První díl rozpravy dvou redaktorů najdete zde, druhý zase tady.

Ondra: Po dvou chladnějších deštivějších dnech se Nova Rock probudil do horkého letního slunce. Bahno zmizelo a nálada byla celkově pozitivnější. První na Blue stagei zahráli mladíci Monokay. Jejich směs rocku a grunge ale patřila k tomu nejslabšímu, co jsem letos dosud na festivalu slyšel. Zpěvák často vokálně ujížděl a skladby byly od sebe nerozeznatelné. Víc se mi líbil technický death metal ukrajinských Jinjer, jejichž postupný vzestup sleduji od počátků, kdy hráli v malém pražském klubu Strahov. Od té doby udělali kus práce a nabízejí vybroušené riffy a komplikované, přitom nápadité kompozice. Co jsi měl na programu ty, Honzo?

Honza: Já měl pomalejší rozjezd, kvůli kterému jsem ke své smůle prošvihl rovněž čím dál slavnější Boston Manor. Třetí den mi ale složením line-upu přišel nejslabší, takže jsem spíš přežíval na německy mluvících bizárcích typu Mono & Nikitaman nebo Querbeat, abych si do budoucna zapamatoval, že tamější verzi Sto zvířat (nebo co to vlastně hráli) už příště přeskočím. Ještě se ale vrátím k ukrajinským Jinjer. Pořadatelé požádali fanoušky, ať si přinesou vlajky a ukážou podporu. Což se stalo, byť těch vlajek bylo jen pár. Zvědavý jsem byl ovšem hlavně na promluvy od samotné formace. Jinjer to však nedramatizovali. Zmínili se o zvěrstvech, poděkovali za pomoc a vyjádřili naději, že se do svého domova jednou vrátí.

Jen o pár hodin později ale opodál hráli pánové z opačného spektra. Stick To Your Guns a jejich pojetí hardcoru mi bývalo blízké, leč po nedávných vyjádřeních jejich frontmana už cítím, že je nebudu vnímat stejně. Podpora ruské agrese je za mě neakceptovatelná a podobně to viděli i na Fajtfestu, kde je na poslední chvíli vyškrtli ze soupisky. Nova Rock ani jeho návštěvníci se však k bojkotu nepřipojili. Dost možná i proto, že je taková kapela pod jejich rozlišovací schopnosti. Nebo aspoň doufám, že to je ten důvod. STYG tak odehráli koncert jako každý jiný a lidi v tričkách s modro-žlutou vlajkou pařili s ostatními jakoby nic. Očekávám však, že se pár dní staré posty na instagramu brzy více rozkřiknou a zrušených koncertů bude přibývat.

O: To jsem sám zvědavý, jaký bude mít kauza dopad na jejich další fungování. Zvědavost ve mně ale vzbudili i němečtí Electric Callboy, kteří se tak po personální obměně přejmenovali z původních Eskimo Callboy. Dříve slavili úspěch s metalcorem klasického střihu. Poslední singly však dávají tušit, že změnili svůj styl a lákají bizarní směskou disca, rocku, metalu i popových melodií. Na přítomné evidentně změna zafungovala a německo-rakouský trh, hladový po všelijakých hudebních exotech, je náležitě ocenil. Zástup fanoušků pod pódiem byl vydatný a zejména nové singly je dokázaly rozpálit snad nejvíce, co jsem dosud pod jedním pódiem zaznamenal. Za tu hodinku jsem si na ně nedokázal vytvořit názor. Je to trochu hudební peklíčko, ač vlastně zábavné. Cos na ně říkal ty?

H: Člověče, z toho, co se pod modrou stageí dělo, mi bylo smutno. Přijde mi, že co od nich odešel Sushi, šli do kopru. Víc a víc se snaží tlačit všechno do párty módu, po vzoru populárního singlu "Hypa Hypa" si na pódiu nasadili paruky a někdejší rozeskákaný metalcore se mění v cosi žánrově nezařaditelného. Hlavně mi ale přijde, že se nejspíš cíleně snaží mířit mezi všechny ty bizarní spolky typu Kraftklub, Deichkind, Aligatoah... Zkrátka všechny ty zdejší festivalové stálice, kterým se našinec na podobné akci snaží pro zachování vlastní normálnosti vyhnout. Nebo ještě jinak - začínají mi svou párty náturou připomínat dnes už pozapomenuté LMFAO. A to není dobrá vizitka.

A když jsme u těch německy mluvících formací - taky tě trklo, kolik jich letos v line-upu bylo? Některé známější jsem po předchozích zkušenostech přeskočil rovnou, jiné jsem už podle názvu vyselektoval a vybíral si jinde. Kolikrát jsem byl i překvapen, že u skupiny, kterou jsem neznal a vystupovala pod anglickým názvem, se ve finále také skrýval někdo z domácí kuchyně.

Takto jsem třeba objevil Please Madame, což je indie-rocková kytarovka s pár fajn riffy. Nebo Any Given Day - metalcoroví bořiči stěn, kteří předvedli parádní podívanou. A dokonce i donutili fanoušky posunout svůj rozběhnutý circle pit o pár metrů dál, takže se následně běhalo kolem zvukařské boudy. Ten nápad se líbil všem kolem, takže i v zákulisí nachystaní Stick To Your Guns ho se svými příznivci zopakovali. Díky tomu všemu jsem sice propásl Bad Religion, avšak nijak zvlášť mě to nemrzí - viděl jsem je v minulosti dvakrát a stačilo mi to. Máme tu ale další názorovou výměnu, tak mi řekni, jaké to pro tebe bylo poprvé vidět The Offspring?

O: Prvně musím souhlasit, že německy mluvících kapel bylo letos snad až příliš. Většinou šlo buď o bizarnosti, ve kterých vidí smysl pouze místní diváci, anebo vážně míněné, často anglicky zpívající, ale kvalitou spíš regionální celky. Pro zahraničního diváka se tak okruh koukatelných jmen citelně snížil. Raději jsem proto vsadil na americké duo The Score, které si svými hitovými singly prošlapává cestu do mainstreamu. Ve své tvorbě se citelně inspiruje úspěchem Imagine Dragons a používá jejich osvědčené recepty s výbušnými refrény a kombinací popových melodií s rockovými kytarami. Jenže naživo výkon této dvojky padal s nevalným zpěvem lídra Ramireze.

The Offspring byli půvabnou exkurzí do mých školních let, kdy "Americana" byla hudební biblí. Pánové sice citelně zestárli a jejich pohyb po jevišti málokdy přesáhl hrany koberečku přichystaného u mikrofonů. Že jejich vystoupení už není žádný nebezpečný punk, dokazovalo i děvčátko se sluchátky, které si na straně pódia něco malovalo na papír. Že by Holland nebo Needles neměli hlídání? Ovšem koncert to byl vlastně krásně nostalgický a plný nestárnoucích hitů. Kam vedly tvé kroky ve zbytku dne?

H: S názorem na The Offspring musím souhlasit. Viděl jsem pár setů, které se jim vyloženě nepovedly, tento však řadím mezi ty vydařenější. Dokonce tam došlo i na nějakou vtipnou slovní výměnu mezi ústředním duem protagonistů, což nebývá běžné. Viditelně byli dobře naladění a diváci díky tomu s nimi. Radost mi dělá i nová deska, takže mručet můžu jenom kvůli hlasu Dextera Hollanda, ale ten už asi nikdy nebude úplně příjemný na poslech.

Jinak na chvíli jsem si dal takovou poklidnou poslechovku poblíž červeného pódia, kde hráli Mando Diao. Ti mají teď venku nové EP, nicméně pokud jsi je neviděl, o nic zásadního jsi nepřišel. Totéž platí i pro Lagwagon. Kdysi dávno mě jejich muzika bavila a poprvé jsem je objevil před jedenácti lety právě na tomto festivalu, aktuální vystoupení jsem však docela odzíval.

Mám ovšem za to, že celý třetí den byl stejně v zásadě jen o čekání na headlinery Volbeat. I ty jsem tady poprvé viděl přesně před 11 lety, takže k tomu mám pár vzpomínek. Ale schválně začni, zajímá mě, jak jsi ten koncert vnímal ty.

O: Volbeat sleduji už velmi dlouhou dobu, leč můj vztah k nim je velice chladný. Dříve jsem je považoval za zvláštní crossover Metallicy a rock'n'billy, avšak na Nova Rocku na mě působili, že než k Metallice mají blíž k líbivosti Nickelback. Většina setu byla poskládaná ze střednětempých písní bez špetky syrovosti. Jakmile ovšem svou hudbu okořenili o nějakou nápaditou aranži nebo si zariffovali jako v pecce "Shotgun Blues", mělo vystoupení rázem koule. Bohužel se to týkalo jen pár momentů. Nevím jak tebe, ale mně jejich místní enormní popularita pořád zůstává záhadou.

H: Souhlasím, že popularita Volbeat zůstává záhadou i pro mě. A dle mého soudu to vůbec není špatná kapela, jen ten rekordní zájem mě i po letech překvapuje. Nejspíš to má co dělat jak s tou podobností s Metallikou, která je rovněž obrovsky populární u německy mluvících posluchačů, tak s určitou konzervativností tamějšího publika. Chci však určitě ocenit, jak povedený tento koncert byl. Nejen ve srovnání s tím před jedenácti lety, ale i s těmi, které jsme viděli na Rock For People nebo naposledy v O2 universu.

Obrovské projekční plochy a na nich vydařené doprovodné projekce daly skoro zapomenout na to, že Dánové nepřivezli žádnou pyrotechniku. A jelikož mají venku nové album, přizvali si na pódium i saxofonistu Douga Courgana a klavíristu Rayniera Jacoba Jacilda a singly "Wait A Minute My Girl" a taky starší "Die To Live" zahráli společně. Bylo to úžasné, svěží spojení a velmi to pomohlo dynamice celé show. V tom byl totiž největší rozdíl oproti dřívějšku. Když jsem na nich byl poprvé, zněly všechny songy dost podobně. V průběhu let ale skupina experimentovala s aranžemi, a i když stále zůstává věrná svému stylu, drobné úkroky v mezích zákona dělají její aktuální koncerty mnohem pestřejší. Proto musím s potěšením říct, že letošní vystoupení bylo zatím nejlepším, jaké jsem od nich viděl.

A zatímco sis to štrádoval do stanu, já ještě na moment navštívil Deichkind, což je sice další ze zdejších bizárů, nemůžu si však pomoct, tento kousek bych i doporučil. Velká, skoro až cirkusová show, projížďka davem v obřím válci připomínajícím useknutou část vagonu metra nebo blikající helmy. To vše za doprovodu hudby, která je místy jejich vlastní, jindy jsou to texty naroubované na známé hity. Je to hudební podivnost, o tom žádná, ale snese to podle mě i našinec, který němčinou nevládne.

Ve čtvrtém a posledním festivalovém dni rakouská pole patřila například kapelám Billy Talent, Five Finger Death Punch, In Flames, Airbourne nebo Imminence.