Whitesnake se loučí. A přijeli naposledy (však uvidíme, víme, jak to s těmi posledními turné bývá...) zamávat českému publiku i do O2 universa. Jako hosty si přizvali švédské Europe. A těžko pak v takové konstelaci nebrat celý koncert tak trochu jako duel v mnoha ohledech spřízněných kapel. Jak to dopadlo?
Live: Whitesnake, Europe
místo: O2 universum, Praha
datum: 14. června 2022
setlist Europe: Walk the Earth, Rock the Night, Scream of Anger, Carrie, Prelude, Last Look at Eden, Sign of the Times, Hole in My Pocket, Open Your Heart, Ready or Not, Superstitious, Cherokee, The Final Countdown
setlist Whitesnake: Bad Boys, Slide It In, Love Ain't No Stranger, Hey You (You Make Me Rock), Slow an' Easy, Ain't No Love in the Heart of the City, Fool for Your Loving, Crying in the Rain, Is This Love, Give Me All Your Love, Here I Go Again, Still of the Night, Burn
Fotogalerie
Jasně, hudba není soutěž. Obzvláště u zkušených kapel formátu
Whitesnake a
Europe, které už nějaké soupeření nemají dávno zapotřebí. Nastavení večera, tedy dvojice stopáží prakticky srovnatelných koncertů kapel, které vznikly jen rok od sebe a obě se pohybují v ranku nablýskaného hard rocku, k jakési konfrontaci však přece jenom sváděla. Alespoň tedy v hlavě posluchače. A rozhodně ne jen v té mojí, ještě na perónu nádraží tak zněly diskuze na téma, která z formací byla lepší.
© Tom Jajo Rozkovec / musicserver.cz
Večer otevřeli Europe titulní skladbou z pět let starého alba "Walk The Earth", aby hned vzápětí skočili do asi nejznámější desky "The Final Countdown" s písní "Rock The Night". Bylo vidět, že formace nehodlá usnout na vavřínech a jakkoliv se opírala o hity, neváhala sáhnout ani po čerstvějších skladbách, což je v každém případě ctí. Největší odezvu pochopitelně sklízely zářezy z osmdesátých let, ale ani ty relativně čerstvé nahrávky se neztratily. Snad i proto, že se Europe docela poctivě drží svého klasického stylu: Retro heavy riffy, hojně kláves a klenuté melodie. A trocha metalového koření, jakési nenápadné kořeny švédského power metalu se v jejich zvuku nezapřou.
Prubířské kameny stylu jsou balady, v případě téhle skupiny notoricky známá "Carrie". Téměř šedesátník Joey Tempest si s ní poradil naprosto hravě, snad i v kvalitách původní nahrávky. Jen občas si trochu zkracoval tóny, ale na tom není nic, co by si zasloužilo výčitku, vezmeme-li navíc v potaz, že při zpěvu (a teď tedy nemyslím jen onu baladu zmíněnou výše) stačil bez problémů ovládnout celé pódium, provádět svoje žonglérské kousky s mikrofonem a házet úsměvy na všechny strany. Ono ho to asi pořád baví.
© Tom Jajo Rozkovec / musicserver.cz
Whitesnake stojí a padají na osobnosti Davida Coverdala. Sedmdesátiletý zpěvák je jediným původním členem kapely slavného jména, za zády ho jistí pětice výrazně mladších muzikantů. Už nástup na scénu způsobil jistou nervozitu. Citelně se zhoršil zvuk a samotný zpěvák byl v mixu lehce utopený. Bohužel z dobrého důvodu. Ten hlas, při vší snaze, už není, co býval. Ne, průšvih to není, nicméně pěvecky se Coverdale hodně spoléhá na muzikanty za sebou. Výšky a náročnější pasáže přenechával svým kolegům nebo publiku, charakteristický
ječák, když už se o něj pokusil, místy docela skřípal, chyběl mu dech. sám si očividně už nemůže být jistý, co mu hlas provede. Místy bylo až smutné se dívat, když se
chtěl ke kolegům přidat, jenže pak ten mikrofon raději zase oddálil...
Energie má ale pořád obdivuhodně dost a hity, na kterých svůj set postavil, fungují spolehlivě: "Bad Boys", "Crying in the Rain", "Is This Love", "Here I Go Again", "Still of the Night" či závěrečná
párplovská "Burn" jsou prostě i po letech výborně napsané skladby, které sice pevně vězí v době svého vzniku, nikterak však o svoje kouzlo nepřišly. To se bohužel nedá říct o kytarovém, klávesovém a bubenickém sóle.
"Příliš mnoho not," chce se napsat společně s císařem Josefem II. z Formanova "Amadea". Stavba, gradace a vývoj byly prakticky nulové.
© Tom Jajo Rozkovec / musicserver.cz
Coverdale je viditelně rád, že ještě jednou, dost možná vážně naposledy, může ty skladby publiku předat. Navzdory tomu, že už to pro něj asi je dřina (a ke konci koncertu už to bylo docela znát). I tak ale běhal, cvičil s mikrofonem a hecoval doslova do roztrhání těla.
Večer ve společné režii
Europe a
Whitesnake byl tak nějak starosvětsky solidní. Bezpochyby zahřál mnoho srdcí v O2 universu a zabrnkal na nostalgickou strunu. Ani tak nelze přehlédnout problémy, s nimiž se hlavně
David Coverdale potýká. Tak trochu už je svým vlastním stínem, což se dá chápat. Ten stín má ale naštěstí velmi jasné kontury a zůstávají tak v podstatě pozitivní dojmy. Nicméně je asi jasné, kdo to u mě v úterý večer v pražské hale vyhrál. Navíc jsem to propálil hned v titulku...