Asi nemá žádný význam sáhodlouze se rozepisovat o tom, kdo je Lucie, jak vznikla a co hraje. Už poměrně dlouhý čas stojí pevně na prvním místě naší mainstreamové hudební scény a rozhodně nemá nejmenší ambice sestoupit o stupínek níže. Ostatně dokladem toho je i současné turné po vlastech českých a slovenských, které běží pod hlavičkou poslední desky "Dobrá kočzka která nemlsá" a zároveň oslavuje 15. výročí skupiny. V úterý 27. května dojela Lucie i do Plzně, a že má tohle město opravdu ráda a Západočeši naopak ji, bylo vidět a slyšet hned od začátku koncertu.

Když jsem přijížděla k Lochotínskému amfiteátru, nechtělo se mi ani věřit, že tolik lidí jde na "starou dobrou" Lucii. Pravda - většinu návštěvníků tvořily dívky, slečny a dámy, ale velmi pestré věkové kategorie, což je dneska na koncertech dost vzácnost. Večer začal už před půl osmou. Trochu mě to zarazilo i zamrzelo, protože oficiální start dle plakátů měl být až od 20:00, a tak jsem asi nejen já přišla o pár písniček pardubických Ready KirKen. Atmosféra byla zatím vlažná, pavilón se plnil. Po osmé hodině začali publikum rozjíždět mí oblíbení Support Lesbiens. Trošku mě však jejich projev zklamal. I přes to, že zazněly hitovky "Bubble Brown" nebo "Too LaTe My Son" a další skladby z poslední výborné desky, nedokázala kapela k mému údivu moc publikum rozpumpovat a přitáhnout. Nálada, stejně jako dav, postupně houstla a všichni začali toužit po Lucii. Začalo se stmívat. Kolem tři čtvrtě na devět jsou konečně slyšet bicí Tomáše Marka, basa P.B.CH, bicí Davida Kollera a ke kytaře Tomáše Varteckého se jako poslední přidává za velkého aplausu Robert Kodym. Show začíná.

"Všechny známý ksichty půjdou s náma dál, jestli nejsi mrtvej - tak ses neposral," to jsou první slova úvodní písně "Krev a R'N'R". Obecenstvo rychle ožilo. Po "povzbuzovačce" se mikrofonu ujme David a vítá diváky. Na celé kapele je vidět výborné nalaďění a rozhodně ne nervozita, jak v úvodu Koller předesílá. Prý mají vždycky strach z té velké "lochotínské tlamy", jak bude reagovat, ale zároveň ji mají nejraději. To už publikum skanduje. Je slyšet první tóny mé oblíbené písničky "Troubit na trumpety by se nám líbilo" a všichni zpívají. Deset minut stačilo Lucii na to, o co se spousta kapel snaží třeba hodinu - dokonale rozhýbat publikum.

Následoval blok skladeb z poslední desky "Dobrá kočzka která nemlsá" - "Daniela", "Kamení a smích", "Horkej den", "Fakír" a další. Naprosto nejvíc se mi z téhle série zamlouvala podmanivá a snivá "Vendémaiare". Skoro jakoby se tenhle typ fracouzského šansonu až do rozvířené nálady nehodil, ale opak byl pravdou. Obecenstvo mělo na chvíli možnost se zklidnit a milenci možnost se políbit.

Ale koncert se rozjížděl dál. Střídala se jedna pecka za druhou -"Amerika", "Svítání", "Lovec-střelec-doktor-vědec", "Zakousnutej do tebe", "Medvídek". S naprostou převahou vedly u fanoušků skladby starší - "Černí andělé", "Lucie" či "Oheň". Všichni znali texty a zpívali. Celý pavilón vibroval dobrou náladou a Lucií. Obecenstvo bylo hned od začátku očividně v rukou Roberta Kodyma, který chtěl po nich s lehkostí a rozverností lepší a lepší spolupráci. "Panice" pak nechal skoro celého zpívat publikum. Vrcholem večera však pro mě byla skladba "Dotknu se ohně". Byla to dost magická chvilka, kdy mi z Robertova hlasu přejížděl chvílemi až mráz po zádech.

Celé vystoupení prostě nemělo žádnou chybu. Kapela byla dobře sladěná, nic nikde neskřípalo a vše běželo, jak po drátku. Při kytarových sólech Tomáše Varteckého se tajil dech. Vůbec mi dost připadalo, že účinkování Tomáše na koncertní šňůře jakoby vneslo do celé sestavy nový život, rychlejší tep a zároveň odpadly obvyklé strnulejší pózy u nástrojů a mikrofonů. Vlastně jsem se na konci představení nachytala, že ani moc nevím, co se promítalo vzadu na plátně, protože moji pozornost celou dobu zabírala jen kapela.

V půl jedenácté se zdálo, že vše končí, ale fanoušci nenechali Lucii jen tak odejít. A tak se přidávalo. Dokonce byl přidán i host - ruská zpěvačka Julia Čičerina. S Davidem si zazpívali dvě skladby, jejichž texty Julia sice četla z papírku a nebylo jí příliš slyšet, ale to nehrálo ve výbušné náladě pro diváky žádnou roli. Ve čtvrt na dvanáct se kapela definitivně s Plzní rozloučila. Odcházela jsem s příjemným pocitem. Jsem ráda, že jsem si mohla poslechnout špičkově připravený koncert a opravdu profesionální výstup všech členů i nečlenů kapely. Jsem ráda, že Lucie je pořád stejná a přesto jede pořád dál.

Lucie, Lochotínský amfiteátr, Plzeň, 27.5.2003