"Loveless" - tak se jmenoval singl, který je v září 2016 vymrštil do povědomí hudebních fanoušků. K debutovému albu formace Lo Moon zbývaly ještě skoro dva roky, na něm ale její členové prokazatelně ukázali, že umějí napsat poutavé skladby a pokračovat v hudebním odkazu Talk Talk.

Po vydání prvotiny se s velkým vydavatelstvím rozloučili. Matthew Lowell, Samuel Stewart, Crisanta Baker a Sterling Laws (ten se stal právoplatným členem až právě během natáčení albové dvojky) se vydali na novou cestu lemovanou hledáním vlastní identity, nového zvukového designu. A taky se potřebovali vypořádat s vnímáním současného světa. Matthew často opakuje, že "A Modern Life" není covidová nahrávka a že (na rozdíl od mnoha jiných) nereflektuje to, co tato pandemická proluka odnesla, natož přinesla.

Oproti "Lo Moon" se kapela posunula k mnohem výraznější kompoziční stavbě, klenutějším melodiím a budování atmosfér jednotlivých tracků. Pomocnou rukou byl Yves Rothman, nemalou měrou do výsledku zasáhl i bubeník Sterling Laws, jehož hra na bicí nepostrádá patřičný cit pro dynamikou anebo potřebnou úspornost. Lowellův rukopis neztratil nic ze své naléhavosti, jež je místy přímočařejší, jindy se schová za všeobecnější sdělení, to však celkovou ideu nijak nenarušuje. Jeho vokál i tentokráte lehce připomene nezaměnitelného Marka Hollise.

"A Modern Life" vypráví příběh o dozrávání v dospělého jedince, který bojuje s nejrůznějšími překážkami v životě a který je z nabitých skutečností mnohdy spíše zklamán. Je to deziluze reality, kdy vlastní očekávání a životní sny často na něco narazí, a člověk tápe. "Dream Never Dies" je až snílkovskou ódou, naopak "Expectations" je ovlivněna příběhem šestnáctiletého kluka, jenž je bez varování vhozen do krutého světa bez přetvářky a bez cestiček vyšlapaných rodiči, a tak ztratí svou nevinnost a bezbřehou svobodu. Nahrávkou se vine nitka stesku, melancholie i temnějších pocitů.

Klavírní linky jsou nově dokresleny výraznějšími kytarovými vychytávkami, klouzavými sóly nebo minimalistickými vybrnkávačkami kdesi na pozadí. Taktéž přibyla důslednější práce s elektronikou, ruchy a klávesovými plochami. Skupina se tak pohybuje kdesi na hranách indie popu, s dozvuky shoegazu (z něj si bere ono dreampopové ražení).

"Carried Away" je pak jakousi vstupní branou do světa Mattových pocitů - je o chvílích, kdy se odhodlává k dalším životním krokům. Již zmíněná "Expectations" je vypracovanou alternativní hitovkou, jež nepřekvapí nádechem synthpopu, kterým třeba A-ha na svých prvních albech definovali svůj charakteristický sound. Ono si celé album bere mnohé právě z hudební poetiky osmdesátých a devadesátých let.

Titulní "Modern Life" je shlukem toho, co Talk Talk vpasovali do své nenahraditelné kolekce "The Colour Of Spring", jen zde přibyl prvek současnosti. "Raincoats" je dramatickým zlomem s ruchovou clonou a naléhavostí okolního chaosu a úzkosti, v niž se promění počáteční plachost. "Digging Up The Dead" je velmi tklivým monumentem, asi nejchmurnějším okamžikem kolekce. "Eyes On The Prize" vyhlíží budoucnost s nadějí a závěrečná "Stop" je vyburcováním a hledáním cesty z onoho bezútěšného tápání.

"A Modern Life" je dotaženým albem, které jasně ukazuje, kam Matthew Lowell a jeho společníci chtějí hudebně směřovat. Zprvu si zřejmě budete myslet, že jde o revizi covidové proluky, po které se potřebujete nadechnout a vyrazit dál. Je to však jen zdání - songy skutečně začaly vznikat před tímto bezčasím, jež ochromilo nejednoho z nás. Jedná se tak o osobitou zpověď už dospělého jedince, kterého semlela nenaplněná očekávání a kterého okolní svět spíše zklamal. Lo Moon se nadále posouvají a s takzvaným komplexem druhé desky se vyrovnali se ctí.