Zatímco se do O2 universa pomalu trousili lidé, hrála jim k tomu soulová zpěvačka Cherise. A bohužel je třeba říct si na rovinu, že pokud bude pokračovat dál jako dosud, hvězda se z ní nestane. Hlas má sice docela pěkný, ale ani příhoda o babičce, kterou ztratila v průběhu pandemie, bohužel nedokázala zastřít, jak obyčejné její vystoupení bylo.

Kdyby takto hrála v nějakém baru, dopadlo by to zřejmě stejně a ani tam by asi řada lidí od svého drinku nevzhlédla jejím směrem. Jó, kdyby ji takhle místo brnkání na elektrickou kytaru doprovodila regulérní kapela, mohlo by to být něco jiného. Takhle to ale všechno znělo na jedno brdo, odehraný cover v tom úplně zapadl a sotva šlo rozlišit, kdy jedna písnička končí a začíná druhá.

To Jamie Cullum je na tom jinak. I on sice občas sklouzne do situace, kdy mu skladby přecházejí jedna do druhé, a někde kolem "What A Difference A Day Makes" přesně nastala ta situace, kdy jste pozornost na moment ztratili. Ale to bylo jen na okamžik. Podstatnou většinu setu totiž naopak velmi rád přecházel z jedné polohy do druhé, procítěně zazpívané klavírní balady zahrané sólo tak střídaly velmi dynamické a barevné pasáže s celou skupinou. A do toho se ještě občas vmísil i nějaký ten hit.

Třeba "Get Your Way", který jste před bezmála dvaceti lety možná i spolu s ním samotným mohli objevit v hitparádě T-Music. Tehdy ale, stejně jako dnes, měly na jeho slávu vliv také jazzové coververze známých songů jak od zasloužilých umělců, tak od těch současných. A jakkoliv třeba jeho verze singlu od The Killers má šmrnc, tak cíleně zašmodrchaného Eda Sheerana si mohl odpustit. Znělo to totiž, jako by "Shape Of You" právě vytáhl z pračky.

Určitě tady ale nechceme jeho snahu nijak hanit, vždyť je to právě on, kdo ve svých dvaačtyřiceti letech pořád láká k jazzu masy a to je přece záslužná činnost. To díky němu dneska mají mladí posluchači možnost dostat se k legendám. Ať už to bude Avishai Cohen, Herbie Hancock nebo třeba Miles Davis.

Zároveň se u toho ale mohou skvěle bavit. Třeba jako když Jamie vytáhl svůj hit "When I Get Famous" a místo z klavíru tentokrát seskočil z pódia. Spodní patro totiž bylo plné lidí na židličkách, a jen co se k nim pianista vydal a proplétal se mezi nimi, začali se zvedat a následovat jej jako mašinku. Když pak vylezl zpátky na stage, byl to už úplně jiný koncert.

Dosud ukázněně tleskající publikum pak totiž nejenže stálo, ale navíc ještě utvořilo pod pódiem regulérní kotel. Celá show tak získala unikátní atmosféru a i díky pozitivním a roztančeným songům, které následovaly, to vypadalo jako brazilský karneval.

Hodně tomu pomáhala kapela vkládající do písní různé vyhrávky. A také duo vokalistů s neobvyklými, divokými choreografiemi. "Máte chuť zničehonic udělat žabičku? A co třeba skákat s rukama tleskajícíma nad hlavou? Všechno je dovoleno!" To nejsou Jamieho citace. To se vám jen snažím popsat, jak se z vážené kulturní akce během pár minut stal ráj křepčení a pozitivní energie.

Když se na konci takřka dvouhodinového koncertu britský gentleman tancující jako šimpanz posadil zpět za klavír a vrátil se k sólově odehraným baladám, působilo to až nepatřičně. Nebo takto - bylo to perfektní zakončení, protože přesně takto jsme přece koncert začínali.

A víte co? Já vlastně nevím, jak by to mělo být správně. Vím jen tolik, že to byl setsakramentsky zábavný večer. Ale jedna věc mi pořád ještě vrtá hlavou. Byl to ještě jazz?