Možná bych mohl začít celé pojednání o nahrávce, která vyšla před třiceti lety, vyjádřením samotné zpěvačky: "Je to moje zlomové album, moje první regulérní sólová a profilová deska. Po mnoha letech intenzivní spolupráce s Martinem Němcem a Michalem Pavlíčkem jsem měla tehdy chuť a potřebu vydat se svou vlastní cestou, přijít s něčím osobitým a jako zpěvačka jsem chtěla zkusit sólový projekt. Jiný styl, žánr i výraz. Být víc 'písňová' a víc sama za sebe. Sama si vybrat autory a materiál. Oslovila jsem proto deset svých kamarádů kolegů muzikantů, kteří byli v té době ti nejlepší a nejpopulárnější, a každý z nich mi daroval jednu skladbu a tu pak také na album nahrál se svou domovskou kapelou. Vznikla opravdu krásná deska."

Bára Basiková se v roce 1984, po nuceném odchodu Jana Sahary Hedla z Precedensu, ujala role hlavní zpěvačky (doposud zde zastávala pozici sboristky). Skupina pod vedením Martina Němce se dostávala stále více do širšího povědomí. Jak stoupala popularita této party, která přicházela s nevšední novoromantickou rockovou vizí, podpořenou chladnými zvuky kláves a mrazivými texty, nešlo si nevšimnout postavou subtilní, ale hlasově a rozsahově obrovské mladinké Báry za mikrofonem. Vyústěním všeho bylo vydání desek "Doba ledová" (1987) a následně "Věž z písku" (1988).

Mezitím v roce 1986 nastoupila zpěvačka ke Stromboli. Michal Pavlíček si ji v době vynucené pauzy s Pražským výběrem vyhlédl právě na jednom z koncertů Precedens. A její talent a hlasový rozsah vsadil jako jeden z dalších nástrojů do svých rockově snových eruptivních kompozic, které jsou zvěčněny na legendárním eponymním dvojalbu z roku 1997.

Pěvecký objev tak střídal dvě kapely. Což bylo samozřejmě fyzicky i psychicky náročné. Stále častěji se stávalo, že na koncertech Němcovy formace Bára chyběla a její party zpíval kytarista Vladimír Dvořák. Toto období je zachyceno na albu "Pompeje" z roku 1990, na kterém sice ještě Basiková zpívá, ale doplňují ji krom zmíněného kytaristy další dvě zpěvačky - Jany Badurová a Benetová, které později přešly za Petrem Mukem do Shalomu. Následně na uvolněný pěvecký post nastoupil Petr Kolář.

Basiková nakonec k nevoli ostatních z Precedensu odchází a plně se koncertně věnuje Stromboli. Ale ani ti už nemají dlouhého trvání. Po emigraci Klaudy Kryšpína a Venduly Kašpárkové skupina dotáčí v doplněné sestavě o Romana Dragouna a Jana Seidla album "Shutdown" (1989) a po následující šňůře se band kolem roku 1991 ukládá ke svému spánku. A tady, v tomto období začíná příběh sólového debutu Báry Basikové.

Bylo po sametové revoluci a Československem rezonovala nabytá svoboda. Rádii znělo nebývalé množství rockové muziky a ke slovu se přes počáteční odliv zájmu o tuzemskou hudbu hlásily české kapely, které konečně měly více prostoru a dostávaly se do širšího posluchačského zájmu. Sama zpěvačka po utichnutí Stromboli podle svých slov hledala sama sebe, svůj nový výraz, cestu, kam dál. Do té doby byla spojována buď s Martinem Němcem, nebo Michalem Pavlíčkem, případně s oběma. To chtěla nyní změnit. A tak se také stalo, a to de facto razantním způsobem. Oslovila deset autorů, kolegů a kamarádů, a společně s jejich skupinami natočila stylově rozličné skladby. Což může být, s ohledem na to, že se mělo jednat o její první sólové dílo, o velmi odvážné rozhodnutí.

Ano, na první poslech se může zdát, že stejnojmenný debut je stylově neučesaný až rozháraný. Vždyť vedle sebe zde působí Jižní pól (dřívější Letadlo), Nová růže, Lucie, Yandim band, Laura a její tygři, Futurum či Semelkovo S.L.S. a v neposlední řadě Michal Pavlíček a Martin Němec. Tehdejší dobová česká hudební extraliga, doplněna o další hosty, jako byli bratři Tesaříci z Yo Yo Bandu.

