Bezmála před dvaceti lety vyšla poslední deska George Harrisona "Brainwashed". Žbirkovy "Posledné veci", které si na cédéčku můžete koupit na shopu musicserveru, mají s labutí písní tichého Beatla pár společných věcí. Obě díla vyšla několik měsíců po smrti každého z umělců, připravený hudební materiál dokončili synové slavných otců Dhani Harrison, respektive David Žbirka ("with a little help from their friends") podle zanechaných instrukcí a obě desky jsou vynikající. Patří bezpochyby k nejlepším položkám jejich diskografií.

To, že Miro Žbirka stihl před svým odchodem připravit a nazpívat několik songů do tvaru, kdy je bylo třeba dokončit a dohrát, bylo dobře známo. Úkolu se ujal zpěvákův syn David, jenž sám v Anglii působí jako nezávislý muzikant - například ve svém projektu Sunnbrella. Po dvou Mekyho řadovkách, jež vznikly v nejslavnějším studiu světa na Abbey Road se špičkovými muzikanty ve světové produkci, to byl úkol zodpovědný a nezáviděníhodný. Dopadlo to fantasticky.

"Posledné veci" znějí úplně jinak... a tak to ostatně Meky i chtěl. Možná to dlouholetým fanouškům přivodí podobný šok jako legendární zvukový veletoč na albu "Nemoderný chalan" v roce 1984, kdy slušný kluk v kravatce a brýlích společně se stejně dychtivým hudebním souputníkem Lacem Lučeničem objevili syntezátory a elektronické bicí. A přišly písně, jež se zvukově dívaly hodně dopředu a tematicky hodně do hloubky.

Tady se kruh uzavírá: úžasný retro/moderní zvuk skladby "Len sa neuraz" se odkazuje k novoromantické vlně osmdesátých let minulého století a má ho na svědomí Petr Marek z kapely MIDI LIDI, která už před lety hrávala Žbirkovu "Do člna" právě z nahrávky "Nemoderný chalan".

Skvělá ukázka toho, jak se dá zvukem změnit nálada songu, je "Z tej vône" - ten původně vyšel už na "Symphonic Album" (pod názvem "Z tej vône ťa vyzliekam"). V originále trochu rozverná orchestrální instrumentace se zde změnila na syntetickou se skoro triphopovým spodkem. Celkově je třeba opakovaně Davida Žbirku a jeho kolegu Patricka Jamese Fitzroye pochválit za aktuální a přitom nesmírně citlivý sound design, řečeno moderně.

Samozřejmě jsou zde momenty, které jsou až trýznivě smutné a dojemné. Od toho se bude posluchač oprošťovat dost těžce, vždy tu bude někde hluboko v mysli ten nezvratný fakt, že už tu Meky není. Písně "Ako boh" a "Kým skončím púť" jsou nádhernou, ale nesmírně bolestnou životní bilancí. Ostatně i milostné básně "Madrigal" a "Posledné veci" mají ve svém druhém plánu náznaky odcházení a smrti. První zmíněná, zhudebněná poezie Václava Hraběte zpívaná navíc bezvadnou češtinou, je bez přehánění emocionální masakr.

"Posledné veci", jakkoli k tomu předchozí slova mohla svádět, naštěstí nejsou jen smutnou nebo melancholickou kolekcí. O diskotékové vypalovačce "Len sa neuraz" už byla řeč. První singl "Nejsi sám", bodující v českým rádiích, je typický žbirkovský hit s paprskem naděje, autorovu muzikantskou lehkost má beatlesovka "Mne vadí" a máme tu i parádní skoro punkový úlet "Best Man In Town" s velmi vtipnou narážkou na zapomenutý hit "My Sharona" od The Knack (kredit: povědomý riff, který se mi nedařilo pojmenovat, mi jako první odhalil Juraj Čurný).

"Mňa baví stále sa pozerať dopredu a robiť nové veci." Tato věta zní na začátku alba. Miro ve své tvorbě samozřejmě vycházel z té nejlepší staré hudby, ale neustále sledoval novinky. Ve skladbě "Ríša snov" zpívá: "Rád sa učím od detí." Deska "Posledné veci" zní díky hlasu Mira Žbirky povědomě a díky výtečné produkci jeho syna Davida velmi moderně.