David Bowie poskládal "Toy" jako kolekci písní z počátku své kariéry. Některé z nich vrátil do setlistů, pak je znovu natočil. Se svou tehdejší koncertní kapelou jim dal modernější háv a zamýšlel desku vydat jako překvapení pro fanoušky. Doba (nebo label) ale na takový krok v té době asi nebyla zralá. Bowie se prakticky po celá devadesátá léta profiloval jako vizionář, který nasával nové trendy i distribuční technologie a dokázal je do své hudby hladce zapojit, a představa, že se začne najednou vracet do své vlastní minulosti, vydavateli pochopitelně zrovna nevoněla.

A jako by to zas tak moc nevadilo ani autorovi - již dokončené dílo založil do archivu a svou pozornost nasměroval zase vpřed, k budoucí řadovce "Heathen". O deset let později, v roce 2011, se "Toy" objevila na síti v mizerné kvalitě, přesto fanoušci jásali. Na oficiální vydání v odpovídající podobě se čekalo další dekádu. Album se stalo jedním z očekávaných bonusů výpravného boxu "Brilliant Adventure (1992-2001)" a nyní, den před Bowieho nedožitými pětasedmdesátinami, vyšlo i samostatně na streamovacích službách a jako set šesti 10palcových vinylů s alternativními verzemi skladeb.

Jak už zaznělo výše, dvanáctka songů není z podstaty novým materiálem. Bowie oprášil písně z let 1964 až 1971 a přidal k nim jednu novou, "Toy (Your Turn To Drive)", napsanou v dobovém duchu (ve stejnou dobu takto vznikly další dvě, které se přepracované objevily na následující studiovce). Vše zahalil do veskrze klasických aranží nadčasového (pop) rocku, zachován zůstal dobový songwriting i charakteristické melodie i sbory v refrénech (například "You’ve Got The Habit of Leaving").

Ve srovnání s experimentujícím Bowiem let devadesátých je "Toy" návratem k přímočarému muzikantství, které nepotřebuje objevovat a tvárně přepracovávat okolní vlivy. Ale je to Bowie - nekoná se tedy nějaká rezignace na promyšlenost. V těchto osvěžených verzích rané tvorby je jasně znát obrovský zpěvákův talent pro chytlavé, ale neprvoplánové melodie, které stojí nad všemi stylovými proměnami.

I když v hudbě zaznívají ozvěny šedesátek (spinet, nebo co to, kýho čerta, je v "Karma Man") a retro-popový nádech aranžím propůjčují smyčce, výsledkem je bytostně nadčasové album, které by mohlo vzniknout v kterékoliv dekádě od roku 1960 dál a stejně bude výborně fungovat. Je to hlavně zásluhou materiálu samotného, který unese v podstatě jakékoliv zaranžování.

Z rockového, popovou chytlavou melodikou čeřeného rámce tu výrazně vystupují dvě balady: klavírem nesená "Shadow Man" s procítěnou vokální linkou a téměř folková "Conversation Piece". Potěšením je úderným refrénem vybavená "Can’t Help Think About Me", houpavá "Baby Loves That Way", rockově svižná úvodní "I Dig Everything" či zadumaná "Silly Boy Blue".

Bowie, podpořen homogenním hudebním podkladem, skáče z jednoho vokálního stylu do druhého a slyšitelně si svůj návrat k vlastním kořenům užívá. A to je vždycky velké plus. "Toy" je z celkového pohledu relativně v poklidu plynoucí, sebejistá kolekce, která ví, co chce, a nabídne kvalitativně vyrovnanou dvanáctku skladeb, kde žádná vyloženě neční - sáhnout vedle tu v podstatě nejde.

Praxe posmrtného vydávání alb, které sám umělec natočil, ale nakonec za života nevydal, je v mnoha ohledech sporná. Těžko jsme zpětně schopni zohlednit důvody, proč byla deska opuštěna. Nicméně věřím, že případ "Toy" Davida Bowieho bude poněkud odlišný a je dobře, že tohle dílo nakonec vyšlo. On sám by ho s vysokou pravděpodobností sám do světa dříve či později pustil, jen to jeho další projekty odsouvaly stranou.

I po těch více než dvaceti letech od natočení totiž "Toy" nikterak neztratilo svou relevanci. Tohle stylové vybočení teď má šanci zařadit se zpět do Bowieho diskografie, kam patří. Díky svým kvalitám by totiž nemělo zůstat jen kuriozitou pro fanoušky, archivním výškrabkem (jako se to bohužel někdy děje), ale plnohodnotnou součástí příběhu tohohle uměleckého chameleona.