Jenže co vypadá možná rozporuplně na papíře obalu, v reálu zní zcela jinak. Bářin hlas zde spojuje neslučitelné a mnohdy nepředstavitelné. Dokáže se naladit na náladu skladby, tak, že s ní zdánlivě splyne, a to natolik, že třeba v písni "Bílá kráčí" slyšíte podvědomě zpívat Slávka Jandu. Že dokáže být i Laurou, která spí se svými tygry, je dobře slyšet v nádherně křehké a ospalé "Ty uvadlé", kterou natočila se známou mosteckou kapelou Karla Šůchy.

Jak by zněla Lucie se zpěvačkou, ještě než začala hrát s Lenkou Dusilovou, napovídá skvělý rockový kus "Troja". Že byl song "Říjen spí" od principála Stromboli trefou do černého, není třeba zmiňovat - patří k tomu nejsilnějšímu na celé kolekci. Jako důkaz je třeba brát i fakt, že si jej později převzal do svého repertoáru i Kamil Střihavka (budoucí kolega z muzikálu "Jesus Christ Superstar" a následný frontman BSP), s Bárou ho zazpíval na výročním koncertu Michala Pavlíčka a dodnes bývá ozdobou jeho vystoupení s Leaders pod názvem "Když se snáší déšť".

Pro někoho eponymní deska možná nabízí málo prvoplánovaných hitů. S tím se dá i souhlasit. Nicméně jeden, a to tutový má. Je jím jedna ze dvou písní nahraná s Novou růží, jejím autorem je Ota Baláž (dnes Ota Balage) a jmenuje se "Souměrná". Tenkrát ji nešlo v éteru přeslechnout. Jedná se o skutečný klenot a asi skutečně nejvýraznější položku debutu.

A že se symbolicky kruh uzavírá, značí Němcův (celou nahrávku produkoval a navrhl grafiku obalu) "Pouštní anděl", možná i jako gesto smíření. Silně připomíná nejlepší období, kdy Basiková zpívala s Precedens. Citlivě zazpívaná závěrečná tečka. K onomu uzavření kruhu navíc přispívá desítka textů z pera Jana Sahary Hedla, jenž své básnické obraty nechává rozeznít naplno.

Bára Basiková se v onom hudebně stylovém pelmelu pohybuje jako ryba ve vodě. Chameleonsky mění hlasové rejstříky od sametové hladivé po drsnější rockové a daří se jí splývat (myšleno v dobrém slova smyslu) s hudebním podkladem tak, že ctí hlavní myšlenku autora a zároveň ducha kapely, se kterou právě zpívá. Mohla by díky svému hlasovému fondu a umu exhibovat, ale zůstává sama sebou a drží se citlivě při zemi.

Což je jí rozhodně ke cti a celé kolekci to jen prospívá. Dělá ji to civilnější a dává nahlédnout do intimity duše samotné protagonistky. Je cítit, že už tenkrát byla Bára silnou individualitou a dokázala, že není zpěvačkou jen dvou autorů, páně Němce a Pavlíčka. Byť pod jejich vedením bezesporu z historického hlediska vznikly asi její nejlepší počiny.

Krátce k remasteringu: ten se povedl. Nástroje jsou krystalicky čisté a budí pocit referenčního poslechu přímo ze studia. Snad bych vyčetl jen citlivější sykavky, a to i po přepnutí do režimu pure, což trochu zamrzí. Není to ale nic dramatického a dá se na to zvyknout. Jen by si tato deska snad zasloužila booklet s texty, případně i nějakou obrazovou přílohu. Dobové CD je obsahovalo.

Eponymní debut Báry Basikové i po třech dekádách zní velmi dobře. Poslouchá se velmi příjemně a byť některé devadesátkové nahrávky již pozbyly punc, o této lze říci, že drží prapor hudebního dobového dokumentu hrdě nad hlavou a ještě jím dokáže mávat. I dnes z ní stále čiší nádherná a nepopsatelná vůně těch časů. Krásný debut, krásné znamení doby.