koncert v pozdních hodinách od skotských Saint PHNX. Jejich moderní multižánrový mix mě neskutečně bavil. Je to sice záměrně roubovaná inspirace Imagine Dragons, Yungbluda, Mumford And Sons a hromady dalších úspěšných skupin, ale v jejich podání to funguje. Navíc mají um psát skladby chytlavě. Skvělá tečka na závěr.

H: Absolutní souhlas! A to možná ani nevíš, že právě Yungbludovi v Roxy předskakovali. A pak jsem je viděl ještě na samostatném koncertě v Café V lese, takže jsem přišel připraven na to, že jejich power pop s explozivními refrény se bude nepřipravenému publiku velmi líbit. A měl jsem pravdu. Ta euforická atmosféra byla elektrizující, a že nás frontman bude kropit z vodního samopalu, jsem nečekal ani já. Naprosto věřím všem jeho komplimentům směrem k České republice, protože bych se vsadil, že na tak bezmezně pozitivní přijetí nejsou jinde zvyklí. Dokonce nám zahráli i přídavek "King", který ale doopravdy nebyl vůbec v plánu a skutečně to bylo něco navíc. Takhle se buduje fenomén.

Pro úplnost bych ještě dodal, že v průběhu dne zahráli taky Silverstein a někdejší emo-rockeři velmi potěšili všechny, kteří s nimi jsou už od jejich počátků. A dokonce nám ještě s předstihem prozradili, že už 4. prosince se vrátí do Prahy na samostatný koncert, kde jim předskočí Comeback Kid a Senses Fail. To by mohla být dobrá akce!

Úplně posledním vystupujícím byla secret show, na níž se představil James Band s Michalem Novotným. A hráli covery. Třeba "Jahody mražený". Doufám, že už jen za to dostanou doživotní zákaz vstupu do areálu. Lidi se zálibou v podobných písních by měli pořadatelé rovnou vynášet v zubech.

Třetí den bude v Hradci Králové patřit především Fall Out Boy. Kromě nich se ale představí také Dope D.O.D., Holly Humberstone nebo You Me At Six.