Trojkoncert v amfiteátru nádherného podhradí hradu Loket, který má svého nepopsatelného genia loci, se nadmíru povedl. Jasně, jména už na lineupu vypadala lákavě, ale znáte to - někdy si věci nemusejí sednout a pak bývá výsledný dojem z celé akce rozpačitý. Ale tady si vše sedlo tak, jak má.

V šest večer, přesně podle rozpisu, vše odstartoval živelný Vilém Čok s kapelou ByPass ve složení basista Milan Libich, teprve dvaadvacetiletý šikovný kytarista Michal Brož a bubeník Vít Blažek. Samotný Vilém měl na starost show a zpěv. A dokázal, že je - stejně jako jeho band - ve formě. Různými převleky a rekvizitami bavil publikum, které se pozvolna trousilo do areálu a zaplňovalo prostor pod pódiem.

Zahrál jak nové skladby (celkem čtyři) z připravovaného alba "Kruhy", tak prověřené hity ze sólové kariery. Zazněly také pecky "Na Václávském Václaváku" od Pražského výběru, "Anděl fantazie" od Nové růže či osvědčený "Kačer" ze známého animovaného festivalu jako přídavek. Byl to velmi příjemný vstup do celé akce a vůbec nerušila Vilémova stylová odlišnost od následujících účinkujících.

Na řadu přišel novoromantický progresivní rock z Brna v podaní Romana Dragouna a Futurum. Roman, podpořen dvěma kytarami pánů Emila Kopřivy a Jarka Malého, nabídl průřez ze dvou vydaných alb a následných singlů. Zazněly tak mimo jiné "Voda", "Klaun", "Jedinečná šance", "Soumrak", "Superměsto", "Juliet" či "Vyplouvám II" spojenás s "Genese". Závěrečný "Zdroj" nešlo z pohledu frontmana Dragouna vynechat, a ač jsem tuto píseň slyšel nesčetněkrát, tady, v nádherném prostředí Lokte, mi sedla asi nejvíce a byla mi srdcově nejblíž. Měl jsem nefalšované zimomriavky, jak by řekli naši východní sousedé.

Parádní set, ve kterém Futurum jak časově, tak výkonově odehrálo plnohodnotný koncert. V porovnání s ByPassem nešla Dragounova kapela, jak se říká, tak do plných, ale bavila zcela jiným způsobem. Kytaristé se střídali v sólech a z výrazů v jejich tvářích se dalo vyčíst, že je hraní náramně baví. Klidnou sílu naopak převáděla rytmika souboru, baskytarista Libor Dunovský a Jan Seidl. Frontman zpíval procítěně a sázel náročné výšky tak, jak jsme zvyklí ze studiových alb, kterým už je dnes přes třicet let. Klobouk dolů!

Na minutu přesně v půl deváté za přijatelného šera nastoupili na scénu Stromboli. Nejdříve jen jako trio Pavlíček, Kryšpín, Veselý, jež odstartovalo svůj set hypnotickým riffem stejnojmenné skladby. Po chvíli se přidala Vendula Kašpárková a po ní samozřejmě i Bára Basiková.

První skladba a hned taková síla a erupce. I tahle skupina ukázala, že je ve formě. Propast času nebyla znát a muzikanti spolu fungovali jak dobře namazaný stroj. Báře to zpívá a ona sama je danou pódiovou jistotou. Následovalo "Sandonorico" v angličtině a další kousky z řadovky "Shutdown" ("Abacus", "Scanners" a "Why").

Pak následovaly především songy z legendárního eponymního dvojalba včetně česky zpívané písně "Okolo ohňů". Do letitého repertoáru skvěle zapadla i novější "Katova pomocnice" z alba "Fiat Lux".

Nepřehlédnutelný (a zároveň po podvečerním výkonu i předvídatelný) byl vklad Viléma Čoka, který si doslova a do písmene ve dvojici "Ó hory, ó hory" a "Ivanhoe" ukradl stage pro sebe. Do té doby náladově ambientní jeviště jej najednou bylo plné. Koncert měl několik vrcholů a toto byl jeden z nich. Ale pamětníci jistě potvrdí, že to tak v minulosti bylo vždy (například ve sportovní hale v Mostě v roce 1987 Vilém přijel k pódiu na paletovém vozíku jako na olbřímí koloběžce).

Po dvojici metalově laděných kusů přišlo na řadu zklidnění. Intro již zmíněné "Katovy pomocnice" v podobě klavírní vložky Kašpárkové a fenomenální závěr v podobě "Carmen", "Villa Ada", "Veliké Lalulá" a "Košilela". Po ní již jen přídavek v podobě "Houpací židle na opuštěné terase" a byl konec.

Co říci závěrem? Na mysl se derou spousty slov a vět. Mimo jiné to, že Basiková zpívá úžasně. Stále je tou éterickou divoženkou, která svým hlasem dokáže pohladit, konejšit, zvýšit napětí a vygradovat celou skladbu. Kašpárková vše podporovala hrou na klávesy a musím říci, že vystoupení bylo tak skvěle nazvučený, že bylo slyšet každičký tón a nejdrobnější rejstříky jejího nástroje.

Michal Pavlíček, to je kytarový mág a jeho hra je prostě geniální - set navíc odehrál s bolestí zad. Rytmika Klaudius Kryšpín a Jiří Veselý zaslouží absolutorium. Druhý zmíněný stál sice celou dobu ve stínu, jako by tam nebyl, ale zdárně sekundoval Pavlíčkovi. To samé lze říci i o Kryšpínovi, kterého jsem viděl, a hlavně (konečně) slyšel hrát ty technické bicí, na které jsem u něho zvyklý.

Byl to úžasný koncert plný úžasných vzpomínek a nadčasové hudby. Jediná výtka směřuje k některým neukázněným divákům, kteří, podobně jako na Dead Can Dance, podpoření alkoholem vykřikovali nesmyslné invektivy směrem k účinkujícím. Což o to, některé rockové koncerty si určitý stupeň interakce zaslouží. Nicméně pokud je to v pasážích, které vyžadují soustředění jak kapely, tak posluchače, je to zcela mimo mísu a je to buranství nejhrubšího zrna. Zpět k hodnocení: pokud bychom hodnotili akce podobně jako alba, dostal by tento večer 10/10.

P. S.: Podle Pavlíčkových slov bude toto turné asi poslední, jeho úspěch a kladná hodnocení by ale mohly kytaristu přesvědčit, že Stromboli má ještě sílu, jež by mohla vychrlit ještě jednu erupci v podobě studiového alba.