Řeknu to takhle: kouzlu Metronomy jsem nikdy nepropadl a v redakci na ně máme větší odborníky. Přitom jsem jejich cílovka. Alt-J, Glass Animals, Arcade Fire, Klaxons, Foals a hromada dalších kapel, u kterých bychom s anglickou pěticí našli větší či menší průnik, patří dlouhodobě k formacím, o kterých píšu přece jen o trochu raději než o jiných.

U Britů, kteří v úterý večer vyprodali klub Roxy, ale jiskra dosud nepřeskočila. Z desky mi vždy zněli trochu moc ukňučeně, nezáživně, jejich songy i přes místy nápadité aranže splývaly a jen tu a tam se z nich vyloupl výraznější hit typu "Love Letters". A to, že jsem je už jednou naživo viděl, jsem dokonce naprosto zapomněl.

Návštěva koncertu ale nebyla motivována jen tím, že oblíbení favoriti nebyli k dispozici a hudební fanoušek i dnes musí mít radost z toho, když ostrovní kombinace indietroniky, new wave a indie popu dorazí do naší stověžaté. Tady nelze použít to rčení o jednookém mezi slepými. Spíš jsem se snažil pochopit, proč jsou z Metronomy kolegové hudební publicisté, ale i fanoušci žánru na větvi a co je na nich tedy tak zajímavého.

Ještě než ale došlo k prvnímu seznámení, opanovala postupně se zaplňující klub v Dlouhé ulici trojice Sparkling z Kolína nad Rýnem. A pokud nutně potřebujete záchytný bod, vzpomeňte si na The Wombats. Jejich méně slavná kopie stejně jako oni spoléhala na svižnou rytmiku, výraznou klávesovou složku a kytarovkový základ. To všechno dokázala přetavit do velmi energického setu se skladbami, které fungovaly na první dobrou. Hluchá místa v podstatě neexistovala a klidně by celá show mohla být i o chlup delší. Neznáte-li je, doporučuju k nastudování.

Tohle by mohl být report o tom, jak zase jednou předkapela přehrála hlavní hvězdy, prohnalo se mi hlavou ještě těsně před tím, než držitelé nominace na Mercury Prize nastoupili na pódium. Jaká chyba! Po opětovném nastudování diskografie jsem čekal, že koncert bude ve znamení opatrného pohupování v bocích na spíše pomalejší muziku, u které je čas věnovat se pozornému hledání detailů. Konec. Stop. Všechno špatně.

Na stagei se rozblikaly plachty, za nimiž prosvítaly obrysy palem a všemožných květin a před nimiž rozjeli svou roztančenou show autoři dosavadních sedmi oceňovaných studiovek. Hned druhá píseň "The Bay" vystřelila fanoušky v Roxy i jejich ruce do vesmíru a velmi rychle bylo jasné, že Metronomy naživo jsou diametrálně odlišná zkušenost než poslech jejich desek.

Jejich živelný výstup nejenom v radostné "It’s Good To Be Back" nabral ještě na obrátkách ve chvíli, kdy se z pětice stalo na chvíli trio a hrálo se jen instrumentálně. Takové melodické háčky a parádní groove se jen tak nevidí. A to přitom nikdo z vystupujících nemusel skákat nebo se nějak přehnaně se svým nástrojem svíjet. I v takřka statických pózách dokázali ze svých songů vykřesat hitovost a podmanit si pozornost celého klubu.

A to i přesto, že jim v cestě stál zvukař, který jejich vokály (v kapele totiž střídavě zpívají všichni) nechával nepřirozeně stažené dolů. A tak třeba promluvám frontmana Josepha Mounta mezi songy nebo pasážím zpívaným bubenicí Anny Prior skoro nebylo rozumět. Vadilo to ale pramálo. To už se člověk spíše probral do reality, když si na pánském záchodě přečetl na dveřích kabinky fixem načmárané: "Fuck Putin." Memento doby.

Za památný moment by bylo možné označit "Insecurity" - zdánlivě obyčejný song, který ale v sále vyvolal elektrizující atmosféru. Ta vydržela až do konce, kdy se spousta lidí radovala ze zařazení "The Look". Anebo pak v přídavku zahrané "You Could Easily Have Me". Tento kousek vygradovaný všemi těmi kytarami a stroboskopy už se dá označit za nefalšovaně punkový finiš. Kdo by ještě před pár hodinami předvídal, že se slovo jako "punk" v reportáži z Metronomy vůbec může objevit... Já tedy rozhodně ne!