Festival Spectaculare si letos dal za cíl zaměřit se i na vizuální stránku jednotlivých večerů, sám to hned v úvodu toho prvního prozradil zastřešující element akce Josef Sedloň. Ve čtvrtek měla tuto záležitost pod palcem VJka Teres Bartůňková. Mladá pražská výtvarnice a scénografka svou instalaci pojala v minimalisticky ilustračním duchu. Vévodily jí tři levitující objekty rozličných rozměrů. Jejich střídmé nasvětlení (převážně červenými žárovkami) dotvářelo decentní, ničím nerušenou kulisu. To primární se ovšem odehrávalo v hudební rovině.

Večer byl poznamenán tím, co se to ráno začalo dít kousek od našich hranic. Ed Carlsen se svěřil, že se cítil až provinile, že jde vlastně za zábavou, když nedalo odtud zuří válka, na druhou stranu ale poznamenal, že hudba sama o sobě je lékem a má velkou sílu, jež může proti tomuto vzdorovat. Své vystoupení tak pojal jako jakousi meditaci, jež měla posluchače odvést od problémové reality. Třeba spojení dvojice skladeb "Satori" a "Satori Of The Sea" (které jsou vlastně toutéž kompozicí, jen v odlišném aranžmá) je právě o chvíli uvědomění si, kým jste v daném momentu a kým byste skutečně chtěli být.

Ed sice svou kariéru začal coby pilot, po několika letech však přece jen zvítězila náklonnost k muzice. Svůj set stavěl na loňském albu "Grains Of Gold", přičemž zejména civilní "Larya" byla velmi silným okamžikem. Plochy protínající ambient, současné pojetí klasiky, strohé klavírní linky (jež byly často zasmyčkovány) a klávesové roviny místy přeťaté výraznějším beatem pak místy připomínaly tvůrčí rukopis projektu Kiasmos.

Carlsen je svým způsobem snílek a cestovatel - každá jeho deska vznikala na jiném místě (Londýn, Kodaň, Hamburk nebo rodná Sardinie) a to v něm vždy zanechalo kus nějaké nové inspirace. "Grains Of Gold" je pak průsečíkem tíživého lockdownu, který nás provázel předchozí roky. Z dřívějších nahrávek připomenul kolekci "Morning Hour", ve spojení úvodních tracků "First Light" a "Whisper" využil i svého hlasu coby dalšího hudebního nástroje.

Ve zcela jiné režii probíhalo vystoupení bratrské dvojice Sebastiana a Daniela Selkeových. Ti vyrůstali na panelákovém sídlišti kdesi ve Východním Berlíně, a tak jim architektura v okolí Paláce Akropolis byla svým způsobem blízká, zejména pak ta brutalistní. Libovali si v tom, že se tu cítí jako doma, kde je to inspiruje k vlastní tvorbě.

Oba jsou skvělými hráči na klavír a violoncello, které však využívají poněkud netradičně: pomocí různých krabiček, echa, ruchů a loopů vytvářejí experimentálnější kompozice, v nichž se kloubí náznaky jazzové improvizace, ambientu nebo komorní hudby. To vše následně roubují do chladnějšího odstínu elektroniky, možná i kraut rocku. Hned úvodní electro hymnus by klidně mohl zapadnout do díla raných Kraftwerk, protipólem mu byly minimalistické klavírní miniatury až glassovského typu, jež popoháněly cellové variace, ať už za použití smyčce nebo bez něj.

Když se Sebastian a Daniel do svých skladeb ponořili hlouběji, vyplavalo na povrch zjištění, že by jejich odehraný materiál (až už ten dřívější, současný nebo dosud nevydaný) klidně mohl suplovat na soundtracku ke snímku Jóhanna Jóhannssona "Last And First Men". Jeho vlastní doprovod je místy mysteriózní a hodně hloubavý - stejně jako tvorba Brueder Selke aka Ceeys. Jejich vystoupení nepostrádalo dynamiku a dokonale zapadlo do filozofie, kterou Spectaculare nabízí.

Devátý ročník přehlídky tedy úspěšně odstartoval. Ed Carlsen se cílevědomě pohyboval ve snovém prostoru, který nabídl i několik hybnějších chvil (byla skoro až škoda, že koncert byl na sezení). Naopak Brueder Selke aka Ceeys prezentovali, že jsou úspěšnými zvukovými hledači, které baví experiment, ale kteří nezapomínají, že jejich hudba stojí taktéž na univerzálnosti a důsledné průpravě